Daniel Podhradský před 30 lety založil nakladatelství Dauphin, protože miluje poezii, která ho dokáže povznést. Tvrdí, že my Češi obecně máme poezii na vysoké úrovni. Poslechněte si Hovory s mužem, který se po letech v lesnictví rozhodl založit nakladatelství a podnikat v úplně jiné oblasti, než léta pracoval.

Dobrodruh, horolezec a spisovatel Rudolf Švaříček přiznává, že láskou je Indonésie, ostrov Nová Guinea a Himálaje. „Mému srdci nejblíže byla vždy hora Puncak Mandala v Nové Guineji, která byla ještě na přelomu milénia i v těch nejlepších leteckých mapách jen bílá plocha, a to i v detailu. Na hoře je totiž jen ledovec a sníh. To byl pro mne asi ten zásadní vrchol, což byl výstup na panenskou horu,“ popisuje v pořadu Hovory.

Kožní lékařka Júlia Černohorská se na každou nemoc dívá jako na celostní problém. Motivuje pacienty, aby poslouchali své tělo, které se jim nemocí snaží říct, že něco v jejich životě není v pořádku. „Mně v dermatologii přišlo, že to nemůže být jen tak a zničehonic vznikne nějaká nemoc, ekzém, lupénka – a táhne se s tím člověkem celý život. Ale že za tím musí být něco víc,“ popisuje v pořadu Hovory.

„Pokud se člověk zná s romskou komunitou, rychlé ví, co ten který člověk potřebuje. Ale to, co potřebuje každý, je respekt. Musím to říct, protože se setkáváme s nepochopením a rasismem. I když pokud jde o naši neziskovou organizaci Romodrom, pomáhá nám hodně lidí a na úrovni státu je to v pořádku. Ale ne u obyčejných lidí, kteří nemají přístup k informacím,“ popisuje svou práci Marie Gailová, zakladatelka neziskovky.

„Když mluvíme o urbanismu, architektuře a rozvoji měst, nejde to udělat nikým jiným než obcí nebo městem. Město prostě plánuje město – nikdo jiný to za ně neudělá,“ myslí si architekt a urbanista Pavel Hnilička. Sám by pak hlasoval pro, kdyby se město Praha rozhodlo zavést 30kilometrovou rychlost. „Studoval jsem v Curychu, kde to bylo naprosto normální. Byly tam hlavní třídy, kde se jezdilo 50, někde i 70 km/h, ale jinak bylo celé město zónou s maximem na třicítce.“

„Na sbírkotvornou činnost Emila Holuba se musíme dívat kriticky. Je potřeba se ptát, jakým způsobem Holub získával exponáty. U mnoha věcí to bylo výměnným obchodem, což je problematická věc. Nebo třeba vylámal za pomocí místních něco ze skály a vystavil jako rytiny. Už za svého života čelil kritice, že vyraboval místní prostředí. Ale on se hájil, že by exponáty stejně zanikly,“ říká Tomáš Winter, ředitel Ústavu dějin umění Akademie věd ČR.

Mezi medicínské obory, které se rozvíjejí raketovou rychlostí, patří tzv. oční, tedy oftalmologie. To, co dnes lékaři umějí léčit a operovat, bylo před pár generacemi zcela nemožné. Také platí, že jde o obor s tisíciletou tradici.

Minulý rok ukončila studium na Akademii výtvarných umění. V roce 2020 se stala laureátkou ceny kritiky pro mladou malbu. Patří mezi nemnoho mladých výtvarníků, které jejich tvorba uživí. Mladou akademickou malířku Lauru Limbourg při cestách po jihovýchodní Asii šokoval obrovský rozměr kuplířství v Thajsku nebo v Kambodži. Pohled na mladé dívky, které prodávali jejich pasáci, ji přivedl k myšlence jim pomáhat.

„Alkoholismus je rakovina duše,“ říká dnes psychoterapeutka v Hospici sv. Štěpána Martina Vondrová. Dobře také ví, že je jako každý jiný alkoholik neustále ohrožená možnou remisí, a to přesto, že nepije už 20 let. „My, kdo jsme alkohol v životě nadužívali, máme jeho chemický proces v těle nahrán a kdykoliv se nám dostane do těla byť molekula alkoholu, ta stará nahrávka se obnoví.“

Sociální práce je individuální. Od politiků čekáme, že nám dají nástroje pro naši práci. Jsem stoupencem kritické sociální práce. Systém vytváří na lidi tlak, je potřeba ho měnit, aby byl příjemnější, tvrdí Pavel Veleman, který získal cenu sociální pracovník roku nazvanou Gratias 2023, a to v kategorii veřejná správa.

„Jedna ze základních charakteristik, co má hra dělat, je, že má vybudit emoce. Samozřejmě líp, kdy jsou ty emoce kladné, ale zákonitě s hrou přicházejí i emoce negativní. Když vyhrajete, máte radost – když prohrajete, tak to ne každý dobře snáší. A myslím, že to tak funguje napříč národy, protože jde o základní rys lidské povahy a základní charakteristika her, které se propojují,“ říká vývojář deskových her Štěpán Peterka.

„Digitálky, respektive digitální hodinky, byly jedním z důležitých druhů sortimentu, se kterým obchodovali hlavně veksláci. Ti se kromě byznysu s cizími měnami nebo s bony do Tuzexu podíleli i na pašování spotřebního zboží do Československa. Digitální hodinky byly fenomén, po kterém tehdy byla velká poptávka,“ popisuje historik Adam Havlík z Ústavu pro studium totalitních režimů a zároveň autor knihy Marky, bony, digitálky.

„Pokud jste lídr, tedy šéf, který dokáže svou chybu reflektovat, zmírnit a sdílet se svými podřízenými, dokážete také své lidi vést k tomu, že chyba není konec světa. Naopak je to přirozená věc, a to proto, že i lídr dělá chyby. Tohle pak u většiny lidí podporuje přirozenou autoritu – to nemluvím o autoritě dané firemní pozicí,“ vysvětluje hlubinná psycholožka Iva Linda Maruščáková.

„Odečítač obrazovky je schopen číst zjednodušeně všechno, co vidíte vizuálně na obrazovce. Je potřeba dodržovat pravidla, která se musí aplikovat už při programování internetové stránky,“ popisuje právnička Nicole Fryčová. Patří mezi občansky aktivní ženy, kterým nestačí status quo. Vede Odbornou skupinu pro přístupnost veřejné správy a veřejných služeb při Vládním výboru pro osoby se zdravotním postižením.

„Mám pocit, že kdyby spolu lidé uměli mluvit a kdyby se poslouchali, tak ten svět není v takovém stavu, v jakém je,“ myslí si Vladimír Javorský, filmový, divadelní a rozhlasový herec, který se ve volném čase věnuje i hudbě a tvorbě grafik. „Trápí mě neustále se opakující bilance rozhovorů, kdy člověk pořád omílá, co už jednou řekl, jakoby se odpověď už dopředu znala. Proto je možné, že někomu přijde, že se při rozhovorech trápím, ale není to tak,“ vysvětluje.

Eda Kriseová je spisovatelka a novinářka. V půlce 90. let napsala knihu s názvem Kočičí životy o dramatickém příběhu volyňských Čechů. Po letech vychází její román znovu a dostává úplně nové souvislosti kvůli válce na Ukrajině. Magdaléna Platzová je spisovatelka a novinářka a je dcera Edy Kriseové a koncem loňského roku vydala knihu o milence Franze Kafky, kterou nazvala Život po Kafkovi.

Jana Bílková je pedagožka, překladatelka a psycholožka, která učí na univerzitách třetího věku a říká, že studenti z řad seniorů a seniorek jsou specifičtí ve své motivaci – studují totiž z vlastní vůle. „Chtěla bych, aby si lidé hráli a trénovali si při tom mozek“, říká autorka čtyř knih s cvičeními pro rozvoj mentální kondice.

„Dluhy v renesančních Čechách ale znamenaly něco jiného, než jak to vnímáme my. Dovedu si ale představit, že společnost byla dluhy prorostlá, podobně jako ta naše. I ti prostí sedláci na venkově žili v dluhové společnosti,“ říká historik Jaroslav Čechura, autor mj. knihy Luxus na dluh? – Zadlužení české aristokracie v letech 1550–1650.

„Vidět vlka je velká vzácnost. Je velice chytrý, teritoriální a plachý,“ říká zoologický ředitel Safari parku v Dvoře Králové nad Labem Jaroslav Haimy Hyjánek. Park má i výzkumné pracoviště zaměřené hned několika směry, ale Královehradecký kraj, hlavně Broumovsko, je jedno z největších ohnisek konfliktu mezi divokou přírodou a člověkem, respektive vlkem a pastevci.

„Klasické psychiatrické paradigma stojí na diagnostice nemoci a odpovídající medikaci, která chorobu na základě biochemie ,nějak opraví‘. Nová metoda Otevřený dialog razí myšlenku, že ,nemoc‘ má souvislost s životem člověka a je reakcí na velký stres, změnu apod.,“ vysvětluje Jindřich Jašík, peer konzultant vyškolený v metodě Otevřený dialog. Sám se snaží přispět k destigmatizaci lidí s duševním onemocněním, jezdí po besedách a vypráví svůj příběh o cestě ze schizofrenie.

„Pojem Kunsthalle označuje instituci, která pracuje s místní scénou, se současným uměním a s dialogem mezi lokální a mezinárodní scénou. Nemusí to být sbírka, na rozdíl například od muzea. Je ale těžké definovat, co je muzeum versus co je Kunsthalle,“ říká Christelle Havranek, šéfkurátorka pražské Kunsthalle.

„Hra se světlem. V tom byl Jan Blažej Santini-Aichel mistr,“ říká správce kláštera v Kladrubech Milan Zoubek. „Santini neuvěřitelně prosvětluje barokní stavby, kdy v každou denní hodinu a každý den v roce se v prostoru stavby mění světelné podmínky. Postupně se osvětlují jednotlivé části kostela. A když zapadá slunce, tak se vám okny postupně rozehrává divadlo, nasvětlují se jednotlivé oltáře a je to úchvatná podívaná,“ dodává v pořadu Hovory.

„Už v průběhu studia bohemistky mě začalo zajímat nejen to, jak ty věci vypadají, ale také proč. Takže ta cesta k filozofii u mne vedla od teorie literatury k filozofii umění,“ říká Klára Jirsová, dramaturgyně platformy Dominikánská 8. Dva roky strávila ve Francii, kde cítila, že tam je to její místo. „Tam jsem pak začala horečně navštěvovat všechny možné semináře, nejen překladatelské.“

„Úplně se v tom nehrabu, ale byl jsem první,“ naznačuje cestovatel, lezec, vyznavač dlouhých treků a dálkošlap Petr Kosek. Prošel totiž jako první Čech všechny tři nejdelší světové extrémní cesty. Jde o hodně populární Pacifickou hřebenovku, pak kontinentální cesta a nejkratší je Apalačská stezka.

„Mezi osobnostními rysy šéfů nebo lidí s vyšším společenským vlivem, které nejčastěji ve své diagnostice vidím, když zpracovávám jejich profil, je vůle rozvíjet se, baví je analyzovat a jít k hlubší sebereflexi. Často je baví i psychologická témata managementu,“ popisuje psycholog Daniel Tůma, který se věnuje pracovní psychologii. Společným rysem lidí z managementu pak bývá velká urputnost, energie, zajímavé je, že většina z nich nepotřebuje spát déle než čtyři pět hodin.

„Začínala jsem ve zlaté době marketingu v 90. letech, kdy jsme všichni měli pocit, že jsme elita, zpětně viděno jsme ale byli jelita,“ říká Michaela Thomas, zakladatelka design-packagingového studia Butterflies & Hurricanes. Dnes tvrdí, že lidé, příroda a život v souladu se srdcem jsou důležitější než profit a ego, své podnikání tak zakládá na přechodu z marketingu na takzvaný mattering.

„V podstatě mě fotografování známých lidí nezajímá. Mám pocit, že jsme přece všichni už byli asi milionkrát někým vyfoceni, a tak v tom nevidím smysl. Zatímco já fotím s tvářemi, jak tomu říkám. Snažím se, aby ti lidé vytvářeli message. Aby to byla výpověď o něčem obecnějším než jen portrét konkrétního, třeba i známého člověka,“ říká světově uznávaný fotograf Ivan Pinkava.

„Baví mě poslouchat mé děti – co a jak říkají. Je jim 12 a 14 let, nejmladší dcerce jsou čtyři a jejich slovník mě hrozně baví,“ říká spisovatelka Petra Hůlová. Naráží tak na anglicismy, kterými teď náctiletí válcují starší generace. „Někdy jim nerozumím nebo se tomu moc směji, to třeba když botám říkají šůsky. Je neuvěřitelné, jak anglicismy proměňují náš jazyk, ale sleduji to spíš jako nějaký film.“

Letošní ročník festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc (AFO) má motto Echo. „Je to ozvěna, která podtrhuje potřebu spolupráce mezi vědními obory a nutností propojení výzkumu a popularizace. Echo tak vnímáme jako ozvěnu každé naší zkušenosti, která se nám vrací v hlavě, umožňuje změnu a vývoj,“ říká ředitelka festivalu Eva Navrátilová s tím, že věda je fascinující a film ji umí podat srozumitelně.

Je to už 29 let, kdy Jan Korytář založil v Liberci ekologickou organizaci Čmelák. Vykupují zdevastované pozemky např. zemědělstvím a zas je přírodě vracejí. „Například loni jsme vysadili tisíc sazenic tisů do lesů v Libereckém kraji, které jsme sami pěstovali. Ono to trvá i deset let, než je vypěstujete – a i k tomu musíte mít povolení,“ vysvětluje muž, který byl v roce 2010 jen pár měsíců i primátorem Liberce za uskupení Změna pro Liberec.

Výtvarník Pavel Dušek kreslí na dlaždice a ty pak umisťuje hlavně na domy ve městech. „Na začátku byla jednak vášeň pro street art a pak potřeba změnit prostředí – ať to galerijní, nebo mého ateliéru. Na začátku to tak nebylo proto, že bych chtěl k lidem promlouvat, to přišlo až časem. Včetně otázky, jestli to není vandalismus. Protože street art může být estetický a zároveň konzervativní,“ říká v pořadu Hovory.

„Žádný anděl nám třeba v noci nesdělil, že se to druhý den stane. Bral jsem to od Boha jako vzpouru, dýku do zad, ránu palicí do hlavy a nechápal jsem, jak je to možné,“ popisuje básník, spisovatel, dokumentarista a bývalý rozhlasák Miloš Doležal den, kdy mu zemřela žena. Jeho sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ získala v soutěži Magnesia Litera Knihu roku 2023.

Jaký je skutečný život „kraviček“, které najdete na mléčných výrobcích, kde se radostně pasou na louce pod azurovým nebem? Jejich skutečný životní úděl ve velkochovech snad ani nemůže být víc vzdálený. Před dvěma lety se tak ochránkyně zvířat a zakladatelka organizace Život zvířete Zuzana Andělová nechala ve velkochovech zaměstnat a pak o tom napsala svědectví Kravín na konci pekla. Popisuje surovost, bití a neúctu ke zvířatům, která se stala součástí jejich života.

Cestovatelku a průvodkyni Terezu Huclovou Maroko okouzlilo a tvrdí, že za dobu, co monarchii poznává, se nesmírně změnilo. „Je vidět dynamický vývoj, což mne tam opravdu baví. Hlavně se hodně proměnila mladá generace – jejich rodiče jsou ale stále dost konzervativně nastaveni a žijí tradičně. Ale mladí jsou na sítích stále víc propojeni se světem a začínají myslet opravdu moderně,“ říká.

„Každý zkušený průvodce ví, jaká bude prohlídka, už když se podívá na skupinku, kterou bude provázet,“ říká kastelánka státního zámku Konopiště Jana Sedláčková, která na zámku začínala jako průvodkyně. Průvodci toho musejí vědět mnohem víc, než pak říkají návštěvníkům. Jsou připraveni na zvědavé otázky a mají rádi interakci s lidmi. Vadí jim však ti, kteří jsou uštěpační.

Občanský aktivista Jaroslav Miko se před lety marně pokoušel dostat do Česka syrské děti, které bez rodin uvízly v řeckých uprchlických táborech. „Nemyslím, že to bylo selhání pouze tehdejších politiků, ale celé společnosti. Protože politici by se jinak tolik nebáli, jak budou reagovat jejich voliči. Jinak by asi neudělali takové politikum z přijetí dětí,“ říká s tím, že v roce 2017 „narazil“ na tehdejšího ministra vnitra Jana Hamáčka (ČSSD) a premiéra Andreje Babiše.

Režisér a scenárista Karel Smyczek začínal jako dětský herec u filmového klasika Františka Vláčila. Později natočil dnes už legendární snímky jako Housata, Sněženky a machři, Bylo nás pět. „Když jsem v roce 1959 poprvé vstoupil na Barrandov, pamatuji, jak mně strašně vadilo, když bylo mezi dospělými napětí. Proto když něco točím s dítětem poprvé, vysvětluji, že kdybychom třeba na sebe křičeli, tak se na sebe nezlobíme, ale mé pokyny musejí být třeba hlasitější,“ říká.

„Určitě jsem se diplomatem nenarodil a nejsem ani pro to povolání nejlíp vybavený. Protože mám, jak spousta lidí ví, poměrně ostrý jazyk a někdy i velkou hubu. A to nejsou zrovna dobré předpoklady,“ říká s lehkou nadsázkou dlouholetý diplomat Michael Žantovský, současný šéf knihovny Václava Havla. To, že ale v diplomacii vydržel několik let, přičítá právě svému stylu. „K diplomacii jsem totiž přistupoval, troufám si říct, trošku originálně.“

„Lidé se od pradávna zabývali tím, jak vychází a zapadá Slunce, protože to dělilo den a noc. I Velikonoce svým způsobem začínají až v podvečer. Je to spojeno i s tím, když na jaře poprvé Slunce vystoupá a začíná rovnodennost. V tu chvíli je tady po zimě úplně jiný čas a ožívá příroda. Když si odmyslím ,detaily‘ v posunech kalendáře během staletí, tak i my prožíváme ten samý čas jako naši předci,“ myslí si Tomáš Stařecký, hlavní zvoník Katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

S českou astrofyzičkou Marií Karjalainen si v Ondřejově povídal Vladimír Kroc.

Máša Černá Pivovarová vyrůstala obklopená současným výtvarným uměním, což brala jako samozřejmost. Studium dějin umění byla nejdřív revolta, věnovala se starým mistrům holandského umění 17. století. Jako kurátorka roky spolupracuje se svým otcem malířem Viktorem Pivovarovem, o kterém napsala monografii Ach!, kterou ocenila Česká akademie vizuálního umění. Pracuje i s dalšími významnými českými umělci a má ambici vést pražskou galerii Portheimka.

Dva filmaři a dokumentaristé David Čálek a Benjamin Tuček chystají film o válce na Ukrajině Válka na vlastní uši. „Neumím střílet, ale umím se dívat kamerou, takže jsem přemýšlel, jak udělat něco, abych nedubloval ty statečné ukrajinské filmaře,“ naznačuje režisér David Čálek. Rozhodl se tak na to jít jinak a zalíbil se jim nápad, ukázat práci rozhlasového válečného zpravodaje Martina Dorazína.

Narodil se jako nejmladší z pěti dětí, ale s Downovým syndromem. Je vynikajícím sportovcem s bezpočtem medailí ze speciálních závodů, mistrovství a olympiád. Cestoval po Japonsku, Indii i Číně, rád fotí i vaří. To, že bude jiný, se Zdena Michalíková dozvěděla už v porodnici. Co přesně jí ale lékařka řekla, nezapomene nikdy.

Divadelní a filmový režisér Miroslav Bambušek se vyučil jako zámečník a opravuje i hodinové stroje na kostelech. „Určitě to není tak, že bych věděl, jak se režíruje. Každá práce vyžaduje jiný rozvíjející přístup a také tomu musím věřit. Musí to pro mě být silné téma, do kterého si vezmu dobré parťáky. Pak může přicházet i něco dalšího. Ale nejsem režisér v tom smyslu, a nechci nikdy být, že bych frkal čtyři inscenace za rok. To nebudu dělat nikdy,“ popisuje v pořadu Hovory.

„Kanárské ostrovy jsou mou největší srdcovkou, a to právě proto, že to jsou šťastné ostrovy, jak se jim také dřív říkalo,“ říká lodní kapitán, instruktor a pedagog Jiří Kučera. Je tam podle něj nejlepší klima na světě, a to přesto, že ostrovy obklopuje velký živel. „Jsou tam ale i hory, Atlantik, krásná příroda a mám pocit, že tam najdete úplně vše,“ dodává.

„Psychiatrie se stává řemeslem – kolegové mi ta slova doufám prominou,“ tvrdí psychiatrička Tereza Formánková. „Abychom mohli někoho úspěšně provázet jeho potížemi až ku zdraví nebo ke zlepšení stavu, potřebujeme komplexní přístup. A ten spočívá i v tom, že nejen dobře vybereme léky, ale podíváme se i na jeho příběh. Jak se sebou ten člověk zachází, kde má slabiny a trhliny, kde si sám ubližuje. Jinak efekt léků propadává a postupně skomírá,“ dodává v pořadu Hovory.

„Už někdy v pubertě jsem terorizovala rodiče k třídění plastů a odpadků. A to byla ještě 90. léta a nebyl to takový trend. Sdílení textilu je novinkou, ke které jsem se dostala nějakým přirozeným způsobem. Nešlo o nějaký šokový moment,“ popisuje Kristýna Holubová, spoluzakladatelka neziskové organizace Swap Prague.

„Kdybychom sami sebe tolik neprožívali, asi by nám bylo líp – jen si říkám, jestli se to dá takto lehce zařídit. Současná doba je složitá a jsme vystaveni mnoha vlivům,“ říká psychoterapeutka Alžběta Candia Muñoz, která je také ředitelkou neziskové organizace Home Start Česká republika. „Jsou tady média – i ta sociální –, máme mnoho informací a někdy jsme přehlceni. To vytváří napětí v tom, jaká je má hodnota, kdo a co jsem. Plete se do toho i vliv osobní historie,“ přidává.

Prozaička, překladatelka a redaktorka nakladatelství Slávka Poberová přiznává, že je feministkou. „Myslím, že dnešní feministky by asi na mne dost nevražily, protože jsem přesvědčená, že ženy jsou na stejné úrovni jako muži a není mezi nimi rozdílu. Samozřejmě, muži mají větší mozky i sílu, ženy mají zas jiné přednosti a dohromady to dává produktivní celek,“ říká v pořadu Hovory.

Známý sochař David Černý nesnáší označení výtvarník. „Sochař, výtvarník a pak ještě vedle toho stojí slovo kumšt – to všechno je pro mne urážlivé a vždy jsem to nesnášel. Takže sochař, pilot, potápěč, ale nikdy výtvarník,“ říká hned v úvodu pořadu Hovory. Černý 1. dubna otevírá své muzeum, kterému říká musoleum.

Rád navrhuje pro své klienty individualizovaný nábytek, židle a svítidla.  V roce 2020 se stal absolutním vítězem v soutěži Interiér roku za mezonet v pražském Obecním dvoře. Moderuje Tatiana Čabáková.

„Laboratorní maso se dnes ,vyrábí‘ především z luštěnin – z čočky nebo hrachu. A je to určitě strava budoucnosti, protože jejich pěstování je relativně levné. Kdyby se lidstvo – alespoň v našich zeměpisných délkách a šířkách – rozhodlo, že to zkusí, tak by to pomohlo hlavně ekologii,“ myslí si antropoložka jídla Eva Ferrarová, která přednáší na Filozofické fakultě UK. Podobně je to i s konzumací hmyzu.

„Když se dotýkám bytosti, která byla silná, opravdu tady kdysi žila a nějak se do nás vepsala, tak si z ní mohu hrozně vzít. Tím, že se s ní intimně stýkám. Protože herectví považuji za velmi intimní styk,“ prozrazuje herečka a scenáristka Lucie Trmíková.

„Investigativní novináři jsou specifickým druhem žurnalistů, mají i jiný způsob přemýšlení. Nesmírně ráda s nimi pracuji, protože je to obohacující,“ říká novinářka a zakladatelka serveru investigace.cz Pavla Holcová. „Všichni znají ten okamžik, kdy jejich hypotéza najednou začne dávat smysl. Někdy je to po třech měsících, klidně i po pěti letech, ale ten moment – takové to aha, tak takto to bylo – to je něco, proč stojí za to to dělat,“ dodává.

„Jsem z věřící rodiny a za komunistů jsem měla problém s kádrovými posudky – protože jsme do toho náboženství chodili a rodiče se obávali, že bych se nedostala ani na ten gympl,“ popisuje kancléřka pražského arcibiskupství Marie Kolářová. Je také advokátkou metropolitního církevního soudu a ženou, která vnímá svět v jeho komplexnosti, věcně i filozoficky, s vírou i s otazníky.

Ředitelka Potravinové banky pro Prahu a Středočeský kraj Věra Doušová tvrdí, že měsíční narůst lidí v nouzi je zatím pomalý. „Počty rostou ale jen maličko, není to nijak skokově. Skokově to bylo v době covidu nebo když začala válka, to chodili hlavně Ukrajinci. Ale teď je asi pětiprocentní měsíční nárůst, takže není nějak závratný,“ říká v pořadu Hovory.

Spisovatelka Františka Jirousová opravuje statek po svém otci v malé vesnici na jihu Vysočiny jménem Prostřední Vydří. „Začala jsem tam jezdit v 17 letech, ze začátku jsem to považovala za místo svobody. S kamarádkou jsme tam jezdily jako do kouzelného prostoru, kde se mění pravidla světa a kde jsme mohly také psát,“ popisuje s tím, že pak začala vidět věci, které dřív neviděla.

Generační dělení filmařek a filmařů považuje čerstvý držitel Českého lva za krátký film Rituály režisér Damián Vondrášek za nesmysl. „Já se vůči tomuto dělení vymezil proto, jak se ve veřejném prostoru objevuje, že je někdo starý, že je 50+, a proto by neměl mít právo vyjadřovat se k určitým tématům. To mi přijde zbytečné, protože z praxe víme, že mnoho velkých filmařů se i v 70 letech vyjadřuje současným a aktuálním způsobem,“ vysvětluje.

Známý kadeřník Tomáš Arsov se narodil s ortopedickou vývojovou vadou, které se lidově říká golfová noha, dnes na něm ale nic nepoznáte. V dětství prodělal nejednu operaci, ale díky své umanutosti dokonce tančil na profesionální úrovni. Své útrapy prozradil až v autobiografické knize Když vlasy poslouchají. „Je dobré vědět, že se u nás každý druhý den narodí jedno dítě se stejnou vývojovou vadou – na světě jsou to každé tři minuty,“ vysvětluje.

Přezdívá se mu český Vangelis. Richard Pachman miluje hudbu, umí ji tvořit a působivě interpretovat. Vládne také štětcem a vnímá svět očima výtvarníka. Píše knihy. Má cit pro silné příběhy. On sám je silný příběh. Moderuje Eva Hůlková.

Jaroslav Večeřa pracuje v České televizi Ostrava už 55 let a dnes patří mezi nejvíce zcestovalé filmaře u nás. Vystudoval střihovou skladbu na FAMU a posléze začal režírovat dokumentární cykly, z nichž nejznámnější jsou Postřehy odjinud, které vznikají už skoro třicet let. Hovory s ním natočil Vladimír Kroc na kanárském ostrově Fuerteventura.

Tanečník Marek Svobodník za 20 let své kariéry prošel čtyřmi tanečními scénami. Dnes je demisólistou Národního divadla. Má vysokou postavu, měří 191 cm, a když tancuje v páru, musí choreograf jeho výšce přizpůsobit i jeho partnerku. Sám říká, že talent má spíš na moderní repertoár než na klasický balet. Ztvárnil například roli Otce ve Svěcení jara nebo v Petite Mort legendárního českého choreografa Jiřího Kyliána.

Wikipedie ho nazývá tvůrcem veřejných městských projektů. Můžete si díky němu na ulici zahrát na piano nebo šachy. V metropoli můžete posedět v kavárnách či zažít nějakou kulturní akci na střeše Lucerny, která funguje už šestým rokem. Kavárník a organizátor Ondřej Kobza však křižuje celou republiku, i v bývalých Sudetech už zavedl řadu poeziomatů – automatů na poezii – a umisťuje je i ve světě.

Původně herec, moderátor a taky trenér sebeobrany Tomáš Morávek si za své povolání před lety vybral péči o znevýhodněné děti, nejdřív jako dobrovolník a teď už coby profesionál ředitel společnosti Neohrožené děti. Ta například zřizuje poradenství pro děti ve složitých situacích a plánuje založení ústavu pro děti vyžadující okamžitou pomoc.

„Každý pacient byť má stejnou diagnózu, má jinou povahu, je jinak duševně naladěn. Takže pro něj může být vhodný jiný výkon než pro druhého,“ popisuje primářka Oční kliniky NeoVize Lucie Valešová. „Osobně nikdy nikoho k operaci nepřesvědčuji, protože se domnívám, že vůle pacienta jít na operaci je zcela zásadní podmínkou úspěchu,“ dodává v pořadu Hovory.

Rád pracuje rukama, ale také se stará o duše lidí a pokouší se mírnit jejich úzkosti a stresy, říká o sobě bosý karmelitán a terapeut Petr Glogar. Souzní s řádem bosých karmelitánů, kteří se cítí být povoláni k intenzivní modlitbě a k samotě s Bohem. Ale zároveň i k akci: k životu mezi lidmi, s lidmi a pro lidi.

Líba a Pavel Grossovi jsou manželé už 63 let. On je vizionář, snílek, vynálezce a konstruktér ponorek, ona jeho opora. Potkali se v klubu otužilců u Vltavy, ale lásku k vodě mají oba asi vrozenou. „Všechny své vynálezy testuji nejdřív na sobě, ale něco jsem musel dělat i na Líbě,“ říká Pavel Gross.

Pražská zoologická zahrada chová osm slonů indických různého věku. Stará se o ně tým ošetřovatelů, kterému šéfuje hlavní chovatel slonů Martin Kristen. Má bohaté pracovní zkušenosti z různých evropských zoologických zahrad, dva roky pracoval i ve Velké Británii.

Je to malý sport se stoletou historií. Stolní fotbal nebo také fotbálek vídáme v barech, klubech, ale i ve firmách nebo nízkoprahových klubech. Hráči a hráčky se díky hře zdokonalují v dovednostech koncentrace, děti a mládež si osvojují principy fair play a někteří pacienti po operacích hrou dokonce rehabilitují.

„Nikdo z akademických pracovníků, kteří jsou hodni toho názvu, si nechce vzít studenty jako rukojmí,“ popisuje situaci s platy ve vysokém školství filozof Jakub Jirsa. Zároveň vyjmenovává, jak si odborný asistent z Univerzity Karlovy odnáší měsíčně 32 tisíc hrubého.

„Dělat divadlo je radostná dřina,“ říká Lenka Havlíková, ředitelka pražského Divadla X10 a šéfka Asociace nezávislých divadel. Odpovídá tak na otázku, jestli je pro ni divadlo spíš radostí, nebo dřinou. Divadlo X10 je otevřenou platformou i pro další druhy živého umění. „Samozřejmě, že člověk má pocit, že to divadlo má nějaký smysl a tou radostí dopuje i sám sebe,“ dodává.

Často se dozvídáme, jak mladí dospělí odejdou z dětského domova a končí špatně – na ulici, na drogách, za mřížemi. „Když odcházejí v 18 letech z dětského domova, někteří jsou ještě pár dní před narozeninami přesvědčeni, že dostudují a že je to to, co chtějí. Pak udeří ta osmnáctka a já tomu říkám, že přijde volání divočiny. Pocit svobody, že si mohou žít už ten svůj život, jak chtějí, je mnohem silnější,“ říká odborný garant projektu Patron Ligy otevřených mužů Lukáš Talpa.

Dálková plavkyně a extrémní běžkyně Abhejali Bernardová pokořila sedm neobtížnějších průlivů světa – a přitom poznává i sebe sama. Až do roku 2004 používala jméno Petra. „Jméno Abhejali jsem dostala od svého prvního učitele meditace, doslovný význam je čistá voda, ale ten vnitřní je jakési volání po poznání, respektive pláč po poznání. Je to asi i jeden z důvodů, proč podnikám ty své plavecké výpravy,“ vysvětluje v pořadu Hovory.

„Zrovna řešíme případ dítěte, které hrálo nějakou animovanou dětskou hru na internetu a do toho mu začala naskakovat pornografie. Tak vypadá jeden ze způsobů, jak se nevhodný obsah dostává k dětem,“ popisuje psycholožka a ředitelka Dětského krizového centra Zora Dušková. Od pandemie totiž musejí řešit útoky internetových predátorů na daleko menší děti než dřív.

Lubomír Kupka tvrdí, že knihařina nese poselství předků, má duši a krásně voní. „Asi mají všichni v paměti zafixováno, že knihařství vždy trošku zavánělo po klihu. Tak ten my samozřejmě používáme, ale i jiná lepidla – disperzní, klasický škrob, škrobová lepidla apod. –, takže se to tam všechno dohromady mísí. Dole ve strojovně se zas mísí pach oleje a spáleného kovu, tiskových barev. Dohromady je to směsice různých vůní a pachů a někdy to i voní,“ potvrzuje.

„Rychlé šípy znám už od svých sedmi let, tedy někdy od roku 1947, ale to ještě vycházely ,postaru‘. Už tenkrát jsem je hltal a tyto už odrbané časopisy mám schované dodnes,“ popisuje kreslíř a hudebník Marko Čermák, který oslavil už 83. narozeniny. Je legendou trampingu, hráčem na pětistrunné banjo, zakládajícím členem skupiny Greenhorns a dodnes hraje se skupinou Paběrky.

„Mámy na mateřské často nemají prostředky a vhodné okolí k tomu, aby se mohly vrátit do práce dřív. Zaměstnavatelé nenabízejí zkrácené úvazky, pokud ano, pak je zas problém umístit do školky dítě před třetím rokem věku, protože kapacity jsou plné,“ popisuje strasti žen na mateřské Kristýna Cejnarová z platformy Mumdoo. Navíc dětské skupiny, které by mohly pomoct, se rozjíždějí pomalu.

„Dostávala jsem elektrokonvulzivní terapii, na kterou jsem docházela dvakrát týdně. Laicky řečeno šlo o elektrošoky, které se dělají v narkóze. Ty mi pomohly zbavit se deprese, na kterou nefungují léky,“ popisuje spisovatelka a sociální pracovnice, která píše pod pseudonymem Edna Nová. Nejde prý o žádný hororový zákrok, až vyprchala narkóza, bylo jí vždy líp.

Nejmladší ze slavného filmařského rodu František Svěrák kreslí na Instagram každý den jeden Daily Sketch, a to už od roku 2016. „Instagram je sociální sítí, která by mne měla inspirovat, ale bohužel jeho rozhraní, kdy se stále skroluje, je tak vyčerpávající, že to lidem spíš život bere. Bere to víc, než dává,“ popisuje filmový střihač, fotograf a malíř. Své kresbičky sdílí denně, za tu dobu vynechal jen mimořádně.

Areál Anežského kláštera je úžasné místo, které nabízí neopakovatelnou atmosféru, tvrdí hlavní kurátorka sbírky středověkého umění v klášteře Štěpánka Chlumská. Přízemí kláštera je neuvěřitelně silné svou architekturou, ale i proto, že „cítíte, že tady reálně žila osobnost svaté Anežky,“ popisuje.

Hravost a soutěživost máme v krvi, tvrdí majitel české Pevnosti Boyard na Slapech a stavitel zábavních parků Tomáš Chroust. „Hravost a soutěživost je určitě v nás, jdeme do toho naplno – proto si myslím, že český národ je hodně hravý,“ dodává v pořadu Hovory.

Za komunistů tady byl otevřený antisemitismus, proces s Rudolfem Slánským doslova zmiňoval sionistické skupiny, dá se tak tvrdit, že židovská kulturní identita byla na dlouhá léta potlačována. „Zvlášť pováleční Židé nebo potomci těch, co se nevrátili z koncentračních táborů, tedy druhá generace, byli ti, kteří o své identitě nechtěli vůbec mluvit,“ říká spisovatel a básník ale také člen brněnského zastupitelstva Martin Reiner (nestraník za Žít Brno).

Jméno designérky Anny Marešové je spojeno s erotickými pomůckami, ale i tramvají T3 Coupé nebo lanovkou na Petřín. „Letos v dubnu bude firma slavit 10 let – není to dlouho, ale předcházela jí i má diplomová práce. Takže se sama divím, že z takového nápadu vznikla má kariéra. A myslím, že se erotickými pomůckami asi budu zabývat ještě dlouho,“ říká v pořadu Hovory.

Martina Jankovská spojila v posledních letech svůj život s hudebním festivalem Věčná naděje. Jeho základ tvoří díla vytvořená v podmínkách koncentračních táborů. Program je každoročně doplněn o další české a světové tvůrce a interprety. Hlavní myšlenkou je podle ní věčná naděje, která má sílu překonat nesvobodu a nenávist.

„Světlo je esenciální základ fotografie. Fotograf bez světla – a vlastně nejen fotograf, protože to je obecně otázka našeho života –, svou realizaci nevytvoří. A pro mě speciálně je to zhmotnění světla skrze techniku, monografie určitých prvků, které třeba nevidíme. Může to odhalit nebo vytvořit i zcela novou představu,“ popisuje fotograf a prezident Asociace profesionálních fotografů Jan Pohribný.

Digitální stavebnictví je podle Ivana Holého ze Stavební fakulty Slovenské technické univerzity daleko bezpečnější. „Říkáme tomu stavební revoluce 4.0,“ popisuje. „Už ve stadiu projektu můžeme předejít kolizím, které by se mohly stát až při samotné realizaci stavby. Navíc můžeme různé složité detaily vyřešit předem tak, aby pak stavba nestála,“ dodává Holý.

„Je to asi poslední velké tabu po tom, co už padl sex, porno a všechno ostatní. Naopak před smrtí utíkají všichni,“ říká firemní konzultant a zakladatel spolku Pohřební průvodci Oleg Vojtíšek. Téma smrti se podle něj snaží lidé za každou cenu zlehčit. „Ale překvapivě posledních pár let už psychologové tvrdí, že nejde o vytěsňování. Naopak je to také forma, jak se se smrtí smířit, vyrovnat nebo ji prostě přijmout.“

Podle herečky Terezy Ramba je Docent, kterého ve stejnojmenném televizním seriálu České televize hraje Ivan Trojan, akademik a pedant, „její“ kapitánka Fousová je pak problémová mladá policistka, trochu lempl. „Je to čistá fikce, na rozdíl od Případů 1. oddělení, které měly podtext reálných případů,“ říká jeden z jeho scénáristů Josef Mareš, bývalý šéf pražské mordparty.

„Řada zdravotníků se určitě setkala se syndromem vyhoření a zcela určitě je to provázeno spíš syndromem beznaděje, že už přes 30 let, co máme demokracii, máme pocit, že se na zdravotnictví nemyslí. Vždyť jsme už za ta léta vystřídali zhruba 26 ministrů zdravotnictví,“ říká Pavel Boček, pediatr a onkolog, který pracuje na urgentním příjmu ve Fakultní nemocnici Motol.

Emeritní člen České geologické společnosti, která letos oslavila už sto let, Jiří Jiránek tvrdí, že by se dnešní svět neobešel bez geologů, což je jedna z jeho původních profesí. „Zaráží mě, že jsou někde lidé proti tomu, aby se u nich otevřela pískovna nebo lom. Pokud bychom tato těžební místa neměli, a ta současná pomaličku docházejí, tak nebude z čeho postavit dům,“ říká v pořadu Hovory.

Ve společnosti je dnes mnoho mladých lidí, kteří se necítí psychicky dobře, ale neví, co s tím. Takovým žákům a studentům pomáhají týmy z projektu „Blázníš? No a“. „Snažíme se vnést lehkost do toho, že není nic špatného na tom být nějakým způsobem psychicky rozladěn,“ říká psychoterapeutka a vedoucí týmů Radka Votavová.

„České start-upy jsou většinou skvělé v technologiích, mají ale velmi silnou tendenci podceňovat prodej. Další problém je firmu takzvaně naškálovat. To znamená, že v době, kdy začne růst, tak ji podpořit a investicemi od investorů do firmy správně vložit,“ popisuje Vít Šubert, který pomáhá podnikatelům s novým byznysem. „To jsou ty nejčastější chyby, na které některé firmy mohou potenciálně také zemřít,“ dodává v pořadu Hovory.

„Pokud jde o počty členů, tak sdružení hasičů je u nás největší téměř 400 tisícovou organizací,“ říká vedoucí Ústřední odborné rady historie a muzejnictví Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska Václav Liška. Na druhém místě jsou mladí hasiči. „Jako organizace máme větší počet mladých členů – dětí, dorostenců a jejich vedoucích –, než mají Sokolové nebo Skauti a Junáci,“ vypočítává.

Režisér a dramatik Petr Odo Macháček je zakladatelem a uměleckým šéfem Divadla Kámen. Na univerzitě vystudoval matematicko-fyzikální fakultu, aby nakouknul do vědy. Škola mu konvenovala i proto, že rozvíjí nezávislé a samostatné myšlení. To považuje za užitečné i pro svoji životní dráhu dramatika a režiséra. Strukturovaný pohled matematika pak mu pomáhá i při práci na divadelních inscenacích, kterých má na svém kontě několik desítek.

„Právo chovat psy a kočky měl u nás prakticky kdokoliv. A pokud dodržoval naprosto elementární pravidla, mohl tak činit neomezeně a v jakémkoliv množství. Takže v prvotní fázi naší činnosti šlo o to, abychom i v této poměrně chabé legislativní oblasti podchytili důkazy týrání a množení zvířat. Jak stát postupně přidává další a další legislativní nástroje, tím snáz postih iniciuje,“ popisuje zakladatelka neziskové organizace Animal Eye a advokátka Zuzana Rennerová.

Marcela Klemensová se v organizaci Arnika věnuje ochraně stromů. Také organizuje anketu Alej roku, která upozorňuje na stará i právě vysazená stromořadí v krajině. „Za těch 12 let, kdy shromažďujeme informace o alejích, se zvýšila pozornost věnovaná hlavně alejím s velkým A, tedy historickým ale i dalším stromořadím složeným z mohutných stromů. Typicky jde o duby, lípy apod., která vedou k historickým dominantám, hradům ale i spirituálním místům,“ naznačuje.

„Když budeme ekonomice dobře rozumět, nemusíme se jí bát,“ nabádá rektor soukromé Anglo-American University in Prague Jiří Schwarz. „V Evropské unii je teď velmi složitá situace, možná nejsložitější od 2. světové války, srovnatelná tak s velkou krizí v 70. letech. Je to surovinová a energetická krize doplněna evropskou válkou.“

„Mým cílem nebylo v lidech vyvolávat pocity deprese, ale spíš přiblížit, co je to za nemoc a jak s ní pracovat,“ popisuje režisér a scénárista Ondřej Moravec, který dal divákům „nahlédnout do své hlavy“ v autobiografickém animovaném filmu pro virtuální realitu nazvaném Tmání. „V jednom případě se dokonce ocitnete v mém dětském pokojíčku, který byl pro film udělaný podle reality. Je tam stále ještě plakát Zkrocené hory, Harry Pottera atd.“

Klíč k Morgenlandu je kniha novináře a dlouholetého editora Českého rozhlasu Pavla Šuby. „Není to příběh mé rodiny, ale mého dětství, kdy jsem jako dítě jezdil na Malou Morávku na tábor a chodil jsem těmito místy. Po 40 letech mi došlo, co všechno se na tomto místě stalo a začal jsem po tom pátrat,“ popisuje vznik knihy.