Servilita československých komunistů vůči Sovětskému svazu a jeho tehdejšímu představiteli Stalinovi (vlastním jménem Josif Vissarionovič Džugašvili) byla bezmezná. Příkladem obdivu měla být stavba jeho obrovské sochy na pražské Letné. Monstrum sice dostavěli, ale za neuvěřitelných 150 milionů korun – v roce 1955 byl průměrný plat kolem tisícovky. Navíc tam socha vydržela pouhých 7,5 let. Autor návrhu sochař Otakar Švec se odhalení nedožil, protože spáchal sebevraždu.

Velká hospodářská krize propukla v říjnu 1929 – tehdy došlo ke krachu obchodu s akciemi a cennými listinami na newyorské burze, kterému dodnes říkáme černý čtvrtek. Celá 30. léta se tak nesla v ekonomických ale i dalších problémech, jakými byla třeba radikalizace některých skupin obyvatel Československa.

Životní prostředí bylo jedním z neuralgických bodů komunistického státu. Všem šlo jen o ekonomiku a plnění „pětiletek“ – a tak se v oblastech, jako byly severní Čechy, severní Morava, východní Slovensko nebo Praha, nedalo žít, občas ani dýchat. Československo se stalo předmětem kritiky, a to i té mezinárodní. Nejen ze Západu, ale své výhrady nám důrazně sdělovali i sousedé a soudruzi z východního bloku.

Druhá republika trvala jen několik měsíců – od konce září 1938 do poloviny března 1939 –, přesto nejde o období dějin, na které vzpomínáme zrovna s nadšením. „Nešlo sice o zásadní změnu politického režimu jako po únoru 1948, ale o kvalitativně jiné období než předcházející,“ říká historik a politolog Stanislav Balík.

Státní bezpečnost (StB) komunistického Československa nebyla jen klasickou zpravodajskou službou. Její zaměření souviselo s politickým zadáním vládnoucí KSČ. Jejich běžnou praxí byly manipulace a provokace a nebylo nic výjimečného, když se vedle otce objevil syn, jako tomu bylo v případě staršího a mladšího Antonína Prchala.

Zásadním dnem v komunistickém kalendáři byl 25. únor 1948, označovaný jako „Vítězný únor“. Den, který byl považován za začátek éry komunistického státu. Podrobnějším studiem dění ale dojdete k závěru, že rozhodnuto bylo dřív.

Když v roce 1951 natočil Martin Frič film Císařův pekař a Pekařův císař, dostal se Rudolf II. Habsburský do povědomí širšího publika. Popisuje tam jeho zálibu v umění, ezoterice a okultních vědách. Rudolfínská Praha je pak přímo pojem, kterým dodnes označujeme období, kdy bylo hlavní město centrem evropského dění. Byl ale Rudolf II. jen nějaký podivín, nebo se zasloužil o rozvoj celého císařství?

Když začala v roce 1953 vysílat Československá televize (ČST), byla to velká událost. Malé černobílé obrazovky se staly magnetem pro diváky. Komunistický stát si toho byl velmi dobře vědom a tak se televize stala, stejně jako tehdejší další sdělovací prostředky, nástrojem mocenské ideologie. Její historie v době komunistického státu ovšem nebyla tak jednoduchá, právě druhá polovina 60. let je spojena s do té doby nebývalými vizemi. Zlom přišel až s nástupem normalizace.

Československo prožilo pouze malou část své existence v demokratickém uspořádání. Možná i proto se s nadějí a možná i nostalgií díváme na období první republiky. Ta existovala pouhých 20 let a v řadě parametrů byla vzorem i v tehdejším světě. Přesto ale můžeme nacházet jisté paralely s tak často kritizovanou současností.

České národní obrození bylo období, kdy se od konce 18. století, a zejména v první polovině 19. rodil český jazyk a česky psaná literatura, kultura a společnost. Pozvolna se schylovalo k národní samostatnosti. Velkolepá idea měla řadu příznivců, kteří ovšem neváhali sáhnout k mystifikaci, dnes bychom řekli dezinformaci. Spory o literární památky, jejich skutečnou hodnotu a především věrohodnost pokračovaly i ve stoletích následujících, už ale s výrazně menší intenzitou.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se jednou z klíčových institucí stala Státní bezpečnost. Jejím hlavním posláním bylo hledat a likvidovat nepřátele nového režimu – skutečné i domnělé. Najednou tak proti sobě nestáli Češi a Němci, ale soused proti sousedovi. Ale doopravdy zjistit, kdo je nepřítel, bylo téměř nemožné. A ti, kdo se ocitli „v sítích“, neměli žádnou šanci – čekala je smrt nebo dlouhá věznění.

Když 9. června 1954 přiletěl na pražské letiště nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov a ptal se, kde je jeho válečný přítel z fronty generál Ludvík Svoboda, muselo být československým soudruhům úzko. Svoboda nejenže tehdy nebyl v Praze, neměl ani žádnou funkci, ale pracoval jako dobrovolník v Jednotném zemědělském družstvu na Vysočině, v Hroznatíně. Zůstal mu sice poslanecký mandát, ovšem schůzí se účastnit nesměl.

Změny, které nastartoval listopad 1989, se týkaly takřka všeho, v čem lidé žili a jak fungoval totalitní stát. Po dlouhých čtyřiceti letech Československo zásadně změnilo, otočilo také svou zahraniční politiku a cílem bylo dostat se znovu mezi demokratické státy. Jedno z hesel bylo „Zpátky do Evropy“, zdánlivě jednoduchý cíl – alespoň pohledem na mapu –, ale ve skutečnosti to trvalo velmi dlouho.

Lev Davidovič Trockij byl spolu s Vladimírem Iljičem Leninem hlavním aktérem dění v Rusku v rámci tzv. Velké říjnové socialistické revoluce. Byl to jeden z nejschopnějších a nejtalentovanějších bolševiků, skvělý řečník a měl i charisma. Ani jeho by tehdy nenapadlo, že se kdy dostane do nemilosti, bude uprchlíkem a na příkaz NKVD v roce 1940 zavražděn. A hlavně, že se jeho jméno stane synonymem pro hledání vnitřního nepřítele i v dalších zemích.

Konec 2. světové války odstartoval i zásadní změny v Československu. Obnovení státu také znamenalo pořádek a bezpečnost – to byl ale problém. Odchod německých vojsk, příchod Rudé armády, k tomu další lidé křižující Evropu. Pak přišlo vysídlení Němců a osídlení pohraničí novými obyvateli. To vše dohromady znamenalo přesuny milionů lidí – a také příležitost pro kriminální činy, které se měly skrýt „v kvasu doby“ – hlavně v Sudetech.

Jáchymov je lázeňské město, které se do soudobé historie zapsalo jako jedno z temných míst. Křížová cesta ke svobodě, která vede oblastí Jáchymova a Horního Slavkova, je připomínkou desítek zcela nevinných obětí, které byly do „lágrů smrti“ odsouzeny v politicky vykonstruovaných procesech. Ovšem komunisté sami jáchymovské uranové doly nezřídili, odpovědnost nesou spolu s nimi demokraté tzv. třetí republiky, což byli sociální demokraté, lidovci a národní socialisté.

Po skončení 2. světové války byl v Československu založen Sbor národní bezpečnosti (SNB) a patřila „do něj“ Veřejná bezpečnost (VB) i Státní bezpečnost (StB). Klíčové pozice obsadili komunisté – ostatně v čele ministerstva vnitra byl už od roku 1941 komunista Václav Nosek, který sehrál zásadní roli v únoru 1948. Policie tak byla organizována podle sovětského vzoru, navíc ve spolupráci se sovětskými poradci.

Nástup komunistů do vedení Československa zasáhl všechny oblasti společnosti: od ideových odpůrců, třídních nepřátel a nepřátel přátel. Do soukolí se tak dostali i lidé jen za to, že psali básně, které se režimu nehodily.

Více než 300 let byly české země součástí mocné monarchie, ve které vládla habsburská dynastie. Rozsáhlá říše zahrnovala tři územní celky – Rakouské země, Uhry a země Koruny české. Ale také řadu národů a národností. Význam jednotlivých částí monarchie vyjadřovalo postavení jejich hlavních měst – takže i Prahy. Ta se na několik let stala hlavním rezidenčním městem.

Většina lidických dětí zahynula v plynových komorách, některé se „ztratily“, několik z nich se vrátilo domů. S koncem války tak bylo potřeba nejen trestat válečné zločince a kolaboranty, ale hledat oběti. Oficiálně bylo pátrání po lidických dětech ukončeno v roce 1948, v roce 1967 se začaly hledat znovu – už pod vedením Státní bezpečností. Šlo jim už ale o něco jiného – o jejich zneužití v komunistické propagandě a mezinárodních vztazích.

Kalinigradská oblast je území mezi Litvou a Polskem, kde žije zhruba půl milionu lidí. Součást Ruska se rozkládá na 15 tisících kilometrech čtverečních a je strategickým místem u Baltského moře. Dřív ale patřila Polsku, Německu i Litvě. Až do roku 1946 se dnešní Kaliningrad jmenoval německy Koenigsberg, česky Královec. Jaká jsou historická fakta? Odkud se české „právo“ na Královec vzalo?

Necelé tři roky po skončení 2. světové války se Československo stalo totalitním státem. Do vězení se dostávali nevinní lidé, trestány byly i jejich rodiny, vznikaly tábory nucených prací, kam se mohl dostat každý – bez soudu a odvolání. Nepřáteli státu se stali i ti, kteří měli „jen“ jiný pohled na svět: demokraté, intelektuálové, podnikatelé, sedláci, vojáci zahraničních armád… a také básníci.

Jedním z největších vykonstruovaných politických procesů v celém komunistickém bloku byl v listopadu 1952 proces s Rudolfem Slánským a spol., jak ho tehdy označili. Na konci bylo 11 trestů smrti a jejich popel skončil někde na zamrzlé silnici. Tyto „nevinné oběti“ ale před svými procesy také posílaly lidi na šibenice a podílely se na trestech pro celé rodiny odsouzených. Každá revoluce tak požírá své děti, jak tvrdil už francouzský revolucionář Pierre Vergniaud.

Potrestat zrádce a kolaboranty, to byl jeden z hlavních úkolů po skončení 2. světové války. Patřili mezi ně také novináři, kteří prostřednictvím svých textů podporovali nacistickou okupaci.

Tragickým obdobím našich dějin je podzim 1938, kdy byla přijata takzvaná Mnichovská dohoda. Znamenala mimo jiné konec prvorepublikového Československa, ze kterého po nuceném odstoupení Sudet, zůstala jen část bývalého státu. Dohoda Německa, Itálie, Francie a Velké Británie se do historie zapsala jako rozhodnutí „o nás, bez nás“. Československo ale bylo parlamentní demokracií, přesto se nebránilo na „Mnichov“ přistoupilo. Proč?

Plzeňský Lochotín se stal 15. září 1987 místem konání rockového koncertu. Měl být součástí mírových pochodů, které se konaly – na tu dobu překvapivě – jak na Západě, tak na Východě. Měl připomenout vraždu švédského premiéra Olofa Palmeho. Publicista Radek Diestler koncert hodnotí slovy: „Je vděčnou historkou k ilustraci ,hovadskosti‘ posledních let bolševického režimu“.

Branná povinnost byla poprvé zavedena už v 18. století ve Francii. O necelé století později následovalo Prusko a pak další evropské země včetně Rakouska-Uherska. I vznik Československa souvisel s přijetím zákona o armádě a vojenské prezenční službě. Armáda se tehdy stala jedním z pilířů států a nositelkou vlastenectví. Povinná základní služba byla také součástí komunistického Československa – ale místo vlastenectví a hrdosti se mezi mladými muži hovořilo o „pakárně“.

Jakou roli v tom hrál předseda KSČ a tehdejší prezident Klement Gottwald, na to odpoví Ivana Chmel Denčevová a historik Jiří Pernes. Režii měl Michal Bureš.

Nástup komunistů po únoru 1948 zahájil éru politicky vykonstruovaných procesů. Mířila jak na demokraty, ideové odpůrce bolševismu. Také na ty, kteří se nechtěli smířit s cestou Československa k totalitnímu státu. Do hledáčku se dostali i někteří čelní komunisté – nově vnitřní nepřátelé státu.

je dnešní díl cyklu Jak to bylo doopravdy. O tom, jestli opravdu přispěly k pádu komunistické totality v zemích za železnou oponou pátrala Ivana Chmel Denčevová. Režie Michal Bureš.

Mezi nepřátele komunistů patřili vedle demokratů a ideových odpůrců také lidé nábožensky orientovaní. Zásahy se jich týkaly, přestože „na papíře“ existovala náboženská svoboda. Takže sice lidé mohli do kostela chodit, posílat děti na výuku náboženství, ale zcela jasné bylo, že za to budou nějakým způsobem „potrestání“.

 Připravila Ivana Chmel Denčevová. Režii má Michal Bureš.

V letech 1419, 1483 a 1618. Proč bylo v českých zemích zvykem vyhazovat politické odpůrce z okna, řeší další díl historického cyklu Jak to bylo doopravdy. Připravila Ivana Chmel Denčevová. Režii má Michal Bureš.

V divadelní hře Divadla Járy Cimrmana Blaník si autoři kladou otázku: Proč se naši předci zbavovali nepohodlných činitelů raději oknem než dveřmi? Historička Eva Doležalová na to odpovídá: „Defenestrace je vyhození z okna, deportace by bylo vyvedení dveřmi, a to už od antiky znamenalo odvezení nepohodlného člověka za brány města. Mohl se ale vrátit, kdežto defenestrace je definitivní.“

Tím se zabývá další díl z cyklu Jak to bylo doopravdy. Autorka pořadu Ivana Chmel Denčevová hledá odpovědi s historikem Jiřím Plachým.

Rodina je slabým místem každého člověka, a proto se cílené útoky na rodinné příslušníky – povětšinou zcela nevinné – staly prostředkem totalitních režimů. Jednou z takových metod je „krevní msta“, kdy za prohřešky blízkých nese odpovědnost celá rodina. Nacisté se neštítili ničeho a naopak zneužívali všeho – včetně slabých míst v podobě blízkých.

Zamyšlení nad represemi totalitního státu proti těm, kteří chtěli žít ve svobodě, nabízí další díl historického cyklu Jak to bylo doopravdy. Pořad připravila Ivana Chmel Denčevová.

Normalizace, historické období Československa v 70. a 80. letech, je do značné míry absurdní už svým názvem. Zdání, že se situace dostává do pomyslného normálu po nadějích spjatých s demokratizačním procesem v období Pražského jara. Ovšem ona „normalita“ znamenala další utažení všeho, v čem lidé žili. S okupačními vojsky v zádech a se všudypřítomným strachem, co všechno se jim a jejich blízkým může stát.

Autorka Ivana Chmel Denčevová hledá odpovědi s historikem Františkem Hanzlíkem. Režii měl Michal Bureš.

Příjmení Masaryk patřilo v období prvorepublikového Československa k velmi obdivovaným. Nejvíc byl uctíván zakladatel státu Tomáš Garrigue Masaryk. Už jen to, že mu lid říkal „tatíček“ leccos naznačuje. Syn Jan se od otce velmi odlišoval, ale populární byl také. Jeho nečekaná smrt se stala mezníkem ve vývoji státu – a společnost rozděluje dodnes.

Jaké vyústění měl jejich příběh protinacistického odboje české menšiny v Rakousku? Odpovědi hledá autorka pořadu Ivana Chmel Denčevová s historičkou Pavlou Plachou. 

Po nacistické okupaci Československa se takřka neprodleně začaly formovat odbojové skupiny – také řada mužů odcházela za dramatických okolností do exilu a vstupovala do zahraničních armád. Pomáhali i krajané doslova na všech světadílech.

Ještě před koncem 2. světové války patřila k Československu, respektive k první republice i Podkarpatská Rus. Toto území bylo centrem zájmů i sousedních zemí a stalo se centrem řady investic – do veřejné správy, školství, ale také sem přijížděli noví učitelé, úředníci a umělci, mezi kterými byl například Ivan Olbracht.

Ludvík Svoboda (1895–1979) byl mezi lidmi populární. Měl pověst statečného vojáka a generála, který bojoval proti nacistům. Z podporovatele reformních snah tehdejšího Československa se ale dostal na „druhou“ stranu. Dvakrát se stal prezidentem – od srpna 1968 do května 1975. Konec jeho působení na Hradě byl ale doprovázen dokonce speciálním zákonem s retroaktivní působnosti – a který ho zbavil funkce.

Česká republika vstoupila do NATO 12. března 1999. Společně s Polskem a Maďarskem. Dnešním pohledem jasná věc navazující na pád komunismu v listopadu 1989. Prezident Václav Havel v březnu 1991 (při návštěvě Belgie a v projevu k Radě ministrů) řekl: „Víme, že řádnými členy NATO se zatím z mnoha důvodů stát nemůžeme.“

Film po svém vzniku velmi rychle nastoupil cestu masové zábavy. Kina lákala nejen zážitkem, levným vstupným, ale také světem nově vznikajících hvězd. Této přitažlivosti se tak chopila i propaganda. Ať to bylo v Sovětském svazu, nacistickém Německu a později i v komunistickém Československu. Tuzemská kinematografie zažívala své slavné období v prvorepublikové době, kdy filmování nepřerušila ani nacistická okupace.

Původně s tím nikdo nepočítal, protože byl druhým synem druhým, což ho ve své době činilo „bezvýznamným“. Okolnosti související se smrtí jeho bratra a následníka trůnu Vladislava, ho ale přivedly na královský trůn. Možná i proto byl nejprve „synem ztraceným v pramenech“, pak se ale stal moravským markrabětem a vůdcem odbojné šlechty až k pozici rakouského vévody a evropského krále.

Pražský mariánský sloup sice nestojí, je ale stále přítomen ve veřejném životě. Objevují se příznivci i odpůrci jeho znovuobnovení, objevují se různé názory, proč byl vlastně postaven a co symbolizuje.

Konzum, lehce hanlivé označení nezměrné touhy po spotřebním zboží. Možná i po tom, které vůbec nepotřebujeme. Není divu, že někteří myslitelé právě před konzumem a konzumním způsobem života varují. Přišel do Československa konzum až po pádu železné opony? Bylo právě socialistické Československo charakteristické „jinými“ lidmi, kteří měli jiné směřování, nebo je to jeden z mýtů?

Krajané opouštěli naši zemi v různých vlnách a s různými motivy. Dnes se ale setkáváme s řadou předsudků – těžko ale říct, proč to tak je. V historii totiž najdete klíčové události, ve kterých sehráli zásadní pozitivní roli. A nešlo jen o nějaká slova podpory, ale o obětavost, peníze či dokonce jejich životy. Například v období, kdy se k moci dostávali nacisté.

O hudbě a kultuře se říká, že dokáže spojovat napříč hranicemi. Řada muzikantů samozřejmě sní, že se dostanou na světová pódia. Ještě před 30 lety ale šanci „být ve správnou dobu na správném místě“ naši umělci ani nedostali – a mohlo to být i z politických důvodů. Jsou ale lidé, kteří se ve světové kultuře, už ale jako emigranti, prosadili: Jan Hammer nebo Ivan Král.

Spravedlivé odměňování žen za jejich práci a adekvátní profesní uplatnění nejsou jen současná témata – sahají totiž hluboko do minulosti, zejména ve spojení s ženským hnutím feministek. Dává se jim dnes za vinu nemožnost výběru, protože pak musely z finančních důvodů pracovat úplně všechny. Ne proto, že by se všechny chtěly realizovat nebo že je to bavilo, ale proto, aby uživily sebe a své rodiny. O 20. století se říkává, že bylo stoletím ženy.

Radikalizující se části společnosti vedly ke vzniku fašistických systémů a později inspirovaly německý nacismus. Československo bylo koncem 30. let jakýmsi osamoceným ideálem demokratického státu – mohlo by se tak zdát, že fašismus neměl šanci. Opak je pravdou – i v Československu se odehrál pokus o fašistický puč.

T. G. Masaryk byl bezpochyby mimořádnou osobností: filozof, pedagog a především politik. Zakladatel Československa a první prezident státu je dodnes inspirací. Jeho mravní integrita je obdivuhodnou, a přece se stal terčem jednoho z mýtů…

„Divadlo vypovídá o své době nejen povahou svých úspěchů, ale i povahou své krize,“ napsal ve svém textu nazvaném Na premiéře Václav Havel v dubnu 1988. To se už druhé desetiletí takzvané normalizace chýlilo ke svému konci. Komunistický stát ztrácel dech, na straně druhé se společnost začínala aktivizovat. Zcela svébytné postavení přitom vždy měla kultura: Byla předmětem cenzury, zároveň měla lidi bavit. Aby byli spokojení.

23. února roku 1948 časně zrána, spíš ještě v noci, obdržely služebny Státní bezpečnosti a další orgány Sboru národní bezpečnosti telegram se seznamem 17 nepřátel režimu, které je potřeba neprodleně zatknout. Pokyn byl vydán tehdejším ministrem vnitra Václavem Noskem, mužem, který měl klíčovou roli v době únorové krize předcházející nástupu komunistů. Předcházející likvidaci všeho, co souviselo s dosavadními demokratickými pořádky.

Albrecht z Valdštejna (1583–1634) je osobností, která stále poutá pozornost. Obdiv k tomu, co vybudoval a dokázal, výhrady k tomu, jak dokázal využívat – či spíš zneužívat – svého postavení. V současnosti bychom hovořili o střetu zájmů, který mohl vést až ke zradě. Stal obětí protivníků, spiklenců, nebo tato kola spekulací roztočil sám svým jednáním a chováním?

„Nic než právo“ je rodové heslo rodiny Schwarzenbergů. Je ironií, že se právě oni stali terčem takzvaného demokratického zákona, který byl přijatý zcela účelově. Jediným cílem bylo připravit je o majetek. Před několika lety se o tomto zákonu vyjádřil soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimko: „Lex Schwarzenberg je takový zombie. Živý a mrtvý současně. Vytvořil nějaké majetkoprávní poměry, které dodnes přetrvávají a jsou, minimálně pro původní vlastníky, nespravedlivé.“

Nejen strohé politické či hospodářsko-společenské dějiny nám ukazují život našich předků. I středověký člověk páchal nepravosti – nepředstavujte si žádnou idylku. I kriminalita se také v průběhu let měnila, byť její podstata zůstává stejná. „Člověk před čtyřmi staletími se nelišil příliš od toho dnešního,“ konstatuje Jaroslav Čechura v pořadu Jak to bylo doopravdy.

Jednoho z nejvýznamnějších nacistů Rainharda Heydricha máme spojeného s působením na území Protektorátu Čechy a Moravy. Dnes říkáme vražděni nevinných vlastenců Heydrichiáda. Odplatou byly vraždy, perzekuce a vypálení Lidic a Ležáků. V té době probíhala 2. světová válka, ale bylo to jen za války, co Heydrich v Československu vraždil? Málo se ale ví, ale jeho krvavé stopy sahají už do dob předválečných.

Filmový režisér Otakar Vávra natočil za šedesátiletou filmovou dráhu 49 celovečerních filmů a jedním z dominujících témat byla historie. Každoročně se na televizních obrazovkách objevují filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, které jsou souhrnně nazývány husitskou trilogií.

Filmový režisér Otakar Vávra natočil za šedesátiletou filmovou dráhu 49 celovečerních filmů a jedním z dominujících témat byla historie. Každoročně se na televizních obrazovkách objevují filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, které jsou souhrnně nazývány husitskou trilogií.

Emil Zátopek byl jedním z našich největších atletů. Čtyřnásobný olympijský vítěz ve vytrvalostním běhu. Sportovec, který vytvořil 13 světových rekordů v běhu na kilometr a pět v běhu na míli. Jeho vytrvalost byla pověstná, stejně jako nasazení v tréninku a zcela osobitý styl běhu. V oblasti občanské ale najdeme hned několik selhání. O Zátopkovi se také dá podle historika tvrdit, že byl rukojmím totalitního Československa.

Normalizační seriál 30 případů majora Zemana měl jediný cíl – zobrazit neohrožené příslušníky Sboru národní bezpečnosti. S politickým podtextem oslavy komunistického režimu.

Hrdinou se člověk nerodí, ale stává. A takový byl i kardinál František Tomášek (1899–1992). I on se ale snažil, stejně jako řada dalších, „životem v totalitě proplout a přežít“. V jeho příběhu najdete i vlastní pochybnosti. To kvůli podpisu, který jde najít v archivu StB. Tehdy se podvolil obrovskému tlaku režimu, ale následně snažil spolupráci se Státní bezpečností přerušit či zrušit.

Jsou události, o kterých takřka nic nevíme, přesto stále přitahují pozornost a provokují. Čeští adamité či pikarti, představovali radikální část husitů a objevili se v 15. století. Provokativní u nich bylo především to, že údajně chodili nazí, smilnili, a to i s dětmi. Vše souviselo s jejich náboženským ukotvením.

V období socialistického Československa jsme v oblasti ochrany životního prostředí patřili k nejhorším státům Evropy. Lidé a zvláště pak ti, kteří žili v nejvíc znečištěných oblastech na severu Čech či Moravy, byli dokonce v přímém ohrožení života. Dýchat znečištěný vzduch museli ale i naši sousedé za hranicemi, takže postupně vytvářeli tlak i na vedení státu.

Vznik Československa je spjat se jmény Čechů, kteří žili v exilu, a stejně tak se jmény těch, kteří zůstali v českých zemích na území Rakouska-Uherska. Válečné útrapy 1. světové války těžce doléhaly na všechny a na podzim roku 1918 události nabraly rychlý spád. Kdo se ale o vznik samostatného Československa zasloužil? Byli to sami Češi, kteří zůstali doma?

Vznik Československa je spjat se jmény Čechů, kteří žili v exilu, a stejně tak se jmény těch, kteří zůstali v českých zemích na území Rakouska-Uherska. Válečné útrapy 1. světové války těžce doléhaly na všechny a na podzim roku 1918 události nabraly rychlý spád. Kdo se ale o vznik samostatného Československa zasloužil? Byli to sami Češi, kteří zůstali doma?

Už více než sto let je na světě svérázná literární postava Josefa Švejka. Spisovatel Jaroslav Hašek se tak nesmazatelně zapsal do naší literární historie – a hlavní hrdina si taky po celá desetiletí žije svým vlastním životem. V řadě hostinců najdete na zdech svéráznou postavu s hesly: To chce klid, Nestřílejte, jsou tu lidi.

5. října 1936 se v Praze narodil Václav Havel: dramatik, disident, kritik komunistického režimu. Po jeho pádu se stal prezidentem Československa a později i České republiky. Václav Havel je považovaný za autora konceptu nazvaného „nepolitická politika“ a je také kvůli němu kritizován. Ale byl skutečně Václav Havel tím, kdo tento pojem použil jako první, nebo je to jinak?

Jedním z proslulých takzvaných mužů 28. října byl i Alois Rašín (1867–1923). Právník, národohospodář, politik a publicista, který se výrazně zapsal do historie. Jeho razantní ekonomické zásahy přinesly řadě lidí nemalé problémy, taky se proti němu postavila velká část společnosti.

Po pražském jaru přišla normalizace, která zasáhla celou společnost konce 60. a začátku 70. let. Zase se vrátilo pokřivené fungování soudního systému včetně politických procesů. Opět byli nevinní lidé zavírání do věznic. Klíčovou roli přitom pro ně měli advokáti. Těch, kteří brali svou profesi poctivě, byla jen malá skupina – přesto se našli.

Symbolem naděje „socialismu s lidskou tváří“ byl Alexander Dubček. Sympaťák s širokým úsměvem, kterého lidé milovali, ctili a důvěřovali mu. O to větším zklamáním pak byl jeho podpis pod obuškovým, nebo pendrekovým, zákonem v srpnu 1969. Zákon podepisoval jako předseda Federálního shromáždění a nechtěl o tom mluvit ani po letech. Zajímavý byl jeho postoj i po listopadu 1989 – v roce 1991, když byl už zase ve stejné funkci, odmítl podepsat lustrační zákon.

Uzavření hranic mezi komunistickým Československem a západními demokratickými státy trvalo – s krátkými přestávkami – více než 40 let. Možnost vycestovat byla velmi složitá, pro některé zcela nemožná. Přesto tisíce lidí v cestě za svobodou riskovali svůj život. Bylo tomu tak i v případě nečekaného přejezdu československého osobního vlaku do Západního Německa.

Komunistický režim se velmi ostře vyhrazoval vůči náboženstvím, přesto jejich atributy zařazoval do vlastní propagandy. Někteří přední komunisté byli dokonce uctíváni jako bohové. „Novodobým poutním místem“ se tak po 5. prosinci 1953 mělo stát mauzoleum s nabalzamovanými ostatky Klementa Gottwalda. Jenže – už po necelých deseti letech tento příběh skončil.

Hora Blaník je výjimečnou – alespoň co se týká pověstí. Kdo by neznal blanické rytíře, kteří mají vyrazit na pomoc českým zemím, až jim bude nejhůře. Tajemství, které nás provází už několik staletí, se proměňovalo v době. Bezpochyby ale do naší tradice patří a stalo se inspirací i pro řadu uměleckých děl.

21. srpen roku 1968 byl tragickým dnem československých dějin. Jak se to mohlo stát, že Československo okupují sovětští vojáci? Právě ti, kteří byli před lety oslavováni a obdivováni za statečnost při boji proti nacistům?

Franz Kafka (1883–1924) chtěl, aby byly jeho knihy spáleny. Nestalo se. Naopak se jeho dílem inspirovalo nespočet dalších. Komunistům se „do krámu“ nehodil, jednu chvíli byl i na indexu nežádoucích – přesto zasáhl do dění socialistického Československa. „Kafkovskou konferencí v Liblicích to začalo a kontrarevolucí v roce 1968 skončilo,“ říká se.

„Porážka není hanba. V roce 1968 jsme nemohli vyhrát, ale způsob porážky byl zcela v našich rukou,“ konstatuje bývalý politik Petr Pithart. Okupačním armádám v srpnu 1968 jsme se skutečně ubránit nemohli. Jak jsme ale danou porážku přijali?

Okupace Československa v srpnu roku 1968 je mimořádně traumatizující událostí našich soudobých dějin, taky zasáhla několik generací. Takže se objevují nejrůznější spekulace a mýty. Také otázky, jestli a kdo nám tehdy mohl – či měl – pomoci. Co je pravdy na tom, že Spojené státy okupaci akceptovaly? Hodil nás v roce 1968 demokratický svět „přes palubu“, nebo je to pouhý výmysl?

Nejznámějšími představiteli ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu byli bratři Ctirad a Josef Mašínové a jejich skupina. Těch, kdo se proti totalitě postavili se zbraní v ruce, ale bylo mnohem víc.

Nespravedlivě odsouzení lidé, politicky vykonstruované procesy, součást historie komunistického Československa. Šedesátá léta, která jsou často označována jako „zlatá“, znamenala významné období pokusů ve všech oblastech života – i v očištění jmen těch, kteří byli nespravedlivě odsouzeni. Ale týkaly se tyto rehabilitace všech odsouzených? Byli reformní komunisté připraveni k přiznání vin a tragických událostí ve jménu světlých zítřků pod vedením KSČ?

Hlávkův most, Hlávkovy koleje, to si řada z nás vybaví v souvislosti s Josefem Hlávkou. Ale co dalšího o tomto staviteli, architektovi a především mecenášovi víme?

Druhá světová válka přinesla hrůzy do té doby nevídané, jednou z nich byla cílená likvidace židovských spoluobčanů. Svět se pomalu dozvídal, jaká zvěrstva museli zažívat. Šok společnosti přinášel i rozhodnutí, že nic takového se už nemá a nesmí opakovat. O to paradoxnější jsou příběhy židovských občanů v Československu, opět se totiž stávali nepřáteli.

Jana Husa je pro nás Čechy symbolem kritiky vůči tehdejší církvi, který za to zaplatil životem. Symbolem dění se často stává jedno jméno, nebo jedna událost. V historii ale v různých částech světa probíhaly události, které mají řadu společných rysů. Jan Hus tak není jediný, kdo se ve své době proti církvi ozval.

Jsou události, které byly „vděčným“ tématem socialistické ideologie a propagandy. Ne nadarmo se říká, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou – a takový je i příběh z Babic, malé, do roku 1951, klidné obce na jihozápadní Moravě. Ovšem události po únorovém převratu roku 1948 otočily poklidný životem vzhůru nohama.

Během jedné srpnové noci, z 20. na 21. srpna roku 1968, obsadila vojska Varšavské smlouvy pod vedením sovětské Rudé armády Československo. Jejich údajný „dočasný“ pobyt trval dlouhá desetiletí a možná se nám může zdát, že je zcela samozřejmé, že náš stát opustila. Ale zdání může klamat.

Ze socialistického Československa, které mělo být podle propagandy „rájem na zemi“, lidé ale na Západ stejně utíkali, řada z nich neúspěšně, řada přišla o život, ale některým se „přejít“ podařilo. Způsoby překonání státních hranic byly často nevídané, jak v jednom komentáři popisoval na Rádiu Svobodná Evropa i publicista Pavel Tigrid.

V březnu roku 1939 skončila definitivně existence prvorepublikového Československa. Vznikl Protektorát Čechy a Morava a samostatný Slovenský štát. Začalo období nacistické okupace, které se promítlo do života všech obyvatel území.

Středočeská obec Lidice je symbolem tragédií 2. světové války. Odkaz Lidic má ale také své temné stránky, které postupně začala odkrývat naše historiografie. Které to jsou a proč jsme o nich nevěděli? Kdy a kdo zneužil odkazu Lidic? A s jakými záměry?

Měnová či peněžní reforma vlastně znamenala státem organizovanou krádež, odborníci hovoří o riziku, kterým tehdy mohl být státní bankrot. Okradenými byli občané, a pro některé je to živé téma dodnes. A i na to, aby měnová reforma proběhla hladce, používal komunistický režim Státní bezpečnost.

Měnová či peněžní reforma vlastně znamenala státem organizovanou krádež, odborníci hovoří o riziku, kterým tehdy mohl být státní bankrot. Okradenými byli občané, a pro některé je to živé téma dodnes. A i na to, aby měnová reforma proběhla hladce, používal komunistický režim Státní bezpečnost.

Po roce 1989 jsme postupně začali objevovat osobnosti, které byly záměrně vymazány z veřejného prostoru. A řada z nich zůstává neznámá dodnes, přitom jde o lidi, které zná svět, ale Češi nikoli. Jednou z takových osobností je ekonom Josef Alois Schumpeter. Jeho jméno se v socialistickém Československu nesmělo ani vyslovit.

Zabití říšského protektora Reinharda Heydricha je významnou událostí z období druhé světové války, ke které se často vracíme. Provází naše dějiny po další desetiletí až do současnosti. Pomsta nacistů, která byla sledem hrůzných činů, pak vedla i k diskuzím, zda to celé mělo smysl.

Heinz Pannwitz, příslušník pražského gestapa, člen SS a kriminální komisař se do našich dějin zapsal jako hlavní vyšetřovatel útoku na Reinharda Heydricha 27. května 1942.

Komunistická strana Československa (KSČ) zásadním způsobem ovlivnila životy několika generací. Založena byla v roce 1921 v období první republiky, které skončilo rozpadem státu a okupací nacistickým Německem. Jakou roli tehdy komunisté měli?

Banderovci jsou skupinou, která vzbuzuje strach už od dob 2. světové války. Až do současnosti jsou předmětem řady mýtů. Dokonce i jejich vžité označení je také jen fake, otázka, jestli záměrný, nebo nechtěný.

Směrš byla tajná policie, která hned začala zatýkat ruské emigranty, kteří už ale byli československými občany. Mnozí se domů nikdy nevrátili.