„Při vědomém doteku jsme tam pro druhého člověka, nemyslíme na nic jiného,“ říká v Balancu masážní terapeutka Bára Tenčlová. Dotýkat se druhých lidí je zdraví prospěšné, už po pár vteřinách se nám začne vyplavovat oxytocin, hormon, který je spojený s blízkostí, láskou a důvěrou. Abychom se ale mohli vědomě dotýkat a dotyky přijímat, musíme být v kontaktu se svým tělem. Na to mnohdy zapomínáme a tělo se stává jen sterilním nástrojem života, nebo hůř – přítěží.

„Manipulace je chování ze zištných důvodů, za účelem získat výhodu,“ vysvětluje v Balancu psychoterapeutka a koučka Zdenka Mlnaříková. V naší komunikaci je důležité nejen to, co je řečeno, ale i jaké sdělení vyvolává emoce. Když po nás lidé něco chtějí, mohou se dopustit manipulativního chování. Snaží se vyvolat strach, bezmoc, zmatek, ale také vděk, pocit přijetí a radost.

„Únava se nám zdá stejná, ale není to tak. Druhů je hodně, ale vždy tělo dává jasnou zprávu, že něco potřebuje,“ říká v Balancu psychoterapeutka a koučka Zdenka Mlnaříková. Může se zdát, že žijeme v době, kdy se únava stává normou. Mnoho z nás si myslí, že na odpočinek nemá čas, že si ho nezaslouží nebo nemohou dovolit.

„Partnerský vztah je nejdůležitější v našem životě, ale po partnerovi toho chceme strašně moc,“ říká v Balancu psycholožka, psychoterapeutka a psychiatryně Olga Kunertová. Očekáváme, že partneři naplní všechny naše potřeby, že s námi budou vše sdílet, budou nám fandit a mít stejné názory. Konflikty se pak nutně musí objevit. Důležitá je důvěra. I když se pohádáme, nechceme si ublížit a hledáme cestu ven. Jak a o čem se lidé hádají, je různé, není prospěšné se hádkám vyhýbat.

„Na rozdíl třeba od koní, které jsme zkrotili, je vztah se psy postaven na vzájemné výhodnosti,“ říká v Balancu trenérka psů, lektorka trenérů psů, facilitátorka holotropního dýchání a terapeutka končící výcvik Magdalena Šimečková. Vztah se psy máme my lidé unikátní. Pejsek se může stát členem rodiny, pomáhá s depresemi, umí číst naše emoce a dokonce prý i cítit empatii. Páry si jej pořizují jako přípravu na narození dítěte, neměl by se však stát módním doplňkem.

„Je v nás zakořeněn odpor k nepříjemným prožitkům, emocím, je důležitý soucit a schopnost přijímat všechny pocity,“ říká v Balancu psychoterapeut, psycholog a lektor Jan Benda. Všichni máme občas nebo i často nepříjemné pocity. Dokonce až takové síly, že s nimi nedokážeme vydržet. Jan Benda tvrdí, že je dobré k nim přistupovat se soucitem. Jak ale hledat soucit, zejména k sobě, a je možné, že ho někteří lidé neznají?

„Pocit hodnoty má kořeny v raných dětských zkušenostech, když se cítíme být přijatí a milovaní,“ říká v Balancu psycholog, psychoterapeut a lektor soft skills Jan Benda. Každý někdy zápasíme s kritikou –⁠ nejen tou od okolí, ale také s vnitřním dialogem, vnitřním kritikem, který k nám umí být zlý a krutý. Kde v člověku vzniká pocit vlastní hodnoty a co dělat, když jsme si ho z dětství neodnesli?

„Jedno jediné je jisté, …že zemřeme. Ale to pocit jistoty moc nepřináší,“ říká v Balancu psychoterapeutka Petra Bradová. Potřebu jistoty máme všichni. Naopak nejistota vyvolává obavy, strach a může způsobovat velmi nepříjemné stavy a úzkosti. Hledání jistoty je pro každého jiné. Existují pilíře, které nám v životě dávají její pocit, například vztah, rodina, přátelé, práce, zdraví. Když ale vsadíme příliš na jednu kartu, můžeme se dostat do potíží. Jak žít v nejistém světě?

„Nevěra je možná cokoliv, co naruší naši víru v sebe nebo ve vztah,“ říká v rozhovoru pro Balanc psychoterapeutka Petra Bradová. Hranici nevěry má každý jinde, pro někoho to je jen sexuální nevěra, někdo těžko překousne flirtování nebo i psaní intimních zpráv. Může být signálem, že je ve vztahu něco špatně, něco chybí. Mnoho párů tvrdí, že jim paradoxně pomohla jejich vztah zlepšit.

„Když se odlišujeme od normy, tak za to máme výrazné sankce,“ říká pro podcast Balanc psycholog a psychoterapeut Jiří Procházka. Téma genderu, sexuální orientace a identity je pro mnohé lidi kontroverzní. Zdánlivě totiž vyrostli ve světě, kde existovali muži a ženy a to jen heterosexuální.

„Najednou přijdou děti a nastávající rodiče si neřeknou, jak se o dítě budou starat,“ říká v Balancu psycholožka, psychoterapeutka a lektorka Vlaďka Bartáková. Modelů rodičovství je dnes více než dříve. Někteří lidé si chtějí užít svůj život a mít kariéry, až potom mít děti. Samozřejmě se stále rodí neplánované děti. Tak či onak, rodičům může prospět, když se pravidelně domlouvají, jak děti chtějí vychovávat. Kdo bude více pracovat, jak si rozdělí chod domácnosti a volný čas.

„V hypnoterapii pracujeme se změněným stavem vědomí, není to ani spánek, ani bdělý stav,“ říká pro Balanc psycholožka a psychoterapeutka Alexandra Schneider Hrouzková. Možná máte také představu o hypnóze z populární kultury, kdy na jevišti někoho zhypnotizují a on na povel kdáká nebo zapomene, co se ve stavu hypnózy dělo. Je to daleko od pravdy, hypnoterapie je vědecky poměrně prozkoumaná a účinná metoda.

„Někdy oba partneři nebo jen jeden netuší, co jim vlastně chybí,“ říká v Balancu psycholožka a psychoterapeutka Alexandra Schneider Hrouzková. Dlouhodobý partnerský vztah je úplně jiná hra než zamilovanost a krátké úlety. Společné bydlení, děti i omezení vlastních koníčků, přání a potřeb jsou výzvou pro vztah. Nejeden pár se ocitne v situaci, kdy si nepovídá o ničem niterném, důležitém. Řeší jen, co bude k večeři a co si pustí v televizi.

„Možná že historicky byl přístup jiný. Chlap si ženu ukořistil, bylo to vzrušující pro obě strany, ale tohle není pravidlo,“ říká v Balancu sexuoložka a psychoterapeutka Petra Vrzáčková. Aféra bývalého poslance za TOP 09 Dominika Feriho v Česku otevřela debatu o sexuálním násilí a nátlaku. Je to dobrá příležitost otevřít normy sexuálního chování a změnit je ve prospěch všech. Musíme se naučit nevychovávat sexuální predátory, říkat jasné ne a bránit slabší a ohrožené.

„Dali jsme se dohromady na večírku u kamarádů, trochu víc jsme se opili a dali si pusu,“ říká pro sérii Tvůj Balanc mladý úspěšný muž, který vystupuje pod pseudonymem Saša. S přítelkyní měli opakované konflikty, Saša se snažil být empatický a pomáhat problémy své přítelkyni řešit, ta ale chtěla něco úplně jiného. Impulzem ke konci vztahu byl podcast Balanc, jehož poselství si každý vyložil jinak.

„Děti, které spolu vyrůstají, mají zážitky, které jsou nesdělitelné, vztahy mohou být velmi hluboké,“ říká pro Balanc dětská klinická psycholožka a psychoterapeutka Gražina Kokešová Kleinová. Je zvláštní, že každé dítě v rodině je jiné, i když vyrůstá ve stejném prostředí a má stejné rodiče jako sourozenci. Dětské vztahy mohou být krásné, pečovatelské, ale také rivalské a žárlivé. Může to přetrvat i do dospělosti. Čím se můžeme se sourozenci v životě obohatit?

„Přitahovali mě muži, kteří pro mě byli výzvou, byli nedostupní, měla jsem pocit, že to je výhra,“ říká v sérii Tvůj Balanc Jana. Dostávala se do vztahů, které nefungovaly a končily podobně. Měla pocit, že se musí snažit a pak si zaslouží lásku, pozornost a péči. Zažila bolestivý rozchod a došlo jí, že opakuje své chování a že jí to nevyhovuje. Po poslechu podcastu ji zaujal terapeut a vyhledala jeho pomoc.

„Humor, smích, vtipy. Je to koření života, bez nich nelze být,“ říká v Balancu vysokoškolský profesor a psycholog Jiří Šípek. Umět si udělat legraci i z vážných věcí nám umožní vytvořit si odstup, nebrat se tak vážně a podívat se na problémy jinak. Smíchem ale můžeme zakrývat vlastní nejistotu, sarkasticky a ironicky útočit na druhé a vyhýbat se nepříjemným tématům. Určitě znáte někoho, kdo pořád žertuje a téměř se s ním nedá bavit vážně.

„Kousnula jsem si dvakrát do svačiny a bylo mi fyzicky špatně,“ říká pro sérii Tvůj Balanc Nikola, mladá dívka, která trpí mentální anorexií. Potýká se také s depresivně úzkostným syndromem, vysokou citlivostí, ztrátou milovaného dědečka-kamaráda a nepochopením ve škole. I když se s ní život nemazlil, cítí naději a umí hledat to pozitivní.

„Když se na někoho těším, nemohu se dočkat. Ale státnice už jsou za týden. Vnímání času je subjektivní,“ říká pro Balanc psycholog a psychoanalytik Jiří Jakubů. Jak různě vnímáme čas v našich životech? Někdo je pořád ve stresu a spěchá, jiného by nerozhodil pád meteoritu. Dělíme se také podle orientace na minulost, přítomnost a budoucnost. Někteří lidé pořád vzpomínají na lepší časy nebo si stěžují, jak bylo zle, jiní plánují, jak skvělé to v budoucnu bude, nebo se toho bojí.

„Prostředí kasina v Las Vegas mi učarovalo, rozhodl jsem se být krupiérem,“ říká v sérii Tvůj Balanc Honza, který se úspěšně popral se závislostí na pokeru a marihuaně, které se ho držely několik let. Dostal se do pasti, ze které nemohl vystoupit. Zlom přišel, když zkolaboval na ruletovém stole.

„Není špatné se v dospělosti vyrovnat s výchovou svých rodičů, ale určitě to není povinné,“ říká psychoanalytik a klinický psycholog Jiří Jakubů. Vztah s rodiči se nedá srovnat s žádným jiným, daruje nám výbavu do života, ale často i mnoho překážek. V dospělosti pak děti mohou rodičům leccos vyčítat nebo s nimi úplně přestat mluvit. Děti zrají a rostou, rodiče nemusí a s přibývajícím věkem mohou vynikat rozdíly, ale také docházet ke smíření. Co ovlivňuje vztahy dětí a rodičů?

„Měla jsem pocit, že můj život ovládají pouze vyšší síly, negativní věci jsem si dávala za vinu,“ říká přemýšlivá Kamila, která se narodila jako nevidomá. Kvůli tomu od dětství špatně spala, musela se navíc vypořádat s přílišnou orientací na new age spiritualitu a s terapeuty, kteří se nedokázali nezabývat jejím handicapem. Pomohl jí melatonin, meditace všímavosti a terapie.

„Psaním deníku se poznáváme, je to ale také čas pro sebe,“ říká pro Balanc psycholožka a psychoterapeutka Marta Helingerová. Někteří lidé si píší deníky, věnují se tvůrčímu psaní. Možná tím dělají pro svou duševní pohodu a léčbu zranění mnohé, psaní má podobné účinky jako meditace. Existuje několik propracovaných metod, kterými nám psané slovo může pomoci. Jak psaní a deníky pronikají do nitra člověka?

„Když přístroj udělal chybu, tak jsem v nemocnici v úplném deliriu prosil, aby mě uspali,“ říká pro sérii Tvůj Balanc Jan Škrlant. Honza trpí od jedenácti let problémy se srdcem. Voperovali mu defibrilátor, který elektrickými impulsy srdce hlídal. Dostával elektrické šoky z vnitřku vlastního těla, ne vždy přístroj fungoval dobře. Nakonec musel na transplantaci dříve, než lékaři předpokládali. Dnes má dceru a myslí si, že vše se dá překonat.

„Trauma ohrožuje naši tělesnou i duševní integritu, selžou obvyklé adaptační mechanismy,“ říká v Balancu psycholožka a psychoterapeutka Julie Lipská. Každý člověk zažil větší či menší trauma. Dvě třetiny lidí se zotaví, v jiných případech je třeba vyhledat odbornou pomoc. Zpracovat trauma si můžeme pomoci i sami – vhodnou úpravou životního stylu, podporou okolí a laskavostí k sobě. Jak žít s hluboce traumatickým zážitkem?

„Svět bude pořád stejný, ale díky józe se změní naše vnímání,“ říká v magazínu Balanc psychoterapeutka a psycholožka Julie Lipská, která pomocí jógy pomáhá i svým klientům. V praxi jógy, ale i v jiných cvičeních se můžeme setkat s dávno zapomenutými vzpomínkami, v těle se také ukládají emoce. Díky technikám jógy prý můžeme znovuobjevit radost se života, snížit stres, úzkost, a dokonce mírné deprese.

„Na Západě se jóga smrskla do práce s tělem, ale nemyslím, že to je špatně,“ říká v Balancu Petr Smil, lektor jógy. Už delší dobu zažíváme boom jógy, různých nových směrů, které někdy hraničí s absurditou. Podle některých je u nás praxe jógy vytržená ze svých kořenů, naroubovaná na zvrácenou ideologii krásných těl a fetiše soutěživého sebezlepšování. Jakými různými způsoby můžeme k józe přistupovat? Pracovat lze totiž nejen s tělem, ale i myslí, emocemi, vědomím i dechem.
Petr Bouška

„Situace je zátěžová pro všechny, pokud se někdy mají projevit sklony k depresi a úzkosti, tak teď je ta doba,“ říká v Balancu psychoterapeutka a psychiatrička Dana Holubová. Už od začátku pandemie můžeme číst, jak se o sebe a blízké starat z pohledu duševního zdraví. Situace ale trvá, zvětšuje se tlak a pro mnohé není možné udržet se v pohodě. O antidepresivech koluje mnoho nepravdivých informací a s tím spojeného strachu. Už je čas na léky?
Petr Bouška

„Pokud k někomu či něčemu cítím silný despekt a reaguji agresivně, tak je to vždy známka pocitu nejistoty, slabosti a vlastní nehodnoty,“ říká v Balancu psychiatrička a psychoterapeutka Dana Holubová. Obhroublé chování, ponižování a despekt chovají někteří muži k ženám obecně. Je to způsobeno jejich vnitřními zraněními. Nejistotou, co to znamená být mužem v 21. století, i společenskými normami, které se mění pomalu. Proč někteří muži nenávidí ženy?
Petr Bouška

„Konflikty jsou příležitost. Není primárně dobré se jim vyhýbat, jsou přirozenou součástí života,“ říká v Balancu terapeutka a mediátorka Zdeňka Voštová. Hádky se nám nevyhnou, ale někteří se je snaží obcházet. Možná si tím škodí, nezískají, co chtějí. Když už je toho na ně moc, vybouchnou. Přehnaně průbojní lidé si zase mohou častým vyvoláváním konfliktů a jejich špatným řešením ničit osobní i obchodní vztahy. Lze se správně pohádat a konflikty použít k posílení vztahů?
Petr Bouška

„Roli může hrát osobní patologie, nezralost nebo opakujeme, co jsme sami zažívali,“ říká v Balancu terapeut a supervizor David Odstrčil. Je to zvláštní, ale často máme velmi nepříjemné zážitky s partnery. S blízkými, které jsme si vybrali a se kterými se máme rádi. Ironické poznámky, kritika i hádky jsou na denním pořádku, někdy dokonce dojde na násilí. Proč jsou blízké vztahy náročné a proč lidé vytrpí velmi nehezké zacházení od svých milovaných?
Petr Bouška

„Jídlo nejíme jen kvůli vstřebávání živin, má i důležitou sociální funkci. Společné stolování znají všechny kultury na světě,“ říká v Balancu terapeutka a mediátorka Zdeňka Voštová. Možná to znáte od rodinného stolu. Rodiče se pozastavují nad tím, že si nedáte maso. Děti se šklebí, pronášejí poznámky o mrtvých a trpících zvířatech. Jak si vlastně rozhodnout, co chcete jíst, komunikovat to se svým okolím a nenést záchranu planety a utrpení zvířat na vlastních bedrech?

„Pokud od těla něco očekáváte, tak si ho musíte hýčkat,“ říká pro Balanc nutriční terapeutka a lektorka společnosti Stop obezitě Marie Dobrovodská. Radio Wave natočilo šestidílnou podcastovou sérii Sádlo o společenském tlaku na ženský vzhled. Jak to ale mají muži s vlivem okolí a přijímáním vlastního těla? Prý se častěji zaměřují na svaly, a ne na přebytečný tuk, když se odhodlají, tak v hubnutí spíše uspějí. Začínají ale později.

„Potřebujeme se vymáchat v bahně a znova vstát, změna v tomto případě má být nepříjemná,“ říká v Balancu terapeut a supervizor David Odstrčil. Přechodové rituály měly dříve důležitou roli. Pomáhaly nám se proměňovat a růst do nových rolí. Dávaly signál našemu vnitřnímu světu i navenek, že je něco jinak, že se měníme my i svět okolo. 

„Žít sám je výzva k celistvosti, každý máme slabé a silné stránky. Když jsem na vše sám, musím se s tím vyrovnat,“ říká pro Balanc facilitátor a terapeut Martin Nawrath. Pro každého je domov něčím jiným, někdo vzpomíná na dětství v paneláku, jiný touží po velkém domě se zahradou. Jsou lidé, kteří zdánlivě zázemí nepotřebují, cítí se spokojeně kdekoliv. Pocit klidu a bezpečí je důležitý, a když nemáme na domov dobré vzpomínky, můžeme si vytvářet klid jinak.

„Tělo bereme jako doplněk života, v terapii nás zajímá, protože naše společnost je hodně v hlavě,“ říká v Balancu facilitátor a terapeut Martin Nawrath. Pro mnoho lidí je tělo a komunikace s ním nový objev. Chodí na terapii, když něco bolí, vezmou si prášek. Cigarety, alkohol a káva ulevují od bolesti a nepříjemných pocitů. Jenže jednoho dne tělo řekne dost. Chce, abychom se zastavili a věnovali mu pozornost. Jaké informace a signály tělo vysílá a jak se k nim stavět?

„Prostředí, ve kterém se pohybujeme, se významně podílí na vzniku problému s drogami,“ říká pro Balanc adiktolog, psychoterapeut a odborný ředitel kliniky NEO Centrum Aleš Kuda. Když si v práci všichni kolem vás pomáhají alkoholem, nebo dokonce ilegálními látkami, může být těžké odolat. Kolektivy, které hromadně používají návykové látky k podpoře výkonu a dobré náladě, jsou v dlouhodobém horizontu rizikem pro své zaměstnavatele. Existuje zdravý vztah k psychoaktivním látkám?

„Stín je temná část naší osobnosti. Temné neznamená nutně špatné,“ říká o stínu v Balancu terapeut a lektor vztahové akademie Tomáš Zetek. Všichni na sobě nemáme něco rádi. Když jsme vzteklí, smutní nebo se vnímáme jako neschopní, nedostateční nebo zlí. Původ je v dětství. Hodné holky a kluci se přece nerozčilují, nejsou sobečtí. Dělají rodičům, tedy pro ně celému světu, radost. Když ale některé své stránky potlačíme, přijdeme o prospěšné věci.

„Velkou část myšlenek si neuvědomujeme, množství není tak důležité. Důležitá je kvalita a to, jak s nimi nakládáme,“ říká pro Balanc psychoterapeut, psycholog a lektor Tomáš Zuda. Nemyslet je těžké, zkuste si to jen na pár vteřin. Od myšlení často utíkáme k rozptýlení. Mysl ponechaná bez dozoru začne často nabízet nepříjemné obsahy. Cyklení může vést k úzkostem, vtíravé myšlenky mohou signalizovat duševní poruchu. Co si myslíme o myšlení a jak s ním nakládat?

„Co si myslíme o svatbě, záleží na tom, co známe z domova. Je to ovlivněno zejména rodiči,“ říká v Balancu psychoterapeut, psycholog a lektor Tomáš Zuda. Manželství je pro někoho jen právní akt, pro jiné symbolický a hluboký závazek. Důležité je také rozhodnutí, zda mít děti. Roli hraje strach ze závazků, zralost, finanční situace. Kdy a proč se tedy brát?

„Vděk je blahodárná emoce. Rozvíjet ho je důležité pro pohodu a pocit smyslu,“ říká v Balancu terapeutka a lektorka Petra Rauferová. Často jsme zaměření na to, co se nepovedlo, co se nám nedaří a co chybí. Když si ale uděláme audit toho, co máme a co se povedlo, můžeme být překvapeni. Svět bude pořád stejný, pěstováním vděku ho ale budeme vidět jinak. Za problémy, bolavá období a zkoušky se ale vděk lépe hledá až s odstupem.

„Životní scénáře získáváme v rodině, ovlivňuje je i místo narození,“ říká pro Balanc terapeutka a lektorka Petra Rauferová. Scénáře jsou v tomto případě plány a očekávání, která jsou v našem místě narození a rodině běžná. Často si to ani neuvědomujeme. Vnímáme ale, že máme být silní, hodní, v práci směřovat k dokonalosti. Je dobré se nad tím pozastavit a ptát se, jací chceme být my sami. Odlišit to od očekávání okolí a rodiny, která jsme si usadili do hlavy.

„Nedělejte, že se nic neděje, netabuizujte téma nemoci nebo smrti. Nemocní si pak mohou připadat osamoceni,“ říká v Balancu psycholožka a psychoterapeutka Michaela Charyparová. Vážná nemoc a ohrožení života mohou potkat každého, je to velká rána i pro okolí. Mnoho z nás nechce a neumí v takové situaci jednat, je výjimečná. Co dělat, abychom si vzájemně neubližovali a ulehčili situaci sobě i nemocným?

„Lidé s vysokou citlivostí se často zmítají v pochybnostech o sobě, může pro ně být obtížné mít se rád,“ popisuje v Balancu psycholožka a terapeutka Michaela Vlasáková Charyparová. Vysokou citlivost zatím věda dostatečně neprozkoumala, kritéria krátkých dotazníků nemusí být přesná.

„Bolest, psychická i fyzická, je zpráva o tom, že se něco děje. Když si vezmeme léky na bolest, ulevíme si na chvíli, ale nepoznáme příčiny,“ říká v Balancu Michal Kniha, terapeut, lektor a mediátor. Bolesti a nemoci se nelze úplně zbavit, i když je můžeme zmírnit. Poslouchat své tělo skrze to, co bolí, a choroby nám může pomoci. Když od nich chceme utéct, dáváme svému tělu zprávu, že mu nevěříme, že to nezvládne. Často se navíc zaměřujeme jen na symptomy, a ne na příčiny.

„Láska se označuje jako pozitivní a zlost jako negativní. Co je pozitivního na tom, když cítím lásku k ženě svého nejlepšího přítele?“ říká o emocích v Balancu terapeut a lektor Michal Kniha. Určitě znáte situace, ve kterých vás někdo nebo něco rozčílí, ale vy to nedáte najevo. Dusíte to v sobě. Emoce nikam nezmizí, projevují se v těle, mohou se ukládat a znovu vynořovat po čase. Jsou energie, pohon do života a bránit se jim vytváří trable.

„Často je pouť momentem životní revize, ohlédnout se za minulostí a hledat vizi do budoucna,“ říká v Balancu o duchovních poutích a putování Helena Kosková, lektorka, terapeutka, zahradnice. Jít pěšky, často stovky kilometrů, sám nebo ve společnosti a nechat na sebe působit přírodu, chůzi i vlastní nitro. To se nejčastěji děje na duchovních poutích. Co od nich lidé očekávají, proč vyráží a z čeho jsou nadšení i zklamaní?

„Často hypersenzitivní nezvládají 8 hodin denně pracovat, pak jít na skleničku a obstarat rodinu. Je toho na ně hodně,“ říká pro Balanc Alena Wehle, zážitková pedagožka, lektorka, bloggerka a vysoce citlivý člověk. Možná jste sami hypersenzitivní nebo někoho takového znáte. Okolí vám říká, že si vše moc berete, na večírku jste brzo vyčerpaní z množství podnětů, nezvládáte pracovní tempo a dobře vám dělá příroda, klid a harmonie.

„Lidé s psychickou nemocí či poruchou také chtějí vztah, ale v temném světě nám není dobře,“ říká psychoterapeutka a psycholožka Julie Lipská. Ve vztahu hledáme rovnováhu mezi potřebami svými a druhého. Pokud má jeden v páru nebo oba psychické onemocnění nebo zažívá těžké období, může to být složitější. Někdo uteče příliš brzy, protože se neumí s problémy druhého vyrovnat, jiní lidé zase pomáhají na svůj úkor. Jak se hledá hranice a jak se žije s lidmi s duševní nestabilitou?

„V naší kultuře máme tendenci oddělovat duši a tělo, ale duševní problémy se mohou projevit na těle,“ říká pro Balanc psycholožka a psychoterapeutka Julie Lipská o psychosomatice. Ne všechny nemoci jsou výsledkem psychické nepohody a naopak. Ale provázanost existuje a zanedbat péči o tělo nebo pohodu se nevyplatí. Ne vše je „v hlavě“ a při nemoci klesá i nálada, energie.

„Když se přehazují výhybky života muže, často je příčinou žena,“ říká v Balancu Lukáš Karas, lektor, který se zabývá jungiánskou psychologií. V každé společnosti jsou určité vlastnosti a chování považovány za typicky mužské a jiné za typicky ženské. Pod vlivem prostředí, které nás formuje, se snažíme stát obrazem správného muže nebo ženy. Tím ale některé věci odsuneme do pozadí, protože se k nám kulturně nehodí. A ty nás budou o to více lákat.

„Nejsme pány ve svém domě, i když si to myslíme. Sny mají vnitřní moudrost a inteligenci, která nás vede,“ říká v Balancu Lukáš Karas, lektor práce se sny, který vychází z jungiánské psychologie. Sny jsou dobrým pomocníkem na cestě sebepoznání a seberozvoje, ukazují, co jsme zanedbali a co nechceme vidět. Léčí a přesahují i do duchovní oblasti.

„Důležitost práce se mění v průběhu života, každý to má jinak. Občas se musíme zastavit a uvědomit si, jestli žijeme to, co chceme,“ říká v pořadu Balanc Zdeňka Voštová, terapeutka, mediátorka a lektorka. Pracovnímu úspěchu mnozí podřídí celý život. I když jsou úspěšní a odborníci, připadají si nedostateční a zásluhy přičítají náhodě, okolnostem nebo je snižují. Říká se tomu impostor syndrom, syndrom podvodníka.

„Příroda má blahodárný vliv na psychické i fyzické zdraví, nelze to oddělit,“ říká v Balancu terapeutka, mediátorka a lektorka Zdeňka Voštová. Mnoho výzkumů potvrzuje, jak je pro nás pobyt a kontakt s přírodou dobrý. Snižuje mimo jiné depresi a pravděpodobnost propuknutí schizofrenie. Městský život tomu nenahrává a mimo pobytu v parku bychom se čas od času měli vypravit i za nějakou větší divočinou. Posiluje se tím imunita, odolnost, pozornost, paměť a radost ze života. 

„Verbální terapie nemusí mít patřičný dosah a může být dobré se podívat i do těla,“ říká v Balancu Michael Vančura, psycholog, psychoterapeut a zakladatel organizace Diabasis. Porozumění sobě není jen úkol pro rozum, v těle se ukládají traumata, nezpracované emoce a odráží i problémy s vazbou na nejbližší. Když se nepomáhá vypovídat z problémů, možná je čas se podívat právě do těla.

Naše sexualita vzniká prý už v děloze matky. Sex nás může velmi sblížit, zrelaxovat a prohloubit vztahy. Musíme ale hledat dobrý vztah k sobě, k vlastnímu tělu. Naučit se věřit partnerovi a otevřeně o sexu mluvit. Přílišná sebekontrola může svazovat, občas je těžké nemyslet na ostatní povinnosti a na to, jestli nemohou do pokoje vejít děti. Spontánní myšlenky a fantazie mohou být děsivé, někomu vyskakuje obraz vlastní matky nebo praktiky, které jsou ilegální.

„Nezáleží, kolik máte ve vztahu konfliktů, ale jestli je dovedete využít jako příležitost,“ vyvrací v Balancu mýtus spokojeného páru, který se nehádá, psychoterapeut a lektor Jan Burian. Konflikty se nám nevyhnou, pokud se je naučíme, můžeme vztah posilovat. Důležité je umět být všímavý, pozorovat myšlenky a emoce. Zjistit, co opravdu potřebujeme, a ne co si myslíme, že by se mělo. Útočit, obviňovat a vyčítat nefunguje, druhý musí dostat prostor a upřímný zájem.

„S koncem vztahu umírá i část našeho já, může to být velmi nepříjemné,“ říká v Balancu o tématu rozpadlých vztahů Tomáš Zetek, terapeut a lektor. Vztah s partnerem rozchodem nekončí, promění se. Je třeba vypořádat se se silnými emocemi, zlostí, výčitkami. Zjistit, kde to skřípalo, a upřímně se zeptat, jaký podíl na tom máme my sami. A přijmout to jako příležitost stát se pro příští vztahy zralejšími.

„Když rodiče zneužívají moc, kterou mají nad dětmi, tak se nemohou potomci zdravě vyvíjet,“ říká v Balancu Tomáš Zetek, terapeut a lektor. Moc a kontrola je nezbytná, nemůžeme nechat v životě věci jen volně plynout. Přílišná snaha ovládat druhé a podmínky vlastního života však také nefunguje, ideální je směřování k rovnováze. Někteří po moci baží, jiní se jí přímo štítí. Moc ovlivňuje i partnerské vztahy, snaha druhého kontrolovat a dostat tam, kam chci, je zaměněná s láskou.

„Teoreticky doplňky stravy nepotřebujete a stačí správně jíst, pokud jste takzvaná normální necvičící populace a nepodléháte vyššímu stresu,“ vysvětluje v Balancu na základě vlastní letité zkušenosti problematiku potravinových doplňků Kamil Fila. Filmový recenzent, kritik a pedagog je, pro mnohé překvapivě, také lifter. Krysa z posilovny, jak sám říká. Dlouhodobě se zabývá stravováním a potravinovými doplňky k lepšímu fungování těla a mysli. 

„Chuťové preference jsou částečně zděděné a také naučené v rodině. Když táta nadával na zeleninu a máma pořád hubla, děti to ovlivní,“ říká pro Balanc Petra Mocová, psychoterapeutka a výživová poradkyně. Naše stravovací zvyky, které se naučíme jako děti, nám nemusí v dospělosti dobře sloužit. Jídlo může být nástrojem kontroly, strachu a také posedlostí. Pokud k němu ale přistupujeme vědomě a všímavě, můžeme si ho užívat a být zdraví.

„Imaginace nás vede do jiné sféry než slova. Je to kouzelná cesta do vnitřního světa přes obrazy a smysly,“ říká v Balancu Leona Rajdlová Dyrehauge, psycholožka a psychoterapeutka, která pracuje mimo jiné v terapeutickém směru katatymně imaginativní psychoterapie. Představivost může pomoci v řešení problémů, pochopení toho, co se uvnitř nás děje. Když budeme dokola promýšlet a představovat si katastrofické scénáře, je pravděpodobnější, že se stanou.

„Když se máme dobře ve vztahu, tak máme dobrý sex. V krizi sex nefunguje. Ale jsou různé typy vztahů,“ říká v Balancu psychoterapeutka Leona Rajdlová Dyrehauge o rozvoji sexuality a intimity v dlouhodobém vztahu. Na začátku bývá milostný život vášnivý a intenzivní, pak se proměňuje. Když přijde nuda a stereotyp, často se pokoušíme měnit sexuální prožívání technicky a prakticky. K dobrému sexu vede ale hlubší propojení partnerů i mimo postel, posilováním intimity, důvěry.

„Zranění funguje jako platidlo. Koukejte, co se mi stalo, jak jsem ublížený,“ říká v Balancu psycholog, psychoterapeut a lektor rozvoje osobnosti Michal Petr. Lidé, kteří prošli náročnými zkušenostmi nebo mají velká duševní zranění, mohou zůstávat v pozici oběti. Je to výhodné, ostatní se k nim chovají soucitně, nejsou na ně kladeny takové nároky. Zároveň je zranění nástroj k získání pozornosti. Z ran můžeme vyrůst, musíme hledat odpověď na otázku, kdo jsme bez svých bolestí.

„Jako děti jsme uměli být jen tak. Ale byli jsme oceňováni za to, co děláme,“ vysvětluje pro Balanc psycholog, psychoterapeut a lektor osobního rozvoje Michal Petr. Někdy je těžké odpočívat, nic nedělat a žít život tak, jak opravdu upřímně chceme. Jsme ovlivněni výchovou k neustálé činnosti, prospěšnosti a výkonu. Volný čas, a dokonce i odpočinek bereme jako odměnu, kterou si musíme zasloužit. 

„Když máte jednoznačně negativní postoj ke kouření, nabídnutou cigaretu odmítnete a ani vás nenapadne si ji vzít,“ říká o postojích v Balancu Katarína Loneková, klinická psycholožka, psychoterapeutka a vyučující na katedře psychologie FF UK. Když věříme, že nám něco nejde, nebudeme v tom dobří nebo to není pro nás, zbytečně se uzavíráme a snižujeme si pravděpodobnost úspěchu i spokojenosti.

„Pokud vnímáme v životě smysl, pomůže nám projít náročnými situacemi,“ vysvětluje metodu logoterapie v Balancu Katarína Loneková, klinická psycholožka, psychoterapeutka a vyučující na katedře psychologie FF UK. Smysl není něco, co můžeme za pár minut v pauze na oběd vymyslet. Vychází z nitra každého člověka a během života se mění. Občas jsme nuceni ho přeformulovat kvůli závažným událostem, zdraví nebo stáří.

„Nejdůležitější mi přijde rozlišit, co je zlo a dobro. Každý v sobě má zlou vůli a dokáže ji uplatnit,“ říká v Balancu psychoterapeut Pavel Špatenka. Druhým lidem ubližujeme nevědomě, nemusíme vědět, co je zraňuje. A často zlé chování přichází z vlastních bolístek, pocitu nedostatku, méněcennosti. Ovládnout vlastní démony vyžaduje schopnost se pozorovat, kriticky nad sebou a svým chováním uvažovat. Jen přemýšlením to ale nejde, k poznání dobra je důležitý hluboký cit.

„Oběť si většinou přitáhne svého pachatele a naopak,“ říká v Balancu psychoterapeut Pavel Špatenka. Někteří lidé si připadají jako oběť světa kolem i svého vlastního života. Nic se jim nedaří, všichni se proti nim spikli, nic nemá cenu. Mohou být velmi pasivní, ale také druhými manipulovat. I snaha někomu pomoci může být manipulace, pomáháme-li proto, aby se druhý cítil zavázán, aby něco dlužil, abychom ho ponížili a nenechali růst a hledat řešení svépomocí.

„Závislost je proces, ne stav. Postupně člověka uchopí a vzniká z přirozené potřeby měnit své prožívání,“ říká v Balancu Stanislav Kudrle, psychiatr a psychoterapeut. Změna prožívání může znamenat touhu dostat se do lepší nálady nebo zbavit se špatné, úzkosti, bolesti. Anebo přání být společenský, zajímavější. Jsou to přirozené potřeby, které máme. Cesta k nim vede přes vnitřní uvolnění, pokud jsme toho schopni. Nebo hledáme vnější pomocníky.

„Vědomě směřujeme pozornost dechu, tím se holotropní dýchání blíží meditačním technikám, dostáváme se výlučně do přítomného okamžiku,“ popisuje pro Balanc metodu psychiatr a psychoterapeut Stanislav Kudrle, který se učil přímo od autora této metody, známého československého psychiatra Stanislava Grofa. Rituální práce s dechem, hudbou a tělem je léčivým i sebepoznávacím nástrojem, dostává lidi do podobných stavů jako třeba psychedelika.

„Strach může být drobná nejistota, ale také silná panika.“ Bojíme se neznámého, změny, samoty, svobody, smrti. I toho, že nebudeme milováni. Pokud je strachu moc a budeme přes něj nahlížet vše, ochudíme se o mnohé a můžeme život protrpět a o nic se nepokusit. Co nám říká strach, jak se k němu stavět a nenechat se pohltit? V Balancu o tom mluví Michal Vybíral, psychoterapeut, lektor, supervizor a jeden ze zakladatelů Ligy otevřených mužů.

„Nejdříve odchází děti po dokončení školy. Neznamená to ale, že jsou dospělé,“ říká v Balancu Michal Vybíral, psychoterapeut, lektor, supervizor a jeden ze zakladatelů Ligy otevřených mužů. Způsob a doba, jakými lidi opouští své původní rodiny, se liší. Některým se to nemusí podařit po řadu let. Ne vždy je to nedostatkem odvahy nebo disciplíny. Děti mohou mít z dospělosti a odpovědnosti strach. Rodiče se zase mohou obávat samoty nebo být ke svým dětem přehnaně ochranitelští.

„Vztek má sloužit k uspokojování potřeb. Určitá dávka je užitečná. Vztek je emoce, ale násilí je chování a za to neseme odpovědnost,“ říká v Balancu Petr Matoušek, terapeut, sociální pracovník a sociolog. Vztek prožíváme všichni, někteří sáhnou k násilí, často proti blízkým. Existuje více druhů násilí, ne jen fyzické. Muži často nepoznají, co prožívají, a nechají hněv nahromadit, ale není pravda, že ženy se ho nedopouští. Vyrovnat se s emocemi neučíme děti ve školách.

„Asertivita je hodně nadužívané slovo. Je to schopnost prosadit své názory a stanoviska a stát za nimi. Ale dodávám, že přiměřeným způsobem, nemanipuluji s nikým a neomezuji druhé,“ říká v Balancu klinický psycholog a terapeut Pavel Brenkus. Schopnost prosadit se, říct nahlas, co chceme, a také odmítnout, co nechceme, se do života hodí. V Česku se asertivita prý nenosí, neučí se ve školách. Nejenže neumíme říct si o to, co chceme, ale nevíme, jak si cíle a přání stanovit.

„U sebevražedných tendencí je dobré zvážit pomoc i psychiatra. Ne všechny problémy blízkých musíme unést,“ říká pro Balanc klinický psycholog a terapeut Pavel Brenkus. Když se členové rodiny, partneři nebo blízcí dostanou do potíží, snažíme se jim pomoct. Nemůžeme ale převzít odpovědnost za cizí životy a zdraví, musíme myslet i na sebe. Pokud si někdo nepřizná problém a pomoc odmítá, jen těžko ho přesvědčíme.

„Deprese může být informace, že nežijeme podle svých možností a přání,“ říká v Balancu psychiatr David Hynčík. Smutek, špatné nálady a jejich časté změny zažívá mnoho lidí. Zčásti jsou dány genetickou výbavou a prostředím, ve kterém jsme vyrůstali. Každý má ale právo hledat bezpříčinnou radost ze života.

„Chybovat je lidské, ale reakce okolí na chyby není vždy příznivá a láskyplná,“ říká pro Balanc terapeutka a koučka Iveta Hrotková. Každý má právo na chybu a všichni se pleteme. Chyby a omyly mohou být informacemi o špatném postupu. Uvnitř nás ale mohou hlodat, nabourávat sebevědomí. Často člověka odrazují od dalších pokusů a plánů, kradou odvahu. Jak se k chybám postavit a co o nás říkají?

„V člověku se tluče neschopnost vztah nemít a neschopnost ho navázat, nejde to vyřešit kompromisem,“ říká v Balancu terapeut Tomáš Zetek. Nešťastně se do někoho zamilovat bolí. Na jedné straně je strach někoho odmítnout. Neochota přestat se trápit a naděje je na straně druhé. Mezi vážným vztahem a přátelstvím vzniká místo pro mnoho variant, přátelství doplněné sexem nebo polyamorické vztahy. Fungují málokomu.

„Na začátku může být jen sexuální touha, ale i strach ze samoty nebo si říkáme, že bez vztahu nejsme nikdo,“ říká v Balancu terapeut Tomáš Zetek. Zamilujete se a pro samé příjemné pocity a myšlenky nevidíte svět kolem. Začnete střízlivět a objeví se první problémy, hádky a dokonce nenávist. Nemůžete s druhým splynout a prostě přestat existovat, teprve pro přijetí odporu může přijít láska. Jaké jsou obvyklé fáze vztahu a kdy končí ze strachu a předčasně?

„Úzkost je pocit obav, které nemají jasnou příčinu. U strachu víme, čeho se bojíme,“ říká v Balancu psychiatrička Dana Holubová. S úzkostí jsou spojeny obavy, které nejsou opodstatněné, je naděje, že vše dobře dopadne. Příčina může být genetická i psychická, někteří lidé mají k úzkosti větší sklony. Není pravda, že neohrožuje tělo, to platí u zdravých lidí. S léky by se mělo zacházet obezřetně, ale pomáhají. Vyhýbat se situacím, které vyvolávají úzkost, ji zhoršuje.

„Je fajn, když si zažijeme ve vztahu k rodičům zamilovanost, zklamání a lásku. To, že s druhým člověkem mohu být, mít ho ráda, zároveň realisticky vnímat, jaký skutečně je,“ říká v Balancu psychiatrička a psychoterapeutka Dana Holubová. Máma a táta nám dají do života výbavu, která slouží i překáží. Mnoho věcí se naučíme nevědomě a nevíme, kde se naše chování bere a že by mohlo být jiné. Odpoutat se od rodičů může být náročné pro ně i pro děti.

„V některých školách zavádí zákazy dotýkání. Když si nevíme rady s agresivitou a rozjíveností dětí, prostě jim zakážeme na sebe sahat. Pro mě je to na úrovni trápení,“ říká v Balancu psycholožka a psychoterapeutka Barbora Janečková. Je samozřejmé, že s tělem druhého člověka děláme jen to, co nám dovolí, co je mu příjemné. Důležité je naučit se poznat, kdy a jak je vhodné se dotýkat, a případně vyjádřit nesouhlas. Správné dotýkání lidem prospívá.

„Všichni přicházíme na svět s vrozenou potřebou blízkosti, stálosti, bezpečí a intimity. Ale také máme potřebu dobrodružství, poznávání a vášně. Tyto proudy se trochu vylučují,“ říká v Balancu psycholožka Nela Wurmová. Partnerské vztahy se mění, jsou dynamické. Střídá se v nich potřeba být si blízko, mít jistotu, ale také zažívat dobrodružství a napětí. Když jsme od sebe daleko, toužíme po sobě. Přílišná blízkost zase vede k touze po odloučení.

„Klasická psychologie se od svého vzniku zabývala vším, jen ne pozitivními tématy. Pokud nemáte problém, není důvod ho řešit,“ vysvětluje v Balancu Petr Fridrich, lektor jógy smíchu, který si říká smícholog a zabývá se mimo jiné i pozitivní psychologií. I když je tendence ke spokojenosti vrozená, lze se ji učit a posilovat. Jedním ze způsobů je smích, i když nás zrovna nic nerozesmálo.