Marcela Klemensová se v organizaci Arnika věnuje ochraně stromů. Také organizuje anketu Alej roku, která upozorňuje na stará i právě vysazená stromořadí v krajině. „Za těch 12 let, kdy shromažďujeme informace o alejích, se zvýšila pozornost věnovaná hlavně alejím s velkým A, tedy historickým ale i dalším stromořadím složeným z mohutných stromů. Typicky jde o duby, lípy apod., která vedou k historickým dominantám, hradům ale i spirituálním místům,“ naznačuje.

„Když budeme ekonomice dobře rozumět, nemusíme se jí bát,“ nabádá rektor soukromé Anglo-American University in Prague Jiří Schwarz. „V Evropské unii je teď velmi složitá situace, možná nejsložitější od 2. světové války, srovnatelná tak s velkou krizí v 70. letech. Je to surovinová a energetická krize doplněna evropskou válkou.“

„Mým cílem nebylo v lidech vyvolávat pocity deprese, ale spíš přiblížit, co je to za nemoc a jak s ní pracovat,“ popisuje režisér a scénárista Ondřej Moravec, který dal divákům „nahlédnout do své hlavy“ v autobiografickém animovaném filmu pro virtuální realitu nazvaném Tmání. „V jednom případě se dokonce ocitnete v mém dětském pokojíčku, který byl pro film udělaný podle reality. Je tam stále ještě plakát Zkrocené hory, Harry Pottera atd.“

Klíč k Morgenlandu je kniha novináře a dlouholetého editora Českého rozhlasu Pavla Šuby. „Není to příběh mé rodiny, ale mého dětství, kdy jsem jako dítě jezdil na Malou Morávku na tábor a chodil jsem těmito místy. Po 40 letech mi došlo, co všechno se na tomto místě stalo a začal jsem po tom pátrat,“ popisuje vznik knihy.

„Ze začátku jsem trávil den ve věznici Valdice s kolegou. Ten tam pracoval a pro mě to byla jedna z položek, kterou se mohu zaučit ve zkušebním období. Ale pobytem tam s osudy, s příběhy těch lidí – a jestli si to dobře pamatuji, tak průměrný čas odsouzeného ve Valdicích je 14 let, tedy tráví tam velkou část svého života –, zvlášť s doživotními vězni, se mě dotklo,“ popisuje své začátky vězeňský kaplan Aleš Kocián.

Trojrozměrné tiskárny, respektive výrobky z 3D mají specifický odér. „Některé technologie jsou velmi cítit, jiné jsou na tom podstatně lépe,“ přitaká jeden z nestorů trojrozměrného tisku u nás a majitel zavedené firmy Jan Šmejcký. Jde hlavně o materiál, ze kterého se tiskne. „Jsou to ty technologie, které zpracovávají tiskový materiál tepelnou metodou, a i přes všechny filtry, které ta zařízení v sobě mají, tak dochází k odpařování,“ vysvětluje.

„Romové, přeložil jsem pro vás do romského jazyka knihu, která je mi nejdražší,“ píše se v úvodním slovu ke knize nazvané O Névo Zákonos, tedy k Novému zákonu v romštině. „Jsem Rom narozený do romské rodiny. Když ale ke mně bůh poprvé promluvil, mluvil česky,“ svěřuje se v úvodu autor překladu Nového zákona, který u nás takto kompletně vychází vůbec prvně, Koloman Staněk. Jaký je příběh překladu a co znamená Nový zákon v romštině pro tuzemské Romy?

„Káva má tu nevýhodu, že byla znásilněná velkými komerčními společnostmi. Nemáme tak žádný obřad pití kávy. A i když se o to někdo snažil, tak to mělo obvykle komerční podtext. Samo o sobě je pití kávy ranní rituál mnoha lidí, ale protože nepochází z Japonska nebo Číny, není tam ten náboženský podtext jako u čajového obřadu. To, co je pro dnešního člověka kavárna, je setkávání,“ srovnává barista a konzultant Mário Adamčík.

„Zvlášť na Sibiři lidé velice vzpomínají na své předky, váží si jich a potřebují někoho, kdo nosí jejich paměť. Druhá věc je, že šaman je prostředníkem mezi lidským a duchovním světem. Místní lidé věří, že svět obývají různé duše, že všechno, co je kolem nich, je živé – dokonce i ten kámen,“ vysvětluje etnoložka Pavlína Brzáková, která se věnuje studiu sibiřských pastevců a lovců.

V tak zlém období, kdy svět vypadá černobíle, je třeba lidem darovat trochu naděje a jistotu, že to jaro opět přijde a vždy přinese lásku. Stačí věřit a chtít, říká ve své aktuální hře Zimní kouzlo herečka, režisérka, tanečnice a lektorka argentinského tanga Marianna Arzumanová. V roce 1991 se i s rodiči přestěhovala do Izraele. „To už bylo v Rusku hodně zle a byl i hlad,“ vzpomíná.

Významná umělkyně Eva Koťátková ve své tvorbě spojuje objekty, koláže, kostýmy nebo třeba texty a usazuje je do rozsáhlých a často i hravých instalací. „Jsem obsedantní sběratelkou příběhů všeho druhu – ať už z novinových článků, každodenních zpráv nebo fragmentů příběhů, rozhovorů s lidmi, které dělám v rámci jiných, třeba i vzdělávacích nebo neuměleckých projektů,“ popisuje.

„Závislost na nikotinu může být fyzického i psychického rázu a genetické vlohy jsou u člověka, stejně jako u ostatních zvířat, v nějaké predispozici. Třeba na to, jak rychle dokážeme nikotin metabolizovat nebo kolik máme receptorů,“ popisuje adiktolog Ladislav Dékány z Národní linky pro odvykání. Je to tak velmi podobné jako u alkoholu, kdy někdo odbourává rychleji, někdo pomaleji. „Pokud si člověk řekne, že chce alespoň kouřit méně a ne úplně přestat, i to je nějaký úspěch.“

„Když si přinesu práci domů, kolem monitoru projde přítel a vždy řekne: No jo, kuřátko přišlo k vodičce a potkalo se se sovou. Ale já v tom text vidím a vždy mě to fascinovalo,“ říká egyptoložka Renata Landgráfová. „Fascinovalo mě to, že existují písma, které fungují úplně jinak než ta naše. A když jsem se to jakžtakž naučila číst, tak mě zas fascinovala možnost, že mohu být prvním člověkem, který ty texty čte po 2,5 tisíci let,“ dodává.

„Z asi tak 95 procent mi nějak to psaní ze života uteklo, ale doufám, že se vrátí, protože to vždy byla láska a vášeň,“ popisuje novinářka, spisovatelka a filantropka Barbara Nesvadbová. V současné době se věnuje hlavně Nadačnímu fondu Be Charity, který pomáhá nemocným dětem.

Safari Park Dvůr Králové je v Česku jedinečnou zoologickou zahradou, která se věnuje výlučně chovu afrických zvířat. Jako zoologický ředitel tu pracuje Jaroslav Haimy Hyjánek, muž, kterému svět zoologických zahrad není cizí. Pracuje v nich totiž už 23 let. Jak zoologická zahrada vznikala?

„Pokud jde o dramaturgii, šlo o naši osobní úctu k našim kořenům, touhu seznámit lidi s tím, jak to o Vánocích chodí v Bělorusku, Rusku, na Ukrajině, v Česku. Nikterak to nesouvisí s tím, co se děje na politické scéně,“ říká zpěvačka Iva Marešová z uskupení Razam (v běloruštině Spolu) o albu Slovanské Vánoce. „Pro nás vždy bylo důležité posluchačům ukázat, že se máme mít rádi a máme se se všemi kulturami i respektovat,“ dodává akordeonista Bělorus Aliaksandr Yasinski.

„Podle odborných studií mají děti, které tráví víc času venku, méně dioptrických vad na dálku než ty, které se neustále – a několik hodin každé odpoledne – dívají do blízka. Do knih, tabletů, mobilů. U nich může být růst oka větší, a tak i vyšší nárůst dioptrické vady,“ vysvětluje oční lékařka Andrea Janeková. Většina faktorů růstu oka je ale dáno geneticky. „Stejně, jako je to u růstu nohy a další tělesných proporcí. Určitě ale neplatí: velká noha, dlouhé oko.“

Hostem Hovorů je Ondřej Boháč – všestranný člověk, mimo jiné vrchní pražský plánovač. Dalo by se říci, že díky své profesi trvale hledí k budoucnosti. V jeho osobě a pracovní pozici se snoubí vizionář a stratég, manažer a v neposlední řadě milovník Prahy.

O charitativním projektu Expedice Ganga 2022, který pomáhá dětem v Bangladéši, mluví host Hovorů – slalomář Vavřinec Hradilek. Na posvátné řece odpádloval desítky kilometrů. Kolik přesně a proč? Dozvíte se v Hovorech.

Ilona Smejkalová pracuje osm let jako dramaturgyně Národního divadla v Praze. Když před 25 lety začínala, povolání dramaturga bylo pro mnohé režiséry nedůležité. Dnes je to jinak a režisér spolu s dramaturgem často tvoří nerozlučný tým, často si rozumí i mimo jeviště. Tato silná vazba je pro ni důležitá a zásadní, proto už nemůže dělat inscenaci s režisérem, kterému nerozumí nebo si ho neváží.

„Káva je semínko ovoce a důležitá je její čerstvost. I běžný konzument velmi snadno a velmi intenzivně pozná, jestli je čerstvě pražená, anebo jestli je to káva, která někde šest měsíců stála na policii supermarketu. Ale ani s tou čerstvostí se to nesmí přehánět,“ popisuje Zdeněk Lokaj, bývalý novinář, který je teď už pět let pražičem a majitelem pražírny kávy.

Jmenuje se Mikuláš Vymětal a zastává se těch, kdo jsou na okraji: českých Romů, tuzemských muslimů, migrantů nebo stejnopohlavních párů. Co do počtu členů jsou přitom menšinou i tuzemské církve. „Když jsem dělal asi deset let faráře a kázal o Ježíšovi, měl jsem pocit, že jen kázat a nic nedělat se změní v mlácení prázdné slámy. Sám před sebou bych neobstál,“ popisuje.

Historik Jiří Roháček dlouhé tři roky mapoval na území dnešní České republiky všechny středověké náhrobky a jen málokdo toho ví o místech posledního odpočinku tolik, jako právě on.

Petra Soukupová je jednou z úspěšných českých spisovatelek a scénáristek. Už ve třiceti letech dostala prestižní cenu Magnesia Litera v kategorii Kniha roku. Maskuje stále svou vnitřní nejistotu drsným vystupováním?

Martin Vojáček pracuje v Zoo Praha už více než 12 let. Vystudoval chovatelství exotických zvířat na střední škole a jeho snem bylo pracovat s lidoopy nebo slony, protože jsou to podle něj velmi inteligentní zvířata. Dnes je hlavním chovatelem primátů a se svým týmem se snaží imitovat jim jejich život v přírodě. Chodí tedy mezi zvířata?

V 16ti letech se stal ekologickým aktivistou. Martin Skalský vysvětluje, proč a jak ho k tomu pohnuly rané devadesátky. Doba, která byla podle něho vzrušující a kdy si se svými souputníky myslel, že ji může ovlivnit více, než se nakonec povedlo. Proč? Dozvíte se v Hovorech.

Neměli by preventivně chodit do školy nejen děti, ale i jejich rodiče? „Měli,“ říká host Hovorů pedagog a spisovatel Ivan Bauer. „Do operace slepého střeva vám nikdo mluvit nebude, protože ji nikdy nedělal. Ale do výuky vám bude mluvit každý, protože má doma svoje děti a školou sám také prošel.“

Její dokumentární filmy připomínají detektivní pátrání po lidech ze ztracených fotografií nebo filmových záběrů. Nově filmem zkoumá, co po sobě člověk zanechá na světě a jestli se lidský život dá přehrát jako opera. O tom všem v Hovorech s režisérkou a scenáristkou Lucií Královou.

Jakub Krejčík a jeho společnost Heaven Labs se snaží vyvinout jídlo pro astronauty, které bude nutričně vyvážené a které by ve vesmíru mělo vydržet několik let. „Primárně se snažíme vyvinout technologii, která by měla to jídlo vydávat. Souběžně s tím pak řešíme, jak ho co nejlépe uchovat, abychom využili co nejmenší prostor a zabrali co nejméně hmotnosti,“ vysvětluje.

Lékařka a manažerka zahraničních projektů Charity Česká republika Lenka Pipková tvrdí, že jejím životním krédem je odvaha. Nebát se neznámého a dělat věci jinak, než očekává společnost. Smysluplné je jít za tím, co člověk cítí. Jinak než lidé ve městě prožívá i advent. „Hodně pomohlo, když jsme před několika lety odešli z Prahy. Život na vesnici je jiný, všechno je pomalejší, každý den jsme v přírodě, takže nás úplně shon města, když lidé pořád někam spěchají, míjí.“

Rani Tolimat je překladatel, otec pocházel ze Sýrie, takže po něm získal své arabské jméno i příjmení. „Překladatelů je teď hodně a je nějak čím dál míň práce,“ přiznává. „Plno věcí, které jsem v mládí překládal, si lidé už dělají sami,“ dodává s tím, že má na mysli komerční překlady, obchodní dopisy, technické materiály. „Když si ale už člověk udělal časem určité jméno, tak kombinace literárních a komerčních překladů je k příjemnému uživení.“

Vdova po zpěváku Miro Žbirkovi Kateřina Žbirková uspořádala k jeho nedožitým 70. narozeninám několik vzpomínkových koncertů a připravila velkou retrospektivní výstavu o jeho tvorbě a životě v Národním muzeu v Praze. Nazvala ji „Roky a dny“. Spolupodílel se na ní i jejich syn David, který připravil o hudební produkci svého otce dokumentární film. Jak se žilo Kateřině se slavným zpěvákem?

Před čtyřmi lety napsal humánní geograf David Fiedor z Univerzity Palackého v Olomouci odbornou knihu Hazard v českých zemích. „Podobný výzkum není pro geografy úplně typický. Mnohem větší se dělají například v rámci adiktologie, psychologie atd. Geografický výzkum hazardu je svým způsobem marginální a nevěnuje se mu mnoho lidí, nicméně z mého pohledu to je výzkum důležitý, protože přispívá svou složkou prostoru, tedy tím, co geografy zajímá,“ popisuje.

Karel Cudlín fotil dělníky i Romy v socialistickém Československu, po roce 1989 sovětskou armádu opouštějící zemi po 40 letech okupace nebo prezidenta Václava Havla. Zachytil i nedávnou pandemii. „Ze začátku to byl strach – z něčeho neznámého, strach o budoucnost, jak se budou věci dál vyvíjet. A pak přišly prázdné ulice, což bylo neuvěřitelné,“ popisuje.

Mix fantaskní pohádky, grotesky a plnou náruč moravské představivosti a zvláštního scénického polosnění slibuje Národní divadlo v Praze divákům, kteří dorazí na operu Švanda dudák. „Já vlastně nejsem úplně geneticky vygenerovaný pro profesi režiséra. Protože jsem šikovný ve snech a nešikovný v realitě,“ říká režisér Vladimír Morávek.

„V adventu býváme přepracovaní a nervózní. A teď je to zas tady a nějak to patří i k výzvě předvánočního období. Potřebujeme klid, potřebujeme zastavení a ztišení. Ale zároveň možná o to ostřeji vnímáme, že to tak není a nejde. Že je náš život zapletený do práce, do požadavku běžného života,“ říká vysokoškolská pedagožka a karmelitka sv. Terezie Denisa Červenková.

Český film Il Boemo vypráví o oslnivém úspěchu nejslavnějšího českého skladatele 18. století Josefa Myslivečka, kterého hraje Vojtěch Dyk. „Za sedm týdnů po premiéře v českých kinech jsme stále v Top 10. Doufali jsme v možná vyšší číslo návštěvnosti, nicméně zatím jsme se dostali na 68 tisíc diváků. Na dnešní dobu a film v italštině o hudebním skladateli je to velmi slušný výsledek,“ hodnotí producent Jan Macola.

Obrovská solidarita Čechů s východními běženci poskytla tisícům Ukrajinců útočiště a zřejmě i nový domov. S respektovanou překladatelkou Ritou Kindlerovou si povídal David Šťáhlavský.

„Asi každý kaplan má v životě těžké momenty, které prožívá individuálně. Pro mě byly ty nejtěžší chvíle, když přijíždíme k rodině, těm nejbližším, zemřelého vojáka. Oznámení je na veliteli, ale vždy je v doprovodu kaplana nebo psychologa. Právě tyto okamžiky byly pro mě vždy nejtěžší. Co v tu chvíli říct? Velitel oznámí, že voják zemřel při plnění služebních povinností a pak přijde úkol pro kaplana: umět ten moment sdílet,“ popisuje hlavní kaplan Armády ČR Jaroslav Knichal.

„Vývoj ve vězeňství kopíruje vývoj ve společnosti, i když s určitým zpožděním. Moderní vězeňství je úplně jiné než například útrpné právo ve středověku, takovéto oko za oko, zub za zub. Proto vidíme velké odlišnosti v Německu, ve Švýcarsku nebo ve skandinávských státech, kde věznice mohou být farmy na ostrově,“ popisuje sociální antropolog Michal Louč.

ART332 je projekt, který vymyslela výtvarnice a kurátorka Renáta Mužíková spolu s Janem Homolou z kapely Wohnout. „Projekt máme už skoro šest let a krásně se nám – už od první výstavy někdy před dvěma lety v Mánesu – rozjel,“ říká. „Když jsem Honzovi dávala obraz k narozeninám, tak mi řekl, ať namaluji celou sérii a že mi ji vystaví.“

Peer je člověk se zkušeností s duševním onemocněním, který už překonal nejhorší fázi onemocnění a je schopen a ochoten pomáhat druhým na základě svého příběhu. I když jsou v týmech sociálních a zdravotních pracovníků peeři velmi vítanými členy, česká legislativa jim nakloněná není, když přímo říká, že v psychiatrických nemocnicích nesmějí pracovat lidé, kteří jsou duševně nemocní.

Herec Daniel Krejčík nabídl spolu se svým partnerem Matějem Stropnickým svůj zámek jako útočiště Ukrajincům utíkajícím před válkou. Psal o tom na svých sociálních sítích a z toho pak vznikla kniha Nadělení. „Na začátku války jsme nabídli zámek k tomu, že ubytujeme několik ukrajinských rodin a pak jsme s nimi žili… a žijeme dodnes,“ popisuje herec. „Kdybych měl spočítat všechny hlavy, které se u nás vystřídaly, tak by jich bylo přes 30. Někdo zůstal déle, někdo na pár nocí.“

„Zajímá mě průnik v něčem trochu mainstreamu, líbivé populární hudby, s tou totální experimentální a nepředvídatelnou, která je pro někoho možná až neposlouchatelná. Nejvíc pak střet těchto dvou druhů hudby,“ říká slovenský muzikant Jonatán Pastirčák, který si říká Pjoni a podepsaný je pod filmovou hudbou snímků Citlivý člověk, Arvéd, Běžná selhání apod.

„Historicky bylo zobrazování hostin vlastně dnešní PR, takže v tom se podobalo současnému focení jídel na talíři,“ popisuje Milan Svoboda, historik a specialista na historii stolování. Dřív se hostiny také zobrazovaly, ale šířily se samozřejmě daleko pomaleji. „My teď cvaknem a ví to celý svět. Od kolegyně jsem slyšel, že focení jídla se jmenuje Food Porn. Docela bych s ní souhlasil, protože si myslím, že telefon na stůl nepatří.“

V socialistickém Československu byla emigrace trestná. Majetky emigrantů byly konfiskovány, jejich příbuzní měli záznam v kádrových posudcích a lidé, kteří byli s emigranty v kontaktu, byli trestáni. „To všechno je pravda,“ přitakává malířka Jana Mašíková, která v roce 1968 emigrovala do Švédska, dnes už ale žije v jižní Francii, o které vždy snila.

Jana Hronová pracuje jako školní psycholožka už 17 let. Začínala v době, kdy byla její profese horkou novinkou a kdy si pedagogové neuměli představit, jaká má být role psychologa ve škole a jak jim může pomáhat. Trvalo léta, než ji kolegové-učitelé začali akceptovat. Na rozdíl od dětí. Ty si k ní našly cestu hned. Dnes se zaměřuje na práci s oběma skupinami.

„Trolejbusy měly vždy výhodu: pořízení celé infrastruktury je mnohem lacinější. Zdá se, že jsou i méně konfliktní, protože jejich zavedení lidé vítají, protože jde o hlukově přijatelnější variantu. Ve srovnání s naftovými autobusy a někde i oproti tramvajím. Největší výhoda trolejbusů je ale vynikající stoupavost,“ říká Jan Šurovský z managementu Dopravního podniku, který tramvaje dodnes sám řídí.

„Už navždy si budeme pamatovat únor 2022 – ať jsme v jakémkoli věku. Protože se nám převrátil svět vzhůru nohama a vstoupili jsme do nové reality,“ říká o ruské invazi ukrajinská režisérka Oksana Moiseniuk. Ve svém novém dokumentu zachycuje, jak na napadení vlasti reagovali v Česku její krajané. „Tehdy jsem ještě naivně věřila, že by se dokument nemusel jmenovat Osmý den války, ale poslední den invaze.“

„Osidlování pohraničí byla ohromná propagandistická kampaň komunistů, za kterou by se nemusel stydět ani Goebbels a další. Zejména rumunští Slováci si mysleli, že přijedou někam na Slovensko. Skončili ale po cestě v dobytčátcích někde na Kvildě nebo Modravě, což pro ně bylo překvapení,“ říká spisovatel Martin Sichinger, pedagog a autor několika oceňovaných románů, ve kterých se věnuje událostem po 2. světové válce na Šumavě.

„Naše organizace vnímá zvířata především jako živé bytosti, které jsou nadané schopností radovat se ze života, ale také trpět. A opravdu si to uvědomují – ostatně, máme to vtěleno i v zákoně na ochranu zvířat,“ říká vystudovaná zootechnička a ochránkyně zvířat Romana Šonková z mezinárodní neziskové organizace Soucit ve světovém zemědělství.

„Magnitského zákon má v různých zemích různou podobu, ale obecně jsou to sankční zákony, které jsou zaměřené na postihování činitelů, kteří porušují lidská práva. Od tradičních sankčních zákonů se liší v tom, že míří na jednotlivce a ne na celé státy, a tímto jsou i pružnější,“ popisuje politolog Jan Kárník v pořadu Hovory.

„U nás je stále znát to 30leté lavírování od finské architektury po například italskou, ale lepší se to. A rozhodně je o tom potřeba mluvit,“ uvažuje známý architekt Josef Pleskot o typicky českém stylu. „A jedině když ho odrazíme ve způsobu života v architektuře, tak to bude to, co u nás i ti zahraniční návštěvníci ocení.“

„Nikdy jsem nebyl opravdu vynikající lezec, přestože jsem pár ,bigwallů‘ absolvoval. Vždy to ale bylo s někým, střídali jsme se ve vedení lana, nikdy jsem nebyl tahounem na extrémních stěnách,“ říká Tomáš Kozák, pokořitel několika osmitisícovek ale také přednosta Interní hematologické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Nedávno pod názvem „Nahoře už nikdo není“ vydal povídkový román.

Karel Sedláček, muž, jehož celoživotní záběr budí respekt. Desítky let působil v ČSA a několik let je zastupoval také v Dánsku a ve Finsku. S létáním se pojí i jeho celoživotní hobby – za 60 let aktivní letecké činnosti má nalétáno více než dva tisíce hodin jako sportovní pilot větroňů, motorových letadel a instruktor ultralightů. Kde jsou zdroje jeho životní energie, laskavosti a nadhledu?

„Šmok byl jedním z nejpokrokovějších českých choreografů 20. století. Také osobností, která je svým dílem inspirativní i pro dnešní moderní choreografii,“ myslí si Lucie Kocourková, taneční historička, publicistka a koordinátorka aktivit Institutu Pavla Šmoka.

Dobrodruh Jiří Kalát na svoji první cestu vyrazil stopem ještě na střední škole. Od té chvíle je cestování součástí jeho života. V pořadu Hovory ale uznává, že byly chvíle, kdy mu šlo o život. Cestuje po celém světě, ale jeden rok strávil na Blízkém východě. Zajímá se totiž o letitý konflikt mezi Palestinci a Izraelci. Jak ho vidí, popsal příznačně v knížce „Všichni tady lžou: Velké zmatky ve Svaté zemi“. Co radí začínajícím cestovatelům, na to se zeptá Tatiana Čabáková.

„Každý z nás je jazykově houba,“ uvádí Karel Oliva, jazykovědec a bývalý dlouholetý ředitel Ústavu pro jazyk český. Jak vnímá češtinu současnosti? Proč odmítá zrušení přechylování? A jsou Češi nejvulgárnějším národem?

„My jsme byli vždy trochu zvláštní. Jsou lidé, kteří o nás tvrdí, že jsme pro ně ti nejlepší, ale je jich relativně málo. Někdo fandí folku, jiný jazzu, rocku atd. Jablkoň hrál na všech akcích, my jsme vždy byli všude doma, ale všude jsme tam tak trochu nepatřili,“ říká lídr a jediný zakládající člen skupiny Jablkoň, ale i kytarista a zpěvák Michal Němec.

„Prvním místem, kde by se téma závěti mělo otevírat, je rodina,“ říká šéf kampaně Závěť pomáhá Jan Gregor. „To, jak chci naložit se svým majetkem, je citlivé téma, a to zdaleka ne jen pro rodinu, ale i pro lidi staršího věku. Protože je téma smrti ve společnosti tabuizované, tak když na to ten starý člověk odvahu najde, setká se s reakcí, že tady přece ještě dlouho bude a rodina zavede řeč na jiné téma.“

„V listopadu to vypadá, že už je všechno hotové, ale není to pravda. Vše se připravuje na příští rok, protože listopad patří mezi období, kdy zemědělci orají pole, které budou na jaře osívat, rozhazuje se hnůj a celé hospodářství se připravuje na zazimování, a to včetně opatření, aby nezamrzla voda pro dobytek,“ popisuje soukromý hospodář Jan Štefl.

„Krokodýla můžeme do jisté míry vycvičit – a míra výcviku pak samozřejmě závisí na trpělivosti chovatele a cvičitele. Na druhou stranu si nepředstavujme, že krokodýl bude fungovat úplně stejně jako pes,“ popisuje zakladatel a ředitel Krokodýlí zoo v Praze Libor Kopečný. „Využívá se to zejména v Americe, když kolegové potřebují krokodýla dostat do speciální klícky, aby mu například provedli odběr krevního vzorku.“

Petra Vaněk Svarinská je castingová režisérka a herecká agentka. Zastupuje například Tatianu Pauhofovou, Evu (Vicu) Kerekeš nebo Adama Mišíka a Igora Orozoviće. „Castingový režisér je vždy velmi blízko režisérovi – v podstatě ví, co má ten režisér rád. Musí si rozumět a vlastně naplnit jeho představu o tom, kdo by měl v jeho snímku hrát,“ říká o své práci v pořadu Hovory.

To ví kreslíř Jakub Dušek, který je autorem řady dalších historických komiksů. V Hovorech mu sekunduje první český vyšetřovatel Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu Vladimír Dzuro. Podle jeho knihy zmíněný komiks vznikl. Moderuje David Šťáhlavský.

Raný církevní spisovatel Kléméns Alexandrijský (asi 150 v Athénách – 211–216 v Kappadokii) napsal: „Ženám je třeba přistřihnout peníze na přepych, které je učí vratké uvolněnosti a dodávají jim prázdné požitky. To pak způsobí, že jim narostou křídla, vznesou se a často pak z manželství ulétnou.“

Je specialistkou na neurosteroidy a objevila významné látky, které pomáhají v léčbě neurologických onemocnění, epilepsie a neuropatické bolesti. O tom, zda vědec může trefit slepou uličku, mluví v Hovorech s Naděždou Hávovou.

Miloš Szabo je římskokatolický kněz, který nachodil tisíce kroků po pražských Olšanských hřbitovech. Už před lety se totiž rozhodl, že tato historicky pozoruhodná místa prozkoumá a zmapuje. Dnes má na svém kontě jedinečnou řadu knih, za kterými je trpělivá práce v archivech i množství fyzické námahy v terénu. Jak spolupracuje se Správou pražských hřbitovů? Považuje se za znalce? Kdo jsou čtenáři jeho knih?

„Centrála National Geographic ve Washingtonu vůbec neuvažovala, že by licenci na časopis pustila do střední a východní Evropy. Pak jsme měli velké štěstí,“ nastiňuje už téměř 20 let šéfredaktor české edice časopisu novinář a cestovatel Tomáš Tureček.

„My v expediční ScioŠkole bouráme hranice,“ říká zástupce ředitelky Michal Švarný. „Vycházíme z toho, že není potřeba naučit děti obrovské kvantum znalostí, nabiflovat se různá data, ale pro život v 21. století jsou důležitější kompetence, dovednosti. Například jak se učit, jak se vyznat v informačních zdrojích nebo jak budovat vztahy a udržovat je,“ dodává.

Petr Mareš je odborníkem na kyberkulturu a tvrdí, že digitální revoluce probíhá – i když v tuto chvíli spíš doznívá. „Revoluce přišla kolem roku 2000, kdy se globální internetová síť rozšířila po celém světě a dnes je každý propojený s každým,“ říká. Kyberprostor ho ale fascinuje neustále. „My jsme generace, která od počátku sleduje, jak se ten svět za zrcadlem dostal úplně všude a téměř vše se dá zdigitalizovat.“

Jiří Hazlbauer projel celý svět, aby se nakonec stal opatem Zenového centra ve Vrážném. Také je ale zastupitelem obce, kde centrum stojí. „Hrozně jsem chtěl, abychom tam, kam přijdeme, zapadli. A když jsem hledal místo, tak jsem se bavil i s místními, kteří mi řekli, že by pro ně bylo hezké, kdyby tam někdo takový byl,“ říká opat. „A po pár letech jsme se opravdu stali součástí místního koloritu.“

Perly se mají nosit přímo na těle, tvrdí designérka šperků, zlatnice, zakladatelka společnosti Klenota Jarmila Slívová. Spolu s diamaty jsou součástí moderního šperku. „Perly jsou trochu upozaděny, což mi přijde škoda, protože sluší každému. Dnes je dokonce velký trend, že perlové náhrdelníky nosí i muži. Tak moderní současný šperk to je,“ říká.

Spoluzaložil Občanské fórum, po jeho vítězství v prvních svobodných volbách se ale rozhodl politiku opustit. „Jednak už jsem nesouhlasil s tím, kam se to ubíralo. A za druhé jsem příliš dobře věděl, co moc dělá se svobodným člověkem. Jsem dítě vysokého komunistického funkcionáře, který se dostal v nemilost, takže jsem politiku poznal ze shora i zezdola a ani jeden pohled nebyl hezký,“ říká bývalý disident a signatář Charty 77 Jan Urban.

Celovečerní dokument Petra Horkého a egyptologa Miroslava Bárty nazvaný Dobrá zpráva o konci světa, neznamená Armagedon. „Nic takového neočekávám – a troufnu si to říkat i za Mirka Bártu. Jde spíš o kolaps ve velké proměně pravidel, hodnot, zvyklostí a fungování společnosti vůbec. Jde o dramatickou ztrátu v jejím komplexu,“ říká.

Společnost pro zdravé rodičovství APERIO pomáhá zejména matkám ve složitých životních situacích po rozvodu. Sólo rodiče trápí hlavně finanční otázky i obavy z budoucnosti. „Ty vídáme poměrně často a tyto obavy mohou souviset i s tím, že začala válka na Ukrajině, přicházejí migranti a navíc pozornost veřejnosti, která byla v průběhu lockdownů zaměřená na to, jak se daří neúplným rodinám, se zase stáčí trochu jinam,“ popisuje ředitelka společnosti Eliška Kodyšová.

Spolu s autonomními vozidly, která se už prohánějí v nočních ulicích amerického San Francisca, se otevírá etická otázka, jak by měla být naprogramována pro případ nehody. „Ještě předtím jsme začali řešit otázku odpovědnosti buď za újmu ztráty života, nebo nezabránění této újmy,“ říká filozof a etik Daniel Novotný.

Proč ale na některé léky v lékárnách doplácíme? „Doplatek je sice to, co zajímá pacienta nejvíc, tedy to, co zaplatí v lékárně, ale málokdo si uvědomuje, že doplatek není cena toho léku, ale je to jen část, jen zlomek jeho ceny. Většinu totiž platí zdravotní pojišťovna, což se označuje jako úhrada ze zdravotního pojištění,“ vysvětluje výkonný ředitel České asociace farmaceutických firem Filip Vrubel.

Jako znalec vlků bude v Hovorech mimo jiné mluvit o tom, že člověk zmizel z krajiny a odnaučil se se zvířaty žít. Moderuje Eva Hůlková.

„Suchý pastel mi ze začátku připadal nejjednodušší. To, když jsem přemýšlela o tom, že bych mohla něco podobného dělat,“ vzpomíná výtvarnice Naďa Voldánová, která aktuálně vystavuje v Galerii Vinohradská 12 v historické budově Českého rozhlasu v Praze.

„V Česku jsme 30 let zanedbávali investice do lidí – a ve školství to platí zejména. Právě to se snažíme změnit, přispět ke změně,“ popisuje Jan Straka, spoluzakladatel a člen vedení neziskové organizace Učitel naživo. „Máme tady velký rozdíl mezi velmi úspěšnou kapitalistickou ekonomikou s firmami, které jsou na světových burzách, kterým se daří po světě vytvářet obrovské bohatství, ale školství máme dlouhodobě podfinancované a zanedbané.“

Řád bosých karmelitánů založili mystici a také se na mystiku odvolávají. „Sice tam slovo mystérium zaznívá jako to tajemství nebo záhada, ale pro mě to má mnohem prozaičtější význam. Mystiku vnímám jako kontakt s realitou,“ popisuje Pavel Pola, převor chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně, kde střeží i vzácnou sošku Pražského Jezulátka.

To, že se člověk dokáže neustále vracet na začátek je podle vědkyně Hany Macíčkové Cahové základní predispozicí každého vědce. „Ve chvíli, kdy vás to zlomí, a to tak, že se k tomu už nemůžete vrátit, tak to asi není povolání pro vás,“ doplňuje vedoucí výzkumné skupiny zaměřené na chemickou biologii nukleových kyselin Ústavu organické chemie AV ČR.

Odedávna patřila k naší zemi také židovská populace. Jde o společnou cestu, což je také titulek pozoruhodné publikace Židé v českých zemích: společná cesta dějinami. Tento mezinárodní počin je cenný především díky účasti mnoha tvůrců z různých zemích, kteří na knize pracovali několik let. Jednou z editorek je Kateřina Čapková z Ústavu soudobých dějin AV ČR. Nejen o práci na této publikaci, ale také o její osobní cestě a o jejím vztahu k vědě se dozvíte v Hovorech.

Věra Doušová pracuje jako psychoterapeutka s dětmi, které byly adoptovány anebo žijí u pěstounů. S manželem sami vychovávají dítě, které si osvojili. „Když nám z úřadu zavolali: ‚Máme pro vás děťátko‘, tak nám nejdřív ukázali jen fotku. Uviděli jsme krásné miminko a hned si řekli, že ho určitě chceme. Pak jsme dostali informace o jeho biologické rodině a kontakt na přechodnou pěstounku. Domluvili jsme si návštěvu… tak to celé začalo,“ popisuje.

„To nejzajímavější, co se v cestovním ruchu stalo, byla pandemie covidu, která způsobila největší krizi od 2. světové války. Turismus přitom v ekonomické krizi kolem roku 2008 klesl, ale jen o nějakých pět procent – takže skoro nic. Proto nebylo tolik důvodů, proč odvětví inovovat,“ popisuje Jan Doležal, který je podepsaný pod novou mobilní aplikací spojující památky, atrakce, zajímavá města i regiony celého světa. „Covid spustil digitální revoluci,“ dodává.

„Když jedete na kole, tak se pohybujete dostatečně rychle na to, abyste někam dojeli, a zároveň máte plno času si vše prohlédnout,“ popisuje Iva Frühaufová z cestovatelské dvojice Furt pryč jejich roční cestu. Na kolech projeli 23 zemí světa a našlapali přes 28 tisíc kilometrů. „Na kolech můžete snadno navázat kontakt s místními – všude, kde jsme jeli, tak jsme byli zajímaví.“

Kdybyste tušili, kdy přijde vaše poslední hodina, chovali byste se předtím jinak? V Česku zemře každých pět minut jeden člověk. Často předtím vážně stoná a jeho nemoc a umírání s ním prožívá nejen jeho rodina, ale i širší okruh přátel. Umírat se dá důstojně. Dokáže to paliativní péče. Podle Martina Loučky, ředitele Centra paliativní péče, je lidská přirozenost bojovat do poslední chvíle o kousek krásy, který člověk ještě v životě může zažít.

Proč se tentokrát pustil do pohádky? Nejen o knížce “Princezna stokrát jinak” si bude s Tomášem Belkem v Hovorech povídat Vladimír Kroc.  

„Otcovství je pro nás muže čím dál tím významnější hodnotou. Je to vidět hlavně v okamžiku, kdy dojde k té složitější části otcovství – k rozchodu nebo i rozvodu s mámou našich dětí,“ popisuje Lukáš Talpa z neziskové organizace Liga otevřených mužů, který pracuje v projektu Táta na plný úvazek. Dřív bylo běžné, že se v rodinách po rozvodu dávaly děti do péče matkám. „To už je teď úplně opuštěný model. Tátové prostě chtějí být se svým dítětem častěji než jednou za 14 dní.“

„Zoologické zahrady nejsou zdaleka nějakou Noemovou archou. Řadu druhů je stále možno vrátit do volné přírody,“ tvrdí ředitel Zoologické zahrady Praha Miroslav Bobek. V zahradě otevřeli nový pavilon goril, ve kterém najdete stylizaci tropického lesa s řadou druhů primátů, včetně talapoina severního, ale také stromového dikobraza a hlodavce ursona (populární zvíře z křížovek „na pět slov“).

Ostravská galerie PLATO začíná svou novou kapitolu v rekonstruované budově bývalých jatek, dnes už památkově chráněné, výstavou nazvanou Optimalizované bajky o dobrém životě. „Dnes už nikdo nemá žádnou obecně sdílenou představu o dobrém životě. Pojem dobrého života, tak, jak ho známe z dějin filozofie či přemyšlení o světě, se tak téměř vytratil,“ uvažuje kritik umění a ředitel galerie Marek Pokorný.

Architekt Jan Blažej Santini-Aichel postavil poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Významnou památku zapsanou na seznam UNESCO, která byla vysvěcena před 300 lety. „Santini ve střední Evropě snad ani nemá srovnání,“ myslí si kastelánka Michaela Řeháčková. „Překračoval hranice v nadčasovosti, jeho stavby mají dodnes, co říct. Není to obyčejný kostel, jak často slyším. Dívejte se očima Santiniho a naučte se číst symboliku, kterou ukrývá.“

„Mám to štěstí, že jsem potkala mnoho lidí, kteří jsou pro mě autoritou. Hodně na mě zapůsobili ti, kteří byli ve vězení – například Ota Rambousek, který byl zavřený 15 let. Jan Anastáz Opasek ten byl zavřený 11 let, z toho dva roky v samovazbě. Lenka Vlachová, má vzácná přítelkyně, která už taky nežije, tam zas byla 12 let,“ vyjmenovává režisérka a spisovatelka Monika Le Fay.

Cestu Lucie Redlové k lidovým písním nasměřovala smrt její blízké přítelkyně. Také v jejím novém albu s názvem Lidová Redlová jsou motivy lásky a smrti. Podle jedné z recenzí stojí někde mezi kostelem a hospodou – v Hovorech se dozvíte, co si písničkářka o tomto přirovnání myslí. Ptá se Vladimír Kroc.

Proč se v době globalizace neustále vrací nacionalismus? „Je pravdou, že se dějinné proudy posouvají určitým směrem – někdo se nad to dokáže povznést, jiný ne,“ odpovídá profesorka historie a mezinárodních vztahů na soukromé vysoké škole v Praze Milada Polišenská. „Víme ale i z naší historie rozpadu Československa, jak silná byla touha po samostatném státě. Jak silný impulz to dalo celé řadě pozitivních vývojů.“

Hlavní roli v soudobé opeře divadla Komedie nazvané Tak tiše až ztvárňuje mezzosopranistka Markéta Cukrová. Opera vypovídá o sexuálním zneužívání. „Je to určitě palčivé téma, ke kterému se my v Česku vyjadřujeme strašně pozdě. My tady v tomto smyslu nejsme úplní ,rychlíci‘. Ale téma a jeho řešení anebo debata o něm přichází strašně pozdě,“ říká.

„Hřbitov je veřejný prostor a zároveň i areál. Když se mne někdo ptá, jak bych ho jinak popsal, rád odpovídám, že je to park s přidanou hodnotou, a to i když se mnou možná spousta lidí nebude souhlasit. Hřbitovy od začátku své aktivní funkce i svého konce přejímají další role. I u nás už máme takové, které neplní svou původní funkci, ale jsou to parky nebo lapidária pod širým nebem,“ říká hlavní architekt Správy pražských hřbitovů Filip Ditrich.

Hostem Hovorů je Tomáš Bojar, režisér a scénárista. Jeho nejnovější film, celovečerní dokument Good Old Czechs, v těchto dnech právě přichází do kin. Film líčí specifickou formou osudy pilotů RAF Františka Fajtla a Filipa Jánského a nabízí dosud neviděné archivní záběry.

Tam, kde chybí kultura duše, myslí si tělo, že vede skutečný život. To je motto grafika a malíře Petra Kryštůfka, který je autorem piktogramů pro Pražskou informační službu. Ty se v hlavním městě používají už přes 20 let. Jak ho ovlivnila studia na technické škole? Čím ho fascinuje „ne-perspektiva“? A jaké osobní příběhy se skrývají v jeho malbách tvořených povětšinou špachtlí? Na to odpoví v pořadu Hovory. Moderuje Vladimír Kroc.