V polovině padesátých let mi bylo pět let. Maminka byla se mnou a s bráškou, o dva roky starším, doma. Nebyla jsem tedy v dětském kolektivu, o kterém se říká, že je krutý, ale přesto jsem si každý den uvědomovala, že jsem postižená.

Ti dva čekali na autobusové zastávce na kolínském Zálabí, stejně jako já. Podle vidění je znám, a vím, že jsou manželé už minimálně padesát let. „Jak to, že nevíš, kolik stojí kilo brambor,“ uslyšela jsem ho, jak se překvapeně ptá své ženy, která si vzdychla.

„Tak povídej,“ kývla jsem na Vlastu, svoji nejlepší kamarádku. „Která je to tentokrát?“ „Jeho sekretářka,“ pípla a oči se jí zalily slzami. A pak mi mezi vodopády slz sdělila, že tentokrát je to vážné, protože jí Vojta včera večer řekl, že se zamiloval a chce se rozvést.

Na dálnici směrem na Jablonec nad Nisou jsem objevila na benzínce na luxusním dámském WC něco, co jsem nikdy nikde neviděla! Za toaletou, nahoře na zdi, byla přihrádka na tašku! Vyfotila jsem si tenhle zázrak, a podělila se o zážitek na svém facebooku. A moje facebooková přítelkyně Sabina Dagmar Vítovcová z Plzně, mi napsala svůj příběh z dámské toalety a dovolila mi, abych se o něj podělila s vámi…

Ano, zase, protože se mi pravidelně stává, že si přeju být chlapem v situaci, která je pokaždé stejná. Stanu se svědkem něčeho, čemu musím bezmocně a zároveň se vztekem přihlížet a říkat si: „Proč, sakra, nejsem chlap?!“

V kolínském divadle jsme museli založit svazáckou organizaci v roce 1974. Bylo nám řečeno, pokud nebude založená, Krajský národní výbor kolínské divadlo zruší. Tak jsme ji založili a vytěžili jsme z tohoto příkazu, co se dalo.

Vzpomínáte si, jak to bylo v dětství u vás, když se obědvalo? Jsem ročník 1950 a odmalička jsme my, děti, věděly, že se u jídla nemluví například o tom, že jsme byly kakat a dospělí nemluvili například o tom, že včera zvraceli.

V divadle se nemluví o tom, co nás bolí, že máme závratě, že nám hučí v uších, co nám řekla doktorka, že špatně spíme, jsme jak rozlámaní, buší nám srdce, je nám na omdlení, pletou se nám nohy, už nic nevydržíme – prostě je to s námi hrůza! Kdepak! V divadle není na takové řeči čas a tím pádem, nemáme čas stárnout!

Určitě se většina z nás na Velikonoce těšila, třeba jenom proto, že budeme mít volno, ale dáte mi za pravdu, že ne vždycky naše volno proběhne v klidu.

Jestlipak se včera někomu povedlo, vyvést vás aprílem? Přiznám se, že já jsem snadná oběť a naletím na všechno! Ale na jeden povedený apríl jsem na rozdíl od některých žen, nenaletěla!