Zlomeniny z trampolín, úpaly a úžehy i tonutí –⁠ začíná doba letních úrazů. Topení je hned po úrazech druhá nejčastější příčina dětských úmrtí. „Nejhorší situace jsou zahradní party, na kterých je spousta lidí a všichni hlídají všechny. A po čtvrt hodině se zjistí, že Janička leží na dně bazénu,“ říká pediatrička Dominika Štefflová, kterou můžete potkat na dětské ambulanci.

Do Houpaček si Martina Poliaková pozvala mámy Marcelu a Terezu a povídaly si o svých zkušenostech s kojením. Shodly se, že je to jedno z nejdůležitějších témat prvních měsíců mateřství, ačkoli je při přípravách na příchod miminka většinou v mírném zákrytu za porodem. Případné komplikace se pak řeší ve stresu a mohou vést k pocitům selhání.

Léto je mimo jiné i časem odloučení dětí od rodičů, obdobím táborů a odjezdů z domova na delší čas. „Je dobře, když si dítě ověří, že i jinde než doma se může mít fajn. Pokud ale už dopředu avizuje, že jet nechce a že ví, že to nezvládne, nenuťte ho,“ říká psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek.

„Dobrý porod je takový, po kterém se matka cítí dobře, což ovlivňuje i její dítě. Dobrý porod může být jakýkoli,“ říká Petra Sovová, zakladatelka Hnutí za aktivní mateřství. „Může to být císařský řez, může to být i situace, po které matka nebo dítě potřebuje intenzivní péči. Jde o to, jak probíhá komunikace, jak je nebo není nabízena a kdo a jak matku procesem provede.“

Prostor ideálního dětského hřiště by měl obsahovat tzv. volné věci, to se ví už od 70. let minulého století. „Věci, které můžou děti vzít a někam přesunout, nakládat s nimi, jak chtějí. Na hřištích v u nás tyhle věci většinou úplně chybí,“ říká Daniel Kaplan.

„Nenávist je emoce, kterou u svých dětí těžko snášíme. Ale ať už chceme, nebo ne, přichází a dítě ji prožívá. Období vzdoru je zdravé a fyziologické. Je dobře, že přichází. Jde jen o to, co s ním my jako rodiče uděláme,“ říká Kateřina Králová, speciální pedagožka, lektorka a autorka Nevýchovy.

„Dítě mezi pátým a šestým rokem dozrává k tomu, aby se chtělo učit. Je dobré tenhle okamžik nepromeškat, což se u neopodstatněných odkladů stává. Pro dítě, které zůstává o rok déle v mateřské škole, je to degradující, ztráta času. Odklady si vynucují hlavně rodiče, kteří mají obavy z toho, co je čeká v první třídě,“ říká Lenka Kocumová, ředitelka 54. mateřské školy Plzeň.

„Vyrůstat ve skautském oddíle znamená chopit se šance žít naplno. Být aktivní a najít vlastní místo ve světě.” To se píše na stránce skauti.cz v záložce Proč se stát skautem. Co dítěti může dát skautství? „Skaut mi přinesl do života kamarády a příležitosti,” říká v podcastu Houpačky Aleš Vitinger, který se skautem vyrostl a později v něm i vedl oddíl.

„Věděli jsme, že je to holčička a že jsou jí tři týdny a že je momentálně u přechodné pěstounky,“ říká Klára Vohrnová. S manželem se po šesti letech pokusů o vlastní biologickou rodinu rozhodli pro pěstounství a následnou adopci malého dítěte. Dnes mají tříměsíční dceru.

„Děti se soužití s někým, kdo je jiný, musejí učit. Problém jsou rodiče, kteří mají pocit, že jejich dítě se tohle učit nemusí a že je na státu, aby „jiným“ dětem zajistil segregované vzdělávání s následným uplatněním v chráněných dílnách,“ říká Kristina Březinová, psycholožka z Národního pedagogického institutu.

„Když byl dceři rok a půl, začali jsme používat znakový jazyk – pejsek, kočka, sluníčko a podobně. Serafínka reagovala okamžitě, byla nadšená, že se konečně může vyjádřit a že jí někdo rozumí,“ vzpomíná Klára Svobodová. Její šestiletá dcera se narodila předčasně s těžce postiženým sluchem.

Po narození dítěte přichází složité období, a to nejen pro rodiče nebo sourozence. Na nového člena domácnosti si musí zvykat i mazlíčci. A v případě psů to někdy znamená velký problém. Jak se chovat, když váš pes útočí na dítě? A jak je správně seznámit? „Hlavně pomalu,“ říká v Houpačkách psí psycholog a poradce pro vztah člověka a psa Pavel Bradáč.

Polovina spánku novorozenců je lehký spánek, při kterém vydávají zvuky a vyruší je i nenápadný zvuk nebo to nejmenší nepohodlí. „Dětský spánkový cyklus trvá jen 45–60 minut. A je normální, že na konci každého procitne. Během noci se tedy dítě může vzbudit dvanáctkrát až šestnáctkrát,“ říká dětská spánková poradkyně Anna Růžičková. „Přerušovaný spánek je tu proto, aby nám dítě mohlo signalizovat, že něco potřebuje.“

Ada ve svých dvou a půl letech sice nechápe skutečný rozměr konfliktu. Ví ale, že se děje něco, co není úplně obvyklé. „Vnímá naše emoce, které jí každým okamžikem předáváme, a vidí, jak nás to všechny zasáhlo,“ popisuje Tereza, co je pro její dceru válka.

„Naše klauny, kteří jsou zároveň rodiči, chrání jejich postava. Nejdou do nemocnice za sebe. Najednou nejsem Hanka, ale vrcholová sestra Patálie. Ale přicházejí i momenty, kdy se klaun potřebuje jít na chvíli ven nadechnout,“ říká ředitelka organizace Zdravotní klaun Kateřina Slámová Kubešová.

Na Ukrajině zuří válka. Více než polovina z těch, co před ní prchli do Česka, jsou děti, řekl ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). Dá se navíc očekávat, že uprchlická vlna ještě zesílí. Čím si děti, kterým do života zasáhly tanky a rakety, procházejí? „U některých dětí válka může samozřejmě vyvolat pocit úzkosti, beznaděje,“ říká v magazínu Houpačky dětský psycholog Václav Mertin.

„Nikdy jsme jako děti nevěděly, co se bude dít. Jestli otec jen přijde domů, pozvrací se a usne, nebo jestli bude agresivní a zbije nás i mámu. Jednou nás v zimě v noci vyhodil v pyžamech na ulici,“ vypráví umělec Radek Banga, který žil od narození až do doby, kdy v patnácti letech odešel z domu, s otcem násilníkem a alkoholikem. „Jako doživotní následek mám obrovský problémy se spánkem. Moje psychiatrička říká, že se podvědomě bojím usnout, protože čekám další útok,“ říká.

Do konverzačního dílu Houpaček pozvala Martina Poliaková socioložku a matku dvouleté Ely Janu a manažera Miloše, otce pětileté Karolínky a tříletého Jonáše, aby se bavili o receptech na slaďování rodiny, práce a osobního života rodičů malých dětí. Jak se podle nich mění přístup zaměstnavatelů k požadavkům rodičů? Vychází jim vstříc? A co vlastně potřebuji?

„Byla jsem na sebe strašně přísná, pořád jsem se kontrolovala a trvalo víc než tři měsíce, než jsem se po ztrátě zhroutila,“ říká Zuzka, které těsně před porodem náhle a bez lékaři stanovené příčiny zemřel syn. „Nikdy mě nenapadlo, že se něco takového může stát, je to šok a nezměrná bolest, která nejde popsat,“ říká.

Milada Bouzidi je koordinátorka podpory vzdělávání v organizaci Člověk v tísni. Propojuje dobrovolníky s dětmi, které potřebují pomoct se školou, a sama taky vyráží za žáky a studenty do terénu.

„Do tří let věku dětí si skoro nic nepamatuju. Když se mě někdo zeptal, které nemoci děti prodělaly, nebyla jsem schopná říct, co kdo měl a kdy,“ říká Klára Vítková Rulíková, matka dvojčat a předsedkyně Českomoravské asociace Klubů dvojčat a vícerčat.

Do Houpaček si Martina Poliaková pozvala mámy čerstvých miminek Veroniku a Zuzku, aby se bavily o materiální i nemateriální přípravě na dítě a o průběhu jejich těhotenství. Jaké bariéry a otázky řešily ještě před samotným rozhodnutím stát se matkami? Co by si přály, aby v těhotenství udělaly jinak? A co by se mělo ve společnosti změnit tak, aby bylo tohle období krásného očekávání, ale i mnohých nejistot, pro ně snesitelnější?

Kdo se nejlíp postará o vaše malé dítě, když jste v práci? Jak se mezi miniškolkami, skupinami a herničkami zorientovat? Jaký je mezi nimi rozdíl a kolik stojí? Džunglí českého předškolního vzdělávání a péče vás provedou Houpačky.

„Po narození syna mě vyděsilo, že v nové roli nic nevím a všechny dudlíky i plíny si musím hledat na internetu. Říkala jsem si, že matky, které se nevyznají v nemocech, v tom plavou ještě víc než já,“ říká Šárka Voříšková, vedoucí projektu Lékárnice maminky. V něm vystudované farmaceutky – matky – radí rodičům s dětskými rýmami, horečkami nebo ekzémem.

„Anglická slovíčka se dítě v průběhu života doučí. To, jak zvládá nesnáze, se kterými se během života bude muset potýkat, je mnohem důležitější,“ říká psycholožka Pavla Koucká, autorka nové knihy Odolné dítě.

Do speciálního vánočního dílu si Martina Poliaková pozvala Miloše a Veroniku, aby si povídali o tom, jak u nich v rodinách probíhá adventní čas a jak do příprav na vánoční svátky zasahují děti. Jak jim vysvětlují adventní příběh, kdo u nich nosí dárky a jak se s partnery shodují na tom, co mít na štědrovečerním stole? Díl o vánočních tradicích si raději poslechněte bez dětí, hrozí vyzrazení překvapení.

Snad každý rodič se někdy v předvánočním stresu zamyslí nad tím, že by možná raději svému dítěti vyrobil hračku vlastnoručně, než absolvoval kolečko po obchodech nebo procházel stránky e-shopů. Tato dovednost se ale dnes spíš vytrácí. Přesto hračka, kterou rodič vyrobí sám, může dítěti přinést mnohem víc než ta koupená. V Houpačkách jsme se tentokrát zaměřili na to, co můžeme zvládnout vyrobit sami a jak k tomu přistoupit.

„To, že malé děti přehazují tužku nebo lžíci z jedné ruky do druhé a různě je zkouší, je zcela v pořádku. Kolem pátého roku by se mělo to, kterou rukou bude dítě psát, jasně zvýraznit,“ říká speciální pedagožka Drahomíra Jucovičová, která v pedagogicko-psychologické poradně pomáhá levorukým dětem i dětem se zkříženou lateralitou překonávat každodenní překážky.

„České školství nezvládá ve vzdělávání reagovat na to, co se děje. Naši absolventi bývali vždycky skvěle vybavení znalostmi a dokázali se uplatnit. Teď ale tito lidé selhávají v konfrontaci se sebevědomím, schopností se prosadit a uplatnit v mezinárodním kontextu,“ shrnuje nejnovější výzkumy ředitel Nadačního fondu Eduzměna Zdeněk Slejška. „Bylo tu něco potřeba změnit, a my jsme to nedokázali,“ dodává.

„Výhružky trestem, strašení nadpřirozenými bytostmi nebo obecně to, že dítě cítí děs, nevede k nápravě, kterou si od toho slibujeme. Někdo se zhroutí, někdo se brání ještě větší agresí,“ komentuje mikulášskou tradici terapeut a lektor Jan Vávra.

Do nových Houpaček pozvala Martina Poliaková rodiče Terezu a Miloše, aby si povídali o tom, jakou roli v jejich životě s malými dětmi hrají filmy, seriály, videa nebo jiný audiovizuální obsah. Ty se během covidových uzávěr staly nejen zdrojem společné zábavy, ale také prostředkem, jak zabavit a kontrolovaně pohlídat dítě, zaujmout jeho pozornost. Kdy, kde a na čem pohádky pouští? Jak je vybírají a jaké mají hranice? A daří se jim zvolený model prosadit v širší rodině?

„Do roka života se nejevilo nic zvláštního. Ale když se dneska díváme na jeho fotky z dob, kdy mu bylo třeba půl roku, vidíme jeho jakýsi ztracený výraz. Toho jsme si ale tenkrát samozřejmě nevšimli,“ říkají Zuzana a David Dvořáčkovi. Spolu jedenáct let vychovávají jedenáctiletého Kubu, který má poruchu autistického spektra.

Díky internetu se dosah nových náboženských hnutí a sekt značně rozšířil a přístup k němu mohou mít i čím dál mladší děti. Pokud rodiče zjistí, že si dítě píše se členy sekty nebo mezi ně přímo chodí, mohou být zákazy spíš na škodu.

Lucie Žáčková v Houpačkách mluvila o předčasně narozených dětech. Jejich rodičům se věnuje jako ředitelka organizace Nedoklubko, zkušenost má ale i svou vlastní –⁠ před jedenácti lety sama porodila v 24. týdnu těhotenství dceru.

Zabavit sebe i dítě, něco se naučit, komunikovat, prožívat čas teď a tady, vytvářet společnou zkušenost a zážitky – k tomu všemu slouží hra s dětmi. Martina Poliaková se v novém díle Houpaček spolu s mámami předškoláků Janou a Míšou noří do toho, co pro ně znamená hra s vlastními dětmi. Jaké hračky jim vybírají a jaký druh her volí? Do jaké míry vpouští do hraní digitální světy a kde leží jejich hranice?

„Mezi očekáváním, jaké mateřství bude, a jeho realitou bývá velký rozdíl. Nejčastějším zdrojem rozčarování může být, když hned nenaskočí láska k miminku, náročnost úplně nové situace, radikální změna životního stylu nebo chybějící spánek,“ říká Veronika Kubrichtová, zakladatelka organizace Úsměv mámy.

Do konverzačních Houpaček si Dalibor Zíta pozval tři táty, hudebníka a učitele Šimona, zahradníka Tomáše a herce Jakuba, aby společně hledali odpovědi na otázky vnímání otcovské role v dnešní době.

„Děti obujte do prvních bot co možná nejpozději. Noha se první půlrok chůze dramaticky mění a měli bychom jí dát prostor, aby nám ukázala, jaká je,“ říká fyzioterapeutka Lucie Alblová, která přijala pozvání do magazínu Houpačky.

„Jestli to takhle půjde dál, dojdeme k nějakému interaktivnímu vzdělávacímu portálu, kde se děti budou muset i v případě online výuky aktivně účastnit a vyhledávat informace. Osobně se ale bojím, že se dětem z online prostředí nebude chtít odcházet. Bojím se jejich závislosti na fóru, které není lidské. I když si můžeme na profily psát, jak se strašně milujeme,“ říká ředitelka svazkové školy Panská pole Monika Dragounová.

Strach je součástí našeho života a jeho úkolem je chránit nás před nebezpečím. Do života dětí vstupuje prakticky hned po narození a od této doby je třeba se s ním nějak popasovat. „Odstíny strachu cítí i malá miminka,“ říká dětská psycholožka Lucie Kotková.

Strach je součástí našeho života a jeho úkolem je chránit nás před nebezpečím. Do života dětí vstupuje prakticky hned po narození a od této doby je třeba se s ním nějak popasovat. „Odstíny strachu cítí i malá miminka,“ říká dětská psycholožka Lucie Kotková.

„Že je Ema trans, se projevovalo už v útlém dětství. Rodiče, kteří si myslí, že mají doma chlapečka či holčičku, a ve skutečnosti je to v mozku jejich dítěte naopak, tyto projevy někdy přehlíží až do puberty. I já jsem to nějaký čas obtížně zpracovávala,“ říká novinářka Kateřina Jonášová, která je matkou trans dítěte.

„Miminko jsem porodila přímo do náruče jeho opravdovým rodičům. Biologická matka stála připravená vedle mě. Položila si miminko na hruď a spolu s manželem si ho odnesli,“ popisuje Ivana Holubová porod dítěte, které odnosila jako náhradní matka neplodnému páru.

„Před pandemií jsme s dětmi nejčastěji pracovali na vztazích ve třídě, řešili jsme různé spory a podobně. Teď se nám stává, že je v kolektivu i pět dětí, které jdou do úzkosti v momentě, kdy jen mají před ostatními říct, jak se mají,“ říká Aneta Zápotocká, terapeutka a lektorka primární prevence organizace Magdaléna.

„Na předporodní kurzy o kojení by měly kromě matek chodit i babičky. Aby dokázaly svoje dcery při kojení dostatečně podpořit a neříkaly pak ‚Jéje, ty pořád kojíš, to máš slabý mlíko!‘. Slabý mlíko neexistuje,“ říká vedoucí lékařka Národního laktačního centra Anna Mydlilová.

„Na předporodní kurzy o kojení by měly kromě matek chodit i babičky. Aby dokázaly svoje dcery při kojení dostatečně podpořit a neříkaly pak ‚Jéje, ty pořád kojíš, to máš slabý mlíko!‘. Slabý mlíko neexistuje,“ říká vedoucí lékařka Národního laktačního centra Anna Mydlilová.

„Jen jsme vstoupili do ordinace, jako bych neexistoval. Doktorka mluvila jen s manželkou,“ říká Lukáš Talpa, odborný garant organizace Liga otevřených mužů. Za posledních deset let tátové výrazně změnili svoje postoje k péči o děti, společnost a zaměstnavatelé si na to ale zvykají pomalu. Z celoevropských průzkumů vyplývá, že otcové chtějí trávit s dětmi více času a častěji jsou ochotni kvůli tomu i změnit zaměstnání.

„Bezpečnost na internetu je strašně složitá záležitost, která se navíc dynamicky mění. Většina rodičů to pořád ještě neumí uchopit,“ říká publicista a odborník na bezpečnost v online prostředí Daniel Dočekal.

Děti by se na cizí jazyk měly ladit, jako to dělají u své mateřštiny. Tu dítě první rok, dva a někdy i tři jen poslouchá. Když důvěrně zná její intonaci a rytmus, teprve se zabývá slovíčky. „Když dítě ve svém mateřském jazyce poprvé promluví, už toho vlastně strašně moc umí,“ říká psycholingvistka a vedoucí laboratoře Speaking Lab Kateřina Chládková.

Během pandemie výrazně vzrostl počet dětí ohrožených závislostmi. A to nejen na alkoholu, tabáku a dalších drogách, ale také na elektronice, sociálních sítích, počítačových hrách a na mobilu. Pokud se toto stalo vašemu dítěti, cesta ze závislosti může být obtížná.

Do konverzačního dílu Houpaček si Martina Poliaková pozvala mámy Míšu a Janu, které obě v současnosti prožívají přechod z role primárního pečujícího na sdílenou péči s partnerem, širší rodinou a institucemi. Co u nich tuto změnu spojenou s návratem do práce provází?

„Rozpoznat poruchu autistického spektra co nejdřív je zásadní. Když totiž dítě nastoupí do kolektivu bez podpory a bez správné diagnózy, je tu velké riziko, že selže a že se nedokáže zapojit,“ říká terapeutka Lenka Bittmannová z Národního ústavu pro autismus.

Dvě třetiny českých rodičů při výchově dětí používají fyzické tresty. Skoro polovina Čechů facku nebo plácnutí za fyzický trest vůbec nepovažuje. „Podle statistik jsou nejvíc bity děti do tří let. To je ale doba, kdy jsou obzvlášť zranitelné a ještě těžko regulují svoje chování. Mají kvůli svému nízkému věku taky malou šanci pochopit, proč je trestáme,“ říká psychoterapeutka Petra Wünschová.

Přestože se v českém porodnictví v posledních letech řada věcí změnila, stále si mnoho žen ze svého porodu v institucionalizované péči odnáší trauma. V poradnách psychologů se potom některé svěřují i s pocity, že byly porodníky „znásilněny“ nebo že „selhaly“.

Martina Poliaková si tentokrát do konverzačních Houpaček pozvala mámy Janu a Marii, které mají dvou- a tříleté děti, aby si povídaly o tématu, které následuje v žebříčku důležitosti hned po jídle a zároveň je jen o kousek před spánkem. Jakou měly maminky představu o řešení hovínek a čurání miminek, než se jim narodila? Co soudí o látkových nebo jednorázových plínkách a řešily bezplenkovou metodu? Jak se připravily a jak poté v praxi měnily své každodenní návyky?

„Silný vztek, který můžeme na svoje dítě cítit, je emoce, jakou ženy zpravidla nečekají. Nespojily si ho s mateřstvím a je pro ně složité s ním naložit,“ říká psychoterapeutka Hana Nečina Vaníčková, jedna ze zakladatelek poradny a blogu Vztek matek.

Zodpovědět otázku, zda je veganská strava pro dítě vhodná a jak ji u dětí vyladit tak, aby obsahovala všechny potřebné živiny, není nic lehkého. Zaměřili jsme se na to s odborníky na výživu a lékaři.

Počet veganů ve světě i u nás neustále roste, stravovat se čistě rostlinnými potravinami už přestává být i ve většinové společnosti považováno za nebezpečnou výstřednost. Jiná situace ale nastává, pokud jde o děti – celá řada lidí staví veganské stravování u dětí naroveň týrání.

V Česku chodí podle nejnovějšího průzkumu na doučování polovina deváťáků a 41 % maturantů. Nejvíc se doučuje čeština a matematika. „Známky jsou klišé, ale školy s nimi počítají,“ říká pedagog Matěj Rašovský, který byl hostem Houpaček.

„Neboj, nebude to bolet“ raději před očkováním dítěti neříkejte. Své o tom ví mámy Tereza a Míša, které si do Houpaček pozvala k tématu dětí a prohlídek u lékařů Martina. Jaké mají pocity, když jdou s dítětem k doktorovi? A dokážou si u lékaře zachovat klid, na všechno se doptat a dostát svým představám o tom, jak by měla prohlídka nebo její průběh vypadat?

Nejstarší nejvzdělanější, prostřední nejúspěšnější, nejmladší rozmazlenec? Předurčuje nás nějak to, v jakém pořadí jsme se svými sourozenci přišli na svět? „Studie a statistiky, kterých je spousta, válcuje praxe,“ říká rodinná terapeutka Lenka Bittmanová. Sourozence ale vnímá jako nespornou výhodu.

Kdo čeká u dětí s rozvojem schopnosti číst a psát až na první třídu a snahu učitelů, může se dočkat nemilého překvapení. Rozvíjet gramotnost je totiž důležité už u předškolních dětí, a to nikoliv drilem nad knihou, ale pomocí jazykových her. U dětí s poruchou učení je tak možné výrazně předcházet budoucím potížím ve škole.

„Mám rád, když jsou moji žáci nedůvěřiví, pořád se ptají a zpochybňují to, co jim říkám. Mám rád, když se dostaneme až tam, kdy neznám odpověď a pak ji společně hledáme,“ říká čerstvý vítěz ankety o nejoblíbenějšího českého učitele.

Vztekání u malých dětí, se kterými není ještě tak snadné se domluvit na kompromisu, dokáže rodičům dost pocuchat nervy. Své o tom vědí i mámy Jana a Marie, matky dvou- až tříletých dětí, které si do dalšího dílu Houpaček pozvala Martina. Od dětského vzteku, jeho projevů a určitých šablon příčin se tak v druhé části dostaly i k tomu, jak se snaží pracovat s vlastní nespokojeností a vztekem, který tyhle situace nutně provází.

„Je důležité oddělit rovinu partnerskou a rodičovskou. Rozvod s sebou vždycky nese stres a bolest. Teprve když se soustředíme na to, že jsme rodiče, můžeme zahlédnout v celé té věci to nejdůležitější – naše dítě,“ říká terapeut David Odstrčil.
Michaela Sladká

Je to dražší, složitější a děti to prokazatelně poškozuje, přesto jsou v Česku v ústavech tisíce dětí, od miminek po dospívající lidi. Tak vychází srovnání pěstounské a ústavní péče o české děti. Práce pěstounů je podle odborníků nenahraditelná. Jenže být pěstounem v Česku není žádný med.
Michaela Sladká

„Situace dětí je roztříštěná. Tam, kde se rodičům daří fungovat, jsou děti na tom celkem dobře. Na druhé straně máme rodiny, ve kterých jsou obrovské problémy. A já už jsem alergická na obecná doporučení a rady,“ říká Leona Jochmannová, klinická psycholožka a přední česká odbornice na dětská traumata.
Michaela Sladká

Martina se tentokrát online spojila s mámami Míšou a Marií a povídaly si o tom, jaké mají spací rituály. Jak dlouhý a kvalitní je spánek rodičů malých dětí? Co pomůže k rychlejšímu usínání a co jsou naopak osvědčení zabijáci dětského spánku? Jedno je ale jasné – když děti nakonec usnou, jsou to ti nejkrásnější tvorové pod sluncem.
Martina Poliaková

„Obavy jsem možná měla z nové role matky, je to přece velká změna. Ale tuhle obavu má většina žen, ne? Nesouvisí to s tím, jestli člověk vidí nebo ne,“ říká nevidomá Kateřina Lusková, která se svým těžce zrakově hendikepovaným manželem vychovává zdravou dceru Elišku.
Michaela Sladká

Taky si každý den lámete hlavu nad vyváženou skladbou jídla na talíři, ze kterého si ale stejně dítě sní jen to, co mu chutná? Vaření pro děti je téma plné předsevzetí a následných kompromisů, ve kterém naše představy naráží na pestrou realitu všedního dne. V Houpačkách si o tom povídá Martina s Janou a Terezou, které mají dcerky ve věku batolat. Z jakých zásad nesleví a jak si je prosazují v rodině?
Martina Poliaková

„Rodiče často věnují velkou pozornost tomu, aby jejich dítě nebralo drogy. Přitom právě alkohol je tou první drogou, se kterou přijdou do styku, a to už kolem jedenáctého dvanáctého roku,“ říká psycholožka Ilona Preslová, která se dětskému pití věnuje. Podle statistik začínají české děti pít jako jedny z prvních v Evropě – už kolem jedenáctého roku.

V Houpačkách se tentokrát mámy Martina, Míša a Marie baví o vztazích a o tom, jak s nimi zamávalo jejich mateřství. Probraly proměny partnerských vztahů, vztahů v nejbližší rodině i s přáteli a podělily se o pár tipů, jak i v současné oddělené covidové době obnovovat blízkost. Poslech se vám tak může hodit zvláště v druhém únorovém týdnu, i když o Valentýnu nebo týdnu manželství nepadne ani slovo.

Berete do ruky telefon hned po probuzení? Je obrazovka telefonu to poslední, co večer vidíte? Nedokážete bez kontroly sítí vystát frontu v obchodě? Podle Karolíny Presové, zakladatelky projekt Replug me, jde o indikátory digitálního disbalancu. „Když si svoji rovnováhu neumějí najít rodiče, nemají ji děti kde odkoukat. V online světě pak často nešťastně plavou,“ říká Presová.

Pokud chceme dítěti zajistit co nejlepší fyzický vývoj už od miminka, je dobré se spolehnout na přírodu a na intuici a neklást nevědomě dítěti do cesty překážky. Alespoň to tvrdí fyzioterapeutka Tereza Nováková.

„Děti se venku hýbou víc a líp než kdekoli jinde. V přírodě jsou pozornější a líp se učí, navíc si budují vztah k přírodě,“ říká ředitel vzdělávací organizace Tereza Petr Daniš. Ta se svým projektem Jděte ven! pomáhá školám i rodičům přenášet ven výuku i co nejvíc společného volného času.

Ruce, roušky, rozestupy určitě pomáhají v prevenci proti onemocnění a šíření viru covid-19, v rodinném životě s malými děti je ale stejně podstatným pravidlem pro přežití i udržet si dobré vztahy s nejbližšími a zapracovat na psychické pohodě.

Devatenáctiměsíční syn Evy Bláhové má fenylketonurii. Jde o vzácné onemocnění metabolismu, kdy i jeden kus sýra může malému pacientovi nenávratně poškodit mozek. „Neměli jsme s manželem tušení, že jsme zdraví přenašeči. Naším spojením vznikla 25% pravděpodobnost onemocnění,“ říká Eva Bláhová. Fenylketonurii má jedno ze sedmi tisíc dětí.

Jedna z prvních věcí, které po návratu z porodnice řešíte, je spánek miminka. Jedna část lidí ho dává do své vlastní postýlky a vyzbrojí se elektronickými chůvičkami a monitory dechu a dalšími vymoženostmi. Ta druhá část lidí spí s miminkem pohromadě v posteli, tak jak to lidští primáti dělali desítky tisíc let. Jaké jsou výhody prvního modelu?

Neklidné děti velmi citlivě reagují na podněty svého okolí. Jako malé často pláčou, jako větší jsou k nezastavení. „Neklid má dopad na celou rodinu, na rodiče i na sourozence neklidných dětí. Když rodiče nebo samotné dítě neklid nezvládají a negativně to ovlivňuje jejich život, není na co čekat,“ říká Tatiana Jopková, vedoucí programů pro rodiny s dětmi s ADHD v brněnském Centru pro rodinu a sociální péči.

„Těším se na to, že se zastavíme a budeme mít na sebe čas,“ shodují se mámy v novém dílu Houpaček o přípravě na vánoční svátky a o tom, jak se svými rodinami a dětmi prožívají advent. Kdo u nich doma nosí dárky a jak se v životě jejich rodiny, pokud vůbec, odráží adventní příběh? A shodují se na způsobu slavení Vánoc se svými protějšky?

„Dceři většinou nedává smysl dělat školní věci, tak je neděláme. Svoje děti do ničeho nenutím. Vysvětlím jim, co mi přijde důležité, a dál to nechávám na nich. Je to jejich život,“ říká Zdeňka Šíp Staňková, propagátorka unschoolingu a sebeřízeného vzdělávání, která svoji dvanáctiletou dceru učí od začátku školní docházky doma.

Filosofické myšlení a tázání u dětí dokáže být překvapivě hluboké a měli bychom ho rozvíjet. Na tuto disciplínu se soustředí celý obor nazývaný zkratkou P4C. Jeho metodou však není nutit děti uvažovat nad zadanými filosofickými otázkami, ale spíš naučit je se správně ptát.

Caroline Ewing-Haupt zažila traumatický porod, kdy ji lékaři donutili navzdory jejímu přání a diagnóze porodit jinak, než očekávala. „Když ze mě dceru konečně vyrvali, vznikla mezi námi zeď. Už osmnáct měsíců se s tím vším nedokážu vyrovnat. Že dceru miluju, nedokážu říct dodnes,“ říká Caroline, která se propadla do hlubokých poporodních depresí. O nich teď mluví proto, aby ženy, které se jimi trápí, vyhledaly včas odbornou pomoc.

Knihkupectví a knihovny jsou plné publikací, knížek, časopisů, leporel a komiksů pro děti, od nejjednodušších obrázkových hříček až po multimediální interaktivní knihy, jejichž příběhy jsou doplněné celou další produkcí – od hraček přes seriály a filmy až po reklamní oblečení. Jaké knihy kupují a jaké příběhy čtou mámy Tereza a Míša, které si do dalšího dílu konverzačních Houpaček pozvala Martina Poliaková?

Psycholožka Ivana Štefková a terapeut Jan Vávra pomáhají jako autoři různých podpůrných projektů rodičům zvládat standardní i neobvyklé situace. „Dali jsme děti na první místo, soustředíme se jen na ně a neustále řešíme, čím je rozvíjet. Přitom bychom měli dělat radost sobě a dělat to, co baví nás. Děti naše radost svede a rády se přidají,“ vysvětluje Ivana Štefková.

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je nečastější duševní porucha u lidí hned po depresi. Během pandemie koronaviru se přitom riziko vzniku úzkostné poruchy u Čechů zvyšuje podle výzkumu Národního ústavu pro duševní zdraví až dvakrát.

„Nikdy neodcházíme předčasně, život je vždycky naplněný. Ale pocit nespravedlnosti u umírajícího dítěte stejně mám,“ říká Andrea Radomská, průvodkyně pro pozůstalé a terapeutka mobilního hospice Strom života. Když v rodině zemře dítě, rodiče podle ní potřebují pomoc vždycky. „Často to ale zvládnou vlastními silami, rodina třeba má tak pevné vazby, že se obdobím dokáže provést sama. Ale někdy taky pozůstalí nenajdou odvahu říct si o pomoc,“ říká terapeutka.

V dalším díle Houpaček si Martina Poliaková povídala s mámami Marií a Janou o jejich zkušenostech s dětskými skupinami. Janina dcera Ela začala do skupiny chodit v roce a půl, Mariin syn Eda v roce a čtvrt. Proč se rozhodly dát děti do kolektivu a jak jej vybíraly?

Během karantény roste podle celosvětových statistik domácí násilí, kterého se dospělí dopouštějí mezi sebou i na dětech. „Většinou to není tak, že chce agresor někomu ublížit, nezvládne ale svoje emoce. Dobrý rodič se zná a měl by tuhle situaci umět zachytit a včas řešit,“ říká Petra Wünschová, terapeutka a ředitelka Centra LOCIKA. To pracuje s rodinami, ve kterých se domácí násilí objevuje.

Rozmazlenost je termín, který nemá úplně jasnou definici, pro každého je to něco trochu jiného a často je označení „rozmazlené dítě“ používáno spíše jako bič k obviňování rodičů ze špatné výchovy. Právě obava z toho, že budu špatným rodičem a své dítě rozmazlím, může ale paradoxně vést k tomu, že dítěti rodiče neposkytnou dost lásky a jistoty.

V Česku je aktuálně až 40 tisíc dětí, které mají minimálně jednoho rodiče ve výkonu trestu. Legislativa ale vůbec nemyslí na to, aby mohl mezi odsouzeným a jeho dítětem být budován nebo aspoň zachován nějaký vztah. „Navíc myslet si, že vězení se může přihodit jen lidem na okraji společnosti, je mylné. Do výkonu trestu odchází i lidé z lepších rodin,“ upozorňuje Žaneta Dvořáčková z Mezinárodního vězeňského společenství.

V partnerství a mezi rodiči je často potřeba vyčistit vzduch i před dětmi, ale argument se může někdy zvrtnout a přerůst v hádku. Co potom? Jak zvládat konflikty se svým partnerem tak, abychom v tom mohli být pro naše děti příkladem? Tak o tom se v nových Houpačkách bavila Martina Poliaková se svými hostkami, mámami Míšou a Terezou.

O orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) slýcháme často v negativním kontextu. Říká se o něm, že sociální pracovnice „Zubaté“ v rozvodových řízeních nadržují matkám nebo že instituce odebírá rodičům děti. „Odebrání dítěte musí nařídit soud. Aby se to stalo, rodiče musí nějak zásadně selhat. Zájmem všech je, aby rodina zůstala pohromadě nebo aby bylo odloučení jen na přechodnou dobu,“ říká Tereza Štarhová, která jako sociální pracovnice pro OSPOD pracovala přes 15 let.

Rozhodovat se, zda své dítě povedete k hudbě podle toho, jestli má, či nemá „hudební sluch“, je tak trochu přežitek, shodují se hosté pořadu Houpačky, tři profesionální hudebníci a hudební pedagogové. Hudba rozvíjí duševní schopnosti dítěte a je dobré s ní začít co nejdřív, klidně i u velmi malých dětí.

V Česku každý desátý potenciální rodič nechce mít děti. Podle demografů bude zastánců dobrovolné bezdětnosti přibývat. Se socioložkou a autorkou knihy Fenomén bezdětnosti Hanou Haškovou a rodinnou terapeutkou Kateřinou Kolářovou jsme diskutovali o důvodech, které lidi vedou k rozhodnutí nemít děti, i o důsledcích tohoto životního kroku.

„Začátek letošního školního roku je naprosto bezprecedentní. Před prázdninami dostatečně nefungovaly školy ani školky, režim, do kterého se teď vracíme, bude pro děti velmi náročný,“ říká psycholog a psychoterapeut Jaroslav Šturma, který se jako pravá ruka legendárního profesora Zdeňka Matějčka věnuje dětské klinické psychologii od roku 1970.

„Děti omezuje zavřený prostor. I dospělí si potřebují někam zalézt, aby vstřebali, co se děje. To nejde udělat ve školce, kde máte dva metry čtvereční na jedno dítě,“ popisuje pedagožka Pavlína Štěpánková, kterou k založení lesního klubu Školička snů přivedla zkušenost z konvenčních, waldorfských i ekologických školek.

První gay pár, který u nás adoptoval dítě, po roce emigroval do zahraničí. Důvodem byly neustálé narážky a předsudky týkající se etnicity jejich syna. V Česku tento problém důvěrně znají všichni rodiče či pěstouni s romským dítětem.

Mnohdy se stává, že s narozením dítěte se rodičům také kompletně promění okruh přátel. Ti bezdětní vymizí, anebo je těžké s nimi najít společnou řeč. Kam se po hektickém půlroce s dítětem poděli všichni kamarádi? O tom, jak vychází vstříc svým přátelům a jak se snaží zvládat všechny nové povinnosti a neztratit kontakty s bezdětnými přáteli, přišly do studia vyprávět Marie Lukáčová, učitelka, umělkyně a matka dvouletého Edy, a Tereza Liepoldová, historička a matka roční Ady.