Do Houpaček si Martina Poliaková pozvala mámy čerstvých miminek Veroniku a Zuzku, aby se bavily o materiální i nemateriální přípravě na dítě a o průběhu jejich těhotenství. Jaké bariéry a otázky řešily ještě před samotným rozhodnutím stát se matkami? Co by si přály, aby v těhotenství udělaly jinak? A co by se mělo ve společnosti změnit tak, aby bylo tohle období krásného očekávání, ale i mnohých nejistot, pro ně snesitelnější?

Kdo se nejlíp postará o vaše malé dítě, když jste v práci? Jak se mezi miniškolkami, skupinami a herničkami zorientovat? Jaký je mezi nimi rozdíl a kolik stojí? Džunglí českého předškolního vzdělávání a péče vás provedou Houpačky.

„Po narození syna mě vyděsilo, že v nové roli nic nevím a všechny dudlíky i plíny si musím hledat na internetu. Říkala jsem si, že matky, které se nevyznají v nemocech, v tom plavou ještě víc než já,“ říká Šárka Voříšková, vedoucí projektu Lékárnice maminky. V něm vystudované farmaceutky – matky – radí rodičům s dětskými rýmami, horečkami nebo ekzémem.

„Anglická slovíčka se dítě v průběhu života doučí. To, jak zvládá nesnáze, se kterými se během života bude muset potýkat, je mnohem důležitější,“ říká psycholožka Pavla Koucká, autorka nové knihy Odolné dítě.

Do speciálního vánočního dílu si Martina Poliaková pozvala Miloše a Veroniku, aby si povídali o tom, jak u nich v rodinách probíhá adventní čas a jak do příprav na vánoční svátky zasahují děti. Jak jim vysvětlují adventní příběh, kdo u nich nosí dárky a jak se s partnery shodují na tom, co mít na štědrovečerním stole? Díl o vánočních tradicích si raději poslechněte bez dětí, hrozí vyzrazení překvapení.

Snad každý rodič se někdy v předvánočním stresu zamyslí nad tím, že by možná raději svému dítěti vyrobil hračku vlastnoručně, než absolvoval kolečko po obchodech nebo procházel stránky e-shopů. Tato dovednost se ale dnes spíš vytrácí. Přesto hračka, kterou rodič vyrobí sám, může dítěti přinést mnohem víc než ta koupená. V Houpačkách jsme se tentokrát zaměřili na to, co můžeme zvládnout vyrobit sami a jak k tomu přistoupit.

„To, že malé děti přehazují tužku nebo lžíci z jedné ruky do druhé a různě je zkouší, je zcela v pořádku. Kolem pátého roku by se mělo to, kterou rukou bude dítě psát, jasně zvýraznit,“ říká speciální pedagožka Drahomíra Jucovičová, která v pedagogicko-psychologické poradně pomáhá levorukým dětem i dětem se zkříženou lateralitou překonávat každodenní překážky.

„České školství nezvládá ve vzdělávání reagovat na to, co se děje. Naši absolventi bývali vždycky skvěle vybavení znalostmi a dokázali se uplatnit. Teď ale tito lidé selhávají v konfrontaci se sebevědomím, schopností se prosadit a uplatnit v mezinárodním kontextu,“ shrnuje nejnovější výzkumy ředitel Nadačního fondu Eduzměna Zdeněk Slejška. „Bylo tu něco potřeba změnit, a my jsme to nedokázali,“ dodává.

„Výhružky trestem, strašení nadpřirozenými bytostmi nebo obecně to, že dítě cítí děs, nevede k nápravě, kterou si od toho slibujeme. Někdo se zhroutí, někdo se brání ještě větší agresí,“ komentuje mikulášskou tradici terapeut a lektor Jan Vávra.

Do nových Houpaček pozvala Martina Poliaková rodiče Terezu a Miloše, aby si povídali o tom, jakou roli v jejich životě s malými dětmi hrají filmy, seriály, videa nebo jiný audiovizuální obsah. Ty se během covidových uzávěr staly nejen zdrojem společné zábavy, ale také prostředkem, jak zabavit a kontrolovaně pohlídat dítě, zaujmout jeho pozornost. Kdy, kde a na čem pohádky pouští? Jak je vybírají a jaké mají hranice? A daří se jim zvolený model prosadit v širší rodině?