„Nejčastější oční vadou u dětí je dalekozrakost, tedy plusové dioptrie. Je to na úkor toho, že očičko je malé a ještě nedorostlo do délky, kterou by mělo mít,“ říká oční lékařka Markéta Zemanová v Houpačkách. „S tím souvisí šilhání směrem k nosu. Pokud se ale vada chybí včas a rodiče spolupracují, dá se velká část očních vad vycvičit.“

„I v těch nejtěžších chvílích se dá něco vylepšit a to je moje role. I když život dítěte končí, dá se pro rodinu vždycky ještě něco udělat,“ říká Lenka Kohoutková z Centra provázení, které funguje v rámci dětské kliniky ve Fakultní nemocnici Hradec Králové.

„Pocity tu jsou s námi, říkají nám, jací jsme a jak vnímáme svět kolem. Nemá smysl je dělit na dobré a špatné, ale přijmout je a co nejlíp poznat. Tak se dozvíme víc o sobě i o světě,“ říkají manželé Starých, kteří společně s Janou Draberovou napsali pro děti Knihu pocitů o různých emocích.

„Některé věci v naší společnosti jsou nedomyšlené nebo nespravedlivé a my se někdy zdráháme o nich dětem vyprávět. Zjistila jsem, že když něco vysvětluju dětem a připadá mi to vnitřně nespravedlivé, tak to nespravedlivé skutečně je. Nemusím se bát jim to říct,“ říká politoložka Anna Durnová, autorka dětské knihy Proč existují prostá slova, když se nesmějí používat?.

Zase přišly Vánoce a s nimi kromě jiného i čas na kolektivní lež o superschopném miminku, které nosí dárky –⁠ Ježíškovi. Jak moc je ale zdravé dítěti celé dětství lhát? A stojí za to ten zázrak? „Je to kousek pohádky, který si pozveme do reálného života,“ říká v Houpačkách psycholožka Pavla Koucká.

„Na našich workshopech málokdy někdo zmíní, že měl dobrou sexuální východu a že se s ním rodiče bavili a dali mu nějaké relevantní informace. Zároveň jako rodiče vnímají tu mezeru ve vlastní připravenosti, chybí jim strategie, které by mohli použít v tom, jak s dětmi mluvit,“ říká Dagmar Krišová, metodička a lektorka organizace Konsent a spoluautorka knihy Děti to chtěj vědět taky.

„Sebevědomí je komplex představ o sobě, který nám říká ‚docela to se mnou jde, není to tak špatný‘,“ popisuje psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek. „Víra, že znám a umím odhadnout svoje schopnosti, že někoho na světě zajímám, že můžu být někomu sympatický. A když jsem někomu nesympatický, tak to neznamená, že je se mnou něco špatně.“

Těhotenství, porod a příchod dítěte. Tohle všechno dost zamává se vztahem nových rodičů, s jejich blízkostí a intimitou. Jak rodičovství mění náš sexuální život a blízkost obecně? „Sex v tomhle období bude jiný, než jste byli zvyklí. Možná nebude žádný. To ale neznamená, že by měla zmizet tělesnost, kontakt a blízkost,” říká v Houpačkách sociální psycholožka a psychoterapeutka Vlaďka Bartáková.

„Výzkumy ukazují, že děti z duhových rodin jsou děti jako každé jiné, možná s větším respektem k jinakosti,“ cituje ze zahraničních dat Tereza Kadlecová. Se svou partnerkou vychovává dva syny a zároveň vede rodičovskou přípravku duhových rodin pro Prague Pride.

„Dnešní dospívající žijí ve velmi estetickém světě a už pro ně nejsou zajímavé ‚špinavé’ drogy. Dbají o svou sebeprezentaci, chtějí o sobě říkat hezké věci,“ myslí si adiktolog Adam Kulhánek. „Není reálný cíl, že dítě návykovou látku nikdy neužije, to se nestane. Cíl je, aby experimentovalo v co nejpozdějším věku a co nejkratší dobu.“

„Nemáme dost zkrácených úvazků, nemáme místa ve školkách a dětských skupinách a nemáme ani nastavení společnosti na tuhle otázku – na pracující mámu malých dětí se kouká jako na krkavčí matku, která chce honit kariéru,“ říká Andrea Bohačíková, zakladatelka společnosti M.arter, která pomáhá rodičům s návratem a uplatněním na pracovním trhu. „A když už pak nějaká práce je, rodiče o sobě hrozně moc pochybují.“

„Nejde jen o to, co děti s technologiemi dělají, ale i o to, co kvůli nim vynechávají. Bývá to často spánek, a to i u těch nejmenších. Sledováním pohádek oddalujeme večerní uložení nebo místo odpoledního spánku pustíme tablet,“ říká výzkumnice Michaela Slussareff. Ta na základě nejnovějších dat, která reflektují děti různých věkových skupin a jejich užívání technologií, napsala knihu Hry, sítě a porno.

„Averze nesouvisí vůbec s chutí, ale s vědomím, že řepa je zdravá zelenina a to já nejím,“ říká Barbora Charvátová, autorka blogu Máma v kuchyni. „Snažím se, aby jídla byla hodnotná a zároveň atraktivní, což je ten největší oříšek. Co určitě nefunguje, je nucení. Mívám chvíle, kdy to poruším, ale nejlepší cesta je ta dlouhá a trpělivá. Ale to platí pro výchovu obecně.“

„Hrozně rádi zapomínáme na to, jaké to je být dětmi. Možná jsme se v té době necítili dobře. Možná si to nepamatujeme schválně. Ale i když to nemáme ve vědomé paměti, naše dětství ovlivňuje všechno a naše tělo si taky všechno dobře pamatuje ,“ říká Zdeňka Šíp Staňková, autorka projektu Děti jsou taky lidi.

Peníze, vztahy, uspořádání péče o děti, bydlení, práce, čas jen pro sebe. „Těžko z toho vypíchnout jeden problém. Vždycky pozoruju, že je to jeden velikánský balík – to je pro přetížené sólo rodiče typická situace,“ říká koordinátorka projektů v neziskovce Aperio Silvie Novotná. V Houpačkách představila podpůrný program pro sólo rodiče Naberte dech.

Attention deficit hyperactivity disorder, zkráceně ADHD, je neurovývojová porucha pozornosti s hyperaktivitou, často také impulzivitou. I když jde o legitimní poruchu, děti s touto diagnózou jsou často brány jako prostě nevychované, zlobivé a jednoduše problémové. Jak se dá ADHD řešit? A v jakém případě se má léčit, třeba prášky? Hostem Houpaček je lékař, zlínský dětský psychiatr Vítězslav Kouřil, který působí na dětském oddělení Baťovy nemocnice.

„Mýty vyvracíme pořád dokola. Trvá to a je to tak asi v pořádku. To, že jsou malé děti celoročně venku, je prostě nezvyk,“ říká předsedkyně Asociace lesních mateřských škol Tereza Valkounová. „Venku nacházíme to, co je v knížkách a v pracovních listech, skládačkách a hračkách. Jen to není na první pohled vidět,“ dodává.

„Umět plavat je základní dovednost, s vodou se potkáváme celý život. S vodou ale souvisí taky velké téma strachu. Některým dětem seznamování se s tímhle živlem trvá a rodiče často jejich strach berou na sebe,“ říká Blanka Kolářová Sudíková, zakladatelka plaveckého klubu Plaváček.

„Duševní onemocnění se často projeví kolem třetího roku života. Ale už třeba v roce, kdy se dítě začíná socializovat, můžeme nějaké jeho projevy rozpoznat,“ říká dětská psychiatrička Lucia Vašková.

„I běžné, zdravé dítě potřebuje ochutnat potravinu aspoň desetkrát. Hořké a kyselé chutě jsou historicky spojené s nezralostí nebo s jedy a děti si na ně musejí zvyknout. Trpělivě nabízet, třeba dvacetkrát, ale ne nutit,“ říká nutriční terapeutka Dana Hrnčířová. „Podporujme je v ochutnávání. Některé děti ochutnávají nové věci jenom v přítomnosti kamarádů, skvělé jsou na to narozeninové oslavy.“

Co v jakém věku dítěti pořídit za hračku? Na to se v novém díle Houpaček zeptala Martina Poliaková svých hostů z řad rodičů, Miloše a Zuzky. Zafilozofovali si nad tím, komu hračky patří a jestli důvěřují certifikacím, které nám dávají pocit bezpečí, že byla hračka vyrobena férově a z nezávadných materiálů.

„Existuje představa, co by mělo dítě v určitém věku zvládnout. Může v tom nastat určtité zpozdění – do toho vstupuje spousta faktorů. Každé dítě má svůj vývoj. Důležité je, aby to, co má umět, nedělalo špatně,“ říká Lucie Kaasová, která se věnuje fyzioterapii malých dětí. „Moje práce někdy začíná hned po porodu, když je miminko v břiše v nějaké nesprávné poloze.“

„Sebevražedné myšlenky děti často svěřují kamarádům. Mezi dětmi a rodiči je třeba zlepšit komunikaci, aby se víc mluvilo o úplně obyčejných věcech. Rodiče, jejichž děti se pokusí o sebevraždu, bývají v naprostém šoku a vůbec o vážnosti situace neví,“ říká Miroslava Flemrová, ředitelka Domu tří přání, která v doprovodu dětské psychiatričky Luciy Vaškové přišla do Houpaček.

„Rodiče často rozhodují mezi zážitky a hračkami, nemají kolikrát peníze na obojí. A hračky dětem můžou dopřát díky nám. Pomáháme rodičům, kteří svoje děti chtějí rozvíjet, i těm, kteří musí šetřit každou korunu,“ říká Jana Lipovská, která se inspirovala ve vídeňské půjčovně. V Ostravě spolu s Kateřinou Dvořáčkovou založila půjčovnu a hračky teď rozesílají do celého Česka.

Ty jsi ale tintítko! Janička je naše baculka. Máš uši jako zajíček ušáček. Houpačky se věnovaly vztahu dětí k jejich tělu. „Proč bychom se měli kriticky vyjadřovat ke vzhledu našich dětí, když se stejně ještě mnohokrát změní? Když už hodnotíme, buďme pozitivní a vyšleme zprávu, že naše dítě je takhle nejlepší, jaké mohlo být,“ říká psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek.

„První kontakt se zubařem by neměl být na lékařské pohotovosti s bolestí – to trauma s dětmi roste celý život. Snažím se, aby naše setkání bylo v klidu, zvu si do ordinace školy i školky, aby děti viděly, jak to tam chodí, a to prostředí trochu poznaly,“ říká dětská stomatoložka Eva Míšová.

Zlomeniny z trampolín, úpaly a úžehy i tonutí –⁠ začíná doba letních úrazů. Topení je hned po úrazech druhá nejčastější příčina dětských úmrtí. „Nejhorší situace jsou zahradní party, na kterých je spousta lidí a všichni hlídají všechny. A po čtvrt hodině se zjistí, že Janička leží na dně bazénu,“ říká pediatrička Dominika Štefflová, kterou můžete potkat na dětské ambulanci.

Do Houpaček si Martina Poliaková pozvala mámy Marcelu a Terezu a povídaly si o svých zkušenostech s kojením. Shodly se, že je to jedno z nejdůležitějších témat prvních měsíců mateřství, ačkoli je při přípravách na příchod miminka většinou v mírném zákrytu za porodem. Případné komplikace se pak řeší ve stresu a mohou vést k pocitům selhání.

Léto je mimo jiné i časem odloučení dětí od rodičů, obdobím táborů a odjezdů z domova na delší čas. „Je dobře, když si dítě ověří, že i jinde než doma se může mít fajn. Pokud ale už dopředu avizuje, že jet nechce a že ví, že to nezvládne, nenuťte ho,“ říká psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek.

„Dobrý porod je takový, po kterém se matka cítí dobře, což ovlivňuje i její dítě. Dobrý porod může být jakýkoli,“ říká Petra Sovová, zakladatelka Hnutí za aktivní mateřství. „Může to být císařský řez, může to být i situace, po které matka nebo dítě potřebuje intenzivní péči. Jde o to, jak probíhá komunikace, jak je nebo není nabízena a kdo a jak matku procesem provede.“

Prostor ideálního dětského hřiště by měl obsahovat tzv. volné věci, to se ví už od 70. let minulého století. „Věci, které můžou děti vzít a někam přesunout, nakládat s nimi, jak chtějí. Na hřištích v u nás tyhle věci většinou úplně chybí,“ říká Daniel Kaplan.

„Nenávist je emoce, kterou u svých dětí těžko snášíme. Ale ať už chceme, nebo ne, přichází a dítě ji prožívá. Období vzdoru je zdravé a fyziologické. Je dobře, že přichází. Jde jen o to, co s ním my jako rodiče uděláme,“ říká Kateřina Králová, speciální pedagožka, lektorka a autorka Nevýchovy.

„Dítě mezi pátým a šestým rokem dozrává k tomu, aby se chtělo učit. Je dobré tenhle okamžik nepromeškat, což se u neopodstatněných odkladů stává. Pro dítě, které zůstává o rok déle v mateřské škole, je to degradující, ztráta času. Odklady si vynucují hlavně rodiče, kteří mají obavy z toho, co je čeká v první třídě,“ říká Lenka Kocumová, ředitelka 54. mateřské školy Plzeň.

„Vyrůstat ve skautském oddíle znamená chopit se šance žít naplno. Být aktivní a najít vlastní místo ve světě.” To se píše na stránce skauti.cz v záložce Proč se stát skautem. Co dítěti může dát skautství? „Skaut mi přinesl do života kamarády a příležitosti,” říká v podcastu Houpačky Aleš Vitinger, který se skautem vyrostl a později v něm i vedl oddíl.

„Věděli jsme, že je to holčička a že jsou jí tři týdny a že je momentálně u přechodné pěstounky,“ říká Klára Vohrnová. S manželem se po šesti letech pokusů o vlastní biologickou rodinu rozhodli pro pěstounství a následnou adopci malého dítěte. Dnes mají tříměsíční dceru.

„Děti se soužití s někým, kdo je jiný, musejí učit. Problém jsou rodiče, kteří mají pocit, že jejich dítě se tohle učit nemusí a že je na státu, aby „jiným“ dětem zajistil segregované vzdělávání s následným uplatněním v chráněných dílnách,“ říká Kristina Březinová, psycholožka z Národního pedagogického institutu.

„Když byl dceři rok a půl, začali jsme používat znakový jazyk – pejsek, kočka, sluníčko a podobně. Serafínka reagovala okamžitě, byla nadšená, že se konečně může vyjádřit a že jí někdo rozumí,“ vzpomíná Klára Svobodová. Její šestiletá dcera se narodila předčasně s těžce postiženým sluchem.

Po narození dítěte přichází složité období, a to nejen pro rodiče nebo sourozence. Na nového člena domácnosti si musí zvykat i mazlíčci. A v případě psů to někdy znamená velký problém. Jak se chovat, když váš pes útočí na dítě? A jak je správně seznámit? „Hlavně pomalu,“ říká v Houpačkách psí psycholog a poradce pro vztah člověka a psa Pavel Bradáč.

Polovina spánku novorozenců je lehký spánek, při kterém vydávají zvuky a vyruší je i nenápadný zvuk nebo to nejmenší nepohodlí. „Dětský spánkový cyklus trvá jen 45–60 minut. A je normální, že na konci každého procitne. Během noci se tedy dítě může vzbudit dvanáctkrát až šestnáctkrát,“ říká dětská spánková poradkyně Anna Růžičková. „Přerušovaný spánek je tu proto, aby nám dítě mohlo signalizovat, že něco potřebuje.“

Ada ve svých dvou a půl letech sice nechápe skutečný rozměr konfliktu. Ví ale, že se děje něco, co není úplně obvyklé. „Vnímá naše emoce, které jí každým okamžikem předáváme, a vidí, jak nás to všechny zasáhlo,“ popisuje Tereza, co je pro její dceru válka.

„Naše klauny, kteří jsou zároveň rodiči, chrání jejich postava. Nejdou do nemocnice za sebe. Najednou nejsem Hanka, ale vrcholová sestra Patálie. Ale přicházejí i momenty, kdy se klaun potřebuje jít na chvíli ven nadechnout,“ říká ředitelka organizace Zdravotní klaun Kateřina Slámová Kubešová.

Na Ukrajině zuří válka. Více než polovina z těch, co před ní prchli do Česka, jsou děti, řekl ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). Dá se navíc očekávat, že uprchlická vlna ještě zesílí. Čím si děti, kterým do života zasáhly tanky a rakety, procházejí? „U některých dětí válka může samozřejmě vyvolat pocit úzkosti, beznaděje,“ říká v magazínu Houpačky dětský psycholog Václav Mertin.

„Nikdy jsme jako děti nevěděly, co se bude dít. Jestli otec jen přijde domů, pozvrací se a usne, nebo jestli bude agresivní a zbije nás i mámu. Jednou nás v zimě v noci vyhodil v pyžamech na ulici,“ vypráví umělec Radek Banga, který žil od narození až do doby, kdy v patnácti letech odešel z domu, s otcem násilníkem a alkoholikem. „Jako doživotní následek mám obrovský problémy se spánkem. Moje psychiatrička říká, že se podvědomě bojím usnout, protože čekám další útok,“ říká.

Do konverzačního dílu Houpaček pozvala Martina Poliaková socioložku a matku dvouleté Ely Janu a manažera Miloše, otce pětileté Karolínky a tříletého Jonáše, aby se bavili o receptech na slaďování rodiny, práce a osobního života rodičů malých dětí. Jak se podle nich mění přístup zaměstnavatelů k požadavkům rodičů? Vychází jim vstříc? A co vlastně potřebuji?

„Byla jsem na sebe strašně přísná, pořád jsem se kontrolovala a trvalo víc než tři měsíce, než jsem se po ztrátě zhroutila,“ říká Zuzka, které těsně před porodem náhle a bez lékaři stanovené příčiny zemřel syn. „Nikdy mě nenapadlo, že se něco takového může stát, je to šok a nezměrná bolest, která nejde popsat,“ říká.

Milada Bouzidi je koordinátorka podpory vzdělávání v organizaci Člověk v tísni. Propojuje dobrovolníky s dětmi, které potřebují pomoct se školou, a sama taky vyráží za žáky a studenty do terénu.

„Do tří let věku dětí si skoro nic nepamatuju. Když se mě někdo zeptal, které nemoci děti prodělaly, nebyla jsem schopná říct, co kdo měl a kdy,“ říká Klára Vítková Rulíková, matka dvojčat a předsedkyně Českomoravské asociace Klubů dvojčat a vícerčat.

Do Houpaček si Martina Poliaková pozvala mámy čerstvých miminek Veroniku a Zuzku, aby se bavily o materiální i nemateriální přípravě na dítě a o průběhu jejich těhotenství. Jaké bariéry a otázky řešily ještě před samotným rozhodnutím stát se matkami? Co by si přály, aby v těhotenství udělaly jinak? A co by se mělo ve společnosti změnit tak, aby bylo tohle období krásného očekávání, ale i mnohých nejistot, pro ně snesitelnější?

Kdo se nejlíp postará o vaše malé dítě, když jste v práci? Jak se mezi miniškolkami, skupinami a herničkami zorientovat? Jaký je mezi nimi rozdíl a kolik stojí? Džunglí českého předškolního vzdělávání a péče vás provedou Houpačky.

„Po narození syna mě vyděsilo, že v nové roli nic nevím a všechny dudlíky i plíny si musím hledat na internetu. Říkala jsem si, že matky, které se nevyznají v nemocech, v tom plavou ještě víc než já,“ říká Šárka Voříšková, vedoucí projektu Lékárnice maminky. V něm vystudované farmaceutky – matky – radí rodičům s dětskými rýmami, horečkami nebo ekzémem.

„Anglická slovíčka se dítě v průběhu života doučí. To, jak zvládá nesnáze, se kterými se během života bude muset potýkat, je mnohem důležitější,“ říká psycholožka Pavla Koucká, autorka nové knihy Odolné dítě.

Do speciálního vánočního dílu si Martina Poliaková pozvala Miloše a Veroniku, aby si povídali o tom, jak u nich v rodinách probíhá adventní čas a jak do příprav na vánoční svátky zasahují děti. Jak jim vysvětlují adventní příběh, kdo u nich nosí dárky a jak se s partnery shodují na tom, co mít na štědrovečerním stole? Díl o vánočních tradicích si raději poslechněte bez dětí, hrozí vyzrazení překvapení.

Snad každý rodič se někdy v předvánočním stresu zamyslí nad tím, že by možná raději svému dítěti vyrobil hračku vlastnoručně, než absolvoval kolečko po obchodech nebo procházel stránky e-shopů. Tato dovednost se ale dnes spíš vytrácí. Přesto hračka, kterou rodič vyrobí sám, může dítěti přinést mnohem víc než ta koupená. V Houpačkách jsme se tentokrát zaměřili na to, co můžeme zvládnout vyrobit sami a jak k tomu přistoupit.

„To, že malé děti přehazují tužku nebo lžíci z jedné ruky do druhé a různě je zkouší, je zcela v pořádku. Kolem pátého roku by se mělo to, kterou rukou bude dítě psát, jasně zvýraznit,“ říká speciální pedagožka Drahomíra Jucovičová, která v pedagogicko-psychologické poradně pomáhá levorukým dětem i dětem se zkříženou lateralitou překonávat každodenní překážky.

„České školství nezvládá ve vzdělávání reagovat na to, co se děje. Naši absolventi bývali vždycky skvěle vybavení znalostmi a dokázali se uplatnit. Teď ale tito lidé selhávají v konfrontaci se sebevědomím, schopností se prosadit a uplatnit v mezinárodním kontextu,“ shrnuje nejnovější výzkumy ředitel Nadačního fondu Eduzměna Zdeněk Slejška. „Bylo tu něco potřeba změnit, a my jsme to nedokázali,“ dodává.

„Výhružky trestem, strašení nadpřirozenými bytostmi nebo obecně to, že dítě cítí děs, nevede k nápravě, kterou si od toho slibujeme. Někdo se zhroutí, někdo se brání ještě větší agresí,“ komentuje mikulášskou tradici terapeut a lektor Jan Vávra.

Do nových Houpaček pozvala Martina Poliaková rodiče Terezu a Miloše, aby si povídali o tom, jakou roli v jejich životě s malými dětmi hrají filmy, seriály, videa nebo jiný audiovizuální obsah. Ty se během covidových uzávěr staly nejen zdrojem společné zábavy, ale také prostředkem, jak zabavit a kontrolovaně pohlídat dítě, zaujmout jeho pozornost. Kdy, kde a na čem pohádky pouští? Jak je vybírají a jaké mají hranice? A daří se jim zvolený model prosadit v širší rodině?

„Do roka života se nejevilo nic zvláštního. Ale když se dneska díváme na jeho fotky z dob, kdy mu bylo třeba půl roku, vidíme jeho jakýsi ztracený výraz. Toho jsme si ale tenkrát samozřejmě nevšimli,“ říkají Zuzana a David Dvořáčkovi. Spolu jedenáct let vychovávají jedenáctiletého Kubu, který má poruchu autistického spektra.

Díky internetu se dosah nových náboženských hnutí a sekt značně rozšířil a přístup k němu mohou mít i čím dál mladší děti. Pokud rodiče zjistí, že si dítě píše se členy sekty nebo mezi ně přímo chodí, mohou být zákazy spíš na škodu.

Lucie Žáčková v Houpačkách mluvila o předčasně narozených dětech. Jejich rodičům se věnuje jako ředitelka organizace Nedoklubko, zkušenost má ale i svou vlastní –⁠ před jedenácti lety sama porodila v 24. týdnu těhotenství dceru.

Zabavit sebe i dítě, něco se naučit, komunikovat, prožívat čas teď a tady, vytvářet společnou zkušenost a zážitky – k tomu všemu slouží hra s dětmi. Martina Poliaková se v novém díle Houpaček spolu s mámami předškoláků Janou a Míšou noří do toho, co pro ně znamená hra s vlastními dětmi. Jaké hračky jim vybírají a jaký druh her volí? Do jaké míry vpouští do hraní digitální světy a kde leží jejich hranice?

„Mezi očekáváním, jaké mateřství bude, a jeho realitou bývá velký rozdíl. Nejčastějším zdrojem rozčarování může být, když hned nenaskočí láska k miminku, náročnost úplně nové situace, radikální změna životního stylu nebo chybějící spánek,“ říká Veronika Kubrichtová, zakladatelka organizace Úsměv mámy.

Do konverzačních Houpaček si Dalibor Zíta pozval tři táty, hudebníka a učitele Šimona, zahradníka Tomáše a herce Jakuba, aby společně hledali odpovědi na otázky vnímání otcovské role v dnešní době.

„Děti obujte do prvních bot co možná nejpozději. Noha se první půlrok chůze dramaticky mění a měli bychom jí dát prostor, aby nám ukázala, jaká je,“ říká fyzioterapeutka Lucie Alblová, která přijala pozvání do magazínu Houpačky.

„Jestli to takhle půjde dál, dojdeme k nějakému interaktivnímu vzdělávacímu portálu, kde se děti budou muset i v případě online výuky aktivně účastnit a vyhledávat informace. Osobně se ale bojím, že se dětem z online prostředí nebude chtít odcházet. Bojím se jejich závislosti na fóru, které není lidské. I když si můžeme na profily psát, jak se strašně milujeme,“ říká ředitelka svazkové školy Panská pole Monika Dragounová.

Strach je součástí našeho života a jeho úkolem je chránit nás před nebezpečím. Do života dětí vstupuje prakticky hned po narození a od této doby je třeba se s ním nějak popasovat. „Odstíny strachu cítí i malá miminka,“ říká dětská psycholožka Lucie Kotková.

Strach je součástí našeho života a jeho úkolem je chránit nás před nebezpečím. Do života dětí vstupuje prakticky hned po narození a od této doby je třeba se s ním nějak popasovat. „Odstíny strachu cítí i malá miminka,“ říká dětská psycholožka Lucie Kotková.

„Že je Ema trans, se projevovalo už v útlém dětství. Rodiče, kteří si myslí, že mají doma chlapečka či holčičku, a ve skutečnosti je to v mozku jejich dítěte naopak, tyto projevy někdy přehlíží až do puberty. I já jsem to nějaký čas obtížně zpracovávala,“ říká novinářka Kateřina Jonášová, která je matkou trans dítěte.

„Miminko jsem porodila přímo do náruče jeho opravdovým rodičům. Biologická matka stála připravená vedle mě. Položila si miminko na hruď a spolu s manželem si ho odnesli,“ popisuje Ivana Holubová porod dítěte, které odnosila jako náhradní matka neplodnému páru.

„Před pandemií jsme s dětmi nejčastěji pracovali na vztazích ve třídě, řešili jsme různé spory a podobně. Teď se nám stává, že je v kolektivu i pět dětí, které jdou do úzkosti v momentě, kdy jen mají před ostatními říct, jak se mají,“ říká Aneta Zápotocká, terapeutka a lektorka primární prevence organizace Magdaléna.

„Na předporodní kurzy o kojení by měly kromě matek chodit i babičky. Aby dokázaly svoje dcery při kojení dostatečně podpořit a neříkaly pak ‚Jéje, ty pořád kojíš, to máš slabý mlíko!‘. Slabý mlíko neexistuje,“ říká vedoucí lékařka Národního laktačního centra Anna Mydlilová.

„Na předporodní kurzy o kojení by měly kromě matek chodit i babičky. Aby dokázaly svoje dcery při kojení dostatečně podpořit a neříkaly pak ‚Jéje, ty pořád kojíš, to máš slabý mlíko!‘. Slabý mlíko neexistuje,“ říká vedoucí lékařka Národního laktačního centra Anna Mydlilová.

„Jen jsme vstoupili do ordinace, jako bych neexistoval. Doktorka mluvila jen s manželkou,“ říká Lukáš Talpa, odborný garant organizace Liga otevřených mužů. Za posledních deset let tátové výrazně změnili svoje postoje k péči o děti, společnost a zaměstnavatelé si na to ale zvykají pomalu. Z celoevropských průzkumů vyplývá, že otcové chtějí trávit s dětmi více času a častěji jsou ochotni kvůli tomu i změnit zaměstnání.

„Bezpečnost na internetu je strašně složitá záležitost, která se navíc dynamicky mění. Většina rodičů to pořád ještě neumí uchopit,“ říká publicista a odborník na bezpečnost v online prostředí Daniel Dočekal.

Děti by se na cizí jazyk měly ladit, jako to dělají u své mateřštiny. Tu dítě první rok, dva a někdy i tři jen poslouchá. Když důvěrně zná její intonaci a rytmus, teprve se zabývá slovíčky. „Když dítě ve svém mateřském jazyce poprvé promluví, už toho vlastně strašně moc umí,“ říká psycholingvistka a vedoucí laboratoře Speaking Lab Kateřina Chládková.

Během pandemie výrazně vzrostl počet dětí ohrožených závislostmi. A to nejen na alkoholu, tabáku a dalších drogách, ale také na elektronice, sociálních sítích, počítačových hrách a na mobilu. Pokud se toto stalo vašemu dítěti, cesta ze závislosti může být obtížná.

Do konverzačního dílu Houpaček si Martina Poliaková pozvala mámy Míšu a Janu, které obě v současnosti prožívají přechod z role primárního pečujícího na sdílenou péči s partnerem, širší rodinou a institucemi. Co u nich tuto změnu spojenou s návratem do práce provází?

„Rozpoznat poruchu autistického spektra co nejdřív je zásadní. Když totiž dítě nastoupí do kolektivu bez podpory a bez správné diagnózy, je tu velké riziko, že selže a že se nedokáže zapojit,“ říká terapeutka Lenka Bittmannová z Národního ústavu pro autismus.

Dvě třetiny českých rodičů při výchově dětí používají fyzické tresty. Skoro polovina Čechů facku nebo plácnutí za fyzický trest vůbec nepovažuje. „Podle statistik jsou nejvíc bity děti do tří let. To je ale doba, kdy jsou obzvlášť zranitelné a ještě těžko regulují svoje chování. Mají kvůli svému nízkému věku taky malou šanci pochopit, proč je trestáme,“ říká psychoterapeutka Petra Wünschová.

Přestože se v českém porodnictví v posledních letech řada věcí změnila, stále si mnoho žen ze svého porodu v institucionalizované péči odnáší trauma. V poradnách psychologů se potom některé svěřují i s pocity, že byly porodníky „znásilněny“ nebo že „selhaly“.

Martina Poliaková si tentokrát do konverzačních Houpaček pozvala mámy Janu a Marii, které mají dvou- a tříleté děti, aby si povídaly o tématu, které následuje v žebříčku důležitosti hned po jídle a zároveň je jen o kousek před spánkem. Jakou měly maminky představu o řešení hovínek a čurání miminek, než se jim narodila? Co soudí o látkových nebo jednorázových plínkách a řešily bezplenkovou metodu? Jak se připravily a jak poté v praxi měnily své každodenní návyky?

„Silný vztek, který můžeme na svoje dítě cítit, je emoce, jakou ženy zpravidla nečekají. Nespojily si ho s mateřstvím a je pro ně složité s ním naložit,“ říká psychoterapeutka Hana Nečina Vaníčková, jedna ze zakladatelek poradny a blogu Vztek matek.

Zodpovědět otázku, zda je veganská strava pro dítě vhodná a jak ji u dětí vyladit tak, aby obsahovala všechny potřebné živiny, není nic lehkého. Zaměřili jsme se na to s odborníky na výživu a lékaři.

Počet veganů ve světě i u nás neustále roste, stravovat se čistě rostlinnými potravinami už přestává být i ve většinové společnosti považováno za nebezpečnou výstřednost. Jiná situace ale nastává, pokud jde o děti – celá řada lidí staví veganské stravování u dětí naroveň týrání.

V Česku chodí podle nejnovějšího průzkumu na doučování polovina deváťáků a 41 % maturantů. Nejvíc se doučuje čeština a matematika. „Známky jsou klišé, ale školy s nimi počítají,“ říká pedagog Matěj Rašovský, který byl hostem Houpaček.

„Neboj, nebude to bolet“ raději před očkováním dítěti neříkejte. Své o tom ví mámy Tereza a Míša, které si do Houpaček pozvala k tématu dětí a prohlídek u lékařů Martina. Jaké mají pocity, když jdou s dítětem k doktorovi? A dokážou si u lékaře zachovat klid, na všechno se doptat a dostát svým představám o tom, jak by měla prohlídka nebo její průběh vypadat?

Nejstarší nejvzdělanější, prostřední nejúspěšnější, nejmladší rozmazlenec? Předurčuje nás nějak to, v jakém pořadí jsme se svými sourozenci přišli na svět? „Studie a statistiky, kterých je spousta, válcuje praxe,“ říká rodinná terapeutka Lenka Bittmanová. Sourozence ale vnímá jako nespornou výhodu.

Kdo čeká u dětí s rozvojem schopnosti číst a psát až na první třídu a snahu učitelů, může se dočkat nemilého překvapení. Rozvíjet gramotnost je totiž důležité už u předškolních dětí, a to nikoliv drilem nad knihou, ale pomocí jazykových her. U dětí s poruchou učení je tak možné výrazně předcházet budoucím potížím ve škole.

„Mám rád, když jsou moji žáci nedůvěřiví, pořád se ptají a zpochybňují to, co jim říkám. Mám rád, když se dostaneme až tam, kdy neznám odpověď a pak ji společně hledáme,“ říká čerstvý vítěz ankety o nejoblíbenějšího českého učitele.

Vztekání u malých dětí, se kterými není ještě tak snadné se domluvit na kompromisu, dokáže rodičům dost pocuchat nervy. Své o tom vědí i mámy Jana a Marie, matky dvou- až tříletých dětí, které si do dalšího dílu Houpaček pozvala Martina. Od dětského vzteku, jeho projevů a určitých šablon příčin se tak v druhé části dostaly i k tomu, jak se snaží pracovat s vlastní nespokojeností a vztekem, který tyhle situace nutně provází.

„Je důležité oddělit rovinu partnerskou a rodičovskou. Rozvod s sebou vždycky nese stres a bolest. Teprve když se soustředíme na to, že jsme rodiče, můžeme zahlédnout v celé té věci to nejdůležitější – naše dítě,“ říká terapeut David Odstrčil.
Michaela Sladká

Je to dražší, složitější a děti to prokazatelně poškozuje, přesto jsou v Česku v ústavech tisíce dětí, od miminek po dospívající lidi. Tak vychází srovnání pěstounské a ústavní péče o české děti. Práce pěstounů je podle odborníků nenahraditelná. Jenže být pěstounem v Česku není žádný med.
Michaela Sladká

„Situace dětí je roztříštěná. Tam, kde se rodičům daří fungovat, jsou děti na tom celkem dobře. Na druhé straně máme rodiny, ve kterých jsou obrovské problémy. A já už jsem alergická na obecná doporučení a rady,“ říká Leona Jochmannová, klinická psycholožka a přední česká odbornice na dětská traumata.
Michaela Sladká

Martina se tentokrát online spojila s mámami Míšou a Marií a povídaly si o tom, jaké mají spací rituály. Jak dlouhý a kvalitní je spánek rodičů malých dětí? Co pomůže k rychlejšímu usínání a co jsou naopak osvědčení zabijáci dětského spánku? Jedno je ale jasné – když děti nakonec usnou, jsou to ti nejkrásnější tvorové pod sluncem.
Martina Poliaková

„Obavy jsem možná měla z nové role matky, je to přece velká změna. Ale tuhle obavu má většina žen, ne? Nesouvisí to s tím, jestli člověk vidí nebo ne,“ říká nevidomá Kateřina Lusková, která se svým těžce zrakově hendikepovaným manželem vychovává zdravou dceru Elišku.
Michaela Sladká

Taky si každý den lámete hlavu nad vyváženou skladbou jídla na talíři, ze kterého si ale stejně dítě sní jen to, co mu chutná? Vaření pro děti je téma plné předsevzetí a následných kompromisů, ve kterém naše představy naráží na pestrou realitu všedního dne. V Houpačkách si o tom povídá Martina s Janou a Terezou, které mají dcerky ve věku batolat. Z jakých zásad nesleví a jak si je prosazují v rodině?
Martina Poliaková

„Rodiče často věnují velkou pozornost tomu, aby jejich dítě nebralo drogy. Přitom právě alkohol je tou první drogou, se kterou přijdou do styku, a to už kolem jedenáctého dvanáctého roku,“ říká psycholožka Ilona Preslová, která se dětskému pití věnuje. Podle statistik začínají české děti pít jako jedny z prvních v Evropě – už kolem jedenáctého roku.

V Houpačkách se tentokrát mámy Martina, Míša a Marie baví o vztazích a o tom, jak s nimi zamávalo jejich mateřství. Probraly proměny partnerských vztahů, vztahů v nejbližší rodině i s přáteli a podělily se o pár tipů, jak i v současné oddělené covidové době obnovovat blízkost. Poslech se vám tak může hodit zvláště v druhém únorovém týdnu, i když o Valentýnu nebo týdnu manželství nepadne ani slovo.

Berete do ruky telefon hned po probuzení? Je obrazovka telefonu to poslední, co večer vidíte? Nedokážete bez kontroly sítí vystát frontu v obchodě? Podle Karolíny Presové, zakladatelky projekt Replug me, jde o indikátory digitálního disbalancu. „Když si svoji rovnováhu neumějí najít rodiče, nemají ji děti kde odkoukat. V online světě pak často nešťastně plavou,“ říká Presová.