„Irenko, vy se ale umíte tulit,“ napsala mi na facebook kamarádka Lída, když tam uviděla moji fotku s kolegou z Činoherního klubu, Vasilem Fridrichem. „V Činoheráku se k sobě tulíme všichni,“ odpověděla jsem jí. „V každém divadle se k sobě všichni tulí.“

Moji milí, od Vánoc ještě tolik času neuběhlo, tak si na ně pojďme trochu vzpomenout, ano?

Když jsem se včera kolem osmé hodiny vracela s naším Baxíkem z ranního venčení, zastavil mě u domu hodně mladý muž – možná bych i mohla napsat, chlapec. Byl takový… zoufalý. Když na mě promluvil, uvědomila jsem si, že ho znám, že bydlí někde v okolí.

Také vás překvapí, když si v novinách přečtete výsledky statistického průzkumu, a zjistíte, že většina dotazovaných má úplně jiný názor než vy a vaše okolí? Mně se to stává pravidelně. Pokaždé si říkám, koho se ti, kteří tyto průzkumy dělají, vlastně ptají?

Loni v prosinci jsem vám vyprávěla o Nei-Reportu, tak mě napadlo, dát si na začátku nového roku, malé, úsměvné repete! Pojďme na to!

S Janou jsme se potkaly v klimkovických lázních. Vozila na procedury svého manžela na vozíku, takže mi bylo jasné, že je s ním v lázních jako doprovod.

Řeknu vám moji milí popravdě, že jsem pásákovi naletěla. Nenapadlo mě, že v mém věku bude mít o mě zájem. Ale měl to dobře promyšlené. Jeho nájezdy jsem si pokaždé dokázala něčím vysvětlit, takže jsem mu vlezla do pařátů, ani nevím jak.

Před měsícem mi přišla esemeska, ve které se dotyčný představil s tím, že píše bakalářskou práci o Nei-Reportu, erotickém čtrnáctideníku, který u nás začal vycházet začátkem devadesátých let. Že by mi rád položil několik otázek, protože ví, že jsem s Nei-Reportem spolupracovala.

Vyprávěla mi známá, co špatného potkalo její kolegyni, kterou nemá nikdo rád, protože roznáší po firmě drby, vymýšlí si, co kdo o kom řekl, a když si ji někdo „podá“, ječí na něj, že pro pravdu se každý zlobí a zatáhne do svých drbů celou firmu, protože tvrdí, že to všichni vědí, ale jenom ona to říká nahlas!

Dřív dostal na stůl jídlo chlap jako první. Dneska dostanou jídlo jako první děti. Proč? Zasloužily si to? Rozmazlující, nemožní rodiče plní svým dětem poslušně všechno, protože je to pro ně pohodlnější, než jim cokoli nařizovat.

Dneska mají svátek nejenom všichni Josefové, ale i Josefy! A tak vám všem, kterých se tento svátek týká, přeju, ať se vám splní všechno, co si přejete, ale protože Josefů je v naší populaci přece jenom hodně, bude dnešní vypravování patřit nejenom jim, ale všem mužům!

Začátkem sedmdesátých let mi bylo dvacet, byla jsem svobodná a na zájezdech s kolínským divadlem jsem si v hospodě dávala knedlíky s vajíčkem. „To je vidět, že nevaříš,“ smála se moje vdaná kolegyně Eva. „U nás jsou knedlíky s vajíčkem pořád!“

To, co vám budu dneska vypravovat, se mi stalo nedávno. Vlak mi jel za deset minut, tak jsem si šla před kolínské nádraží zakouřit na místo vyhrazené kuřákům. Bohémsky vypadajícího, asi padesátiletého frajera jsem si všimla hned a vyslala jsem k němu jednoznačný vzkaz: Na mě to nezkoušej!

Když jsem tenhle fejeton objevila ve svém literárním skladišti a začetla se do něj, ztrácela jsem při čtení dech z toho, co všechno jsem zvládla?! Kolik mi to bylo, proboha? Kdy jsem to napsala? V červenci 2010? Takže před dvanácti lety, to mi bylo šedesát!

Ve středu bude Mezinárodní den dětí. Všichni víme, že děti jsou stejné v každé době, a pokud tomu někdo náhodou nevěří, tak ho zvu na návštěvu školky do roku 1979, kdy mému synovi Filipovi byly čtyři roky, já byla čerstvě rozvedená, bez alimentů, protože exmanžel emigroval a abych na něho náhodou nezapomněla, alimenty neplatil a ještě mi tady nechal dluhy, které jsem musela za něho platit.

Popíšu vám, jaké úplně obyčejné ráno jsem prožila cestou na poštu u kolínského nádraží.

Když mi bylo kolem dvaceti let, chodila jsem do kina s kamarády Jirkou a Zdeňkem. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let jsme mohli vidět v kinech doslova lahůdky!

Vzpomínám si, když jsem byla dítě, jak babička se svojí sestrou Babetou a s mojí maminkou a s tetami, probíraly kolínské rodiny. Byly to doslova ságy!

„Ty jsi můj nejmilejší pan režisér,“ pochválila jsem Martina Čičváka, když mě pustil ze zkoušky v Činoherním klubu o hodinu dřív na vlak. Náš slovenský pan režisér se ale zatvářil pochybovačně.

„A rohlík stál třicet haléřů!“ „Já milovala francouzský salát, deset deka stálo korunu a patnáct haléřů!“ „A polský salám! Na tom jsem v roce 1967 odmaturovala!“ „A pamatujete se na mejdlíčka? Ty v cukrárně? Ty jsem milovala!“ Takhle nedávno vzpomínala na kolínském nádraží skupinka seniorek – turistek, a já si zavzpomínala také.

Věříte, že se k vám bumerang může vrátit až po padesáti letech? Budete sice stát na stejném místě, odkud jste ho hodili od sebe, ale ruka, kterou po něm sáhnete teď, bude o padesát let starší. A nejenom ruka…

Všude, kde žije víc lidí pohromadě, je někdo, kdo z jejich řady vybočil a zasloužil si tak jejich uznání. V Kolíně to je například Josef Svatopluk Machar, básník, fejetonista, prozaik, publicista a politik. Narodil se v roce 1864 a zemřel před osmdesáti lety, v roce 1942.

Když jsem tuhle knihu nezapomenutelných povídek od italského autora četla, bylo mi asi deset let. „Mária se nemohla dočkat, až bude šťastná vdova a bude chodit s ostatními vdovami k pumpě pro vodu a bude tam s nimi klábosit…“

S úsměvem jde všechno líp, to víme všichni. Nicméně někdy nám ani úsměv nepomůže… Večerka, kterou mám kousek od domu, zachraňuje celé naše malé sídliště. Abych byla konkrétní, zachraňují nás vietnamští manželé kolem čtyřicítky s Ftipálkem.

Určitě se vám to stalo také. Po mnoha letech potkáte někoho, kdo vás sice nepozná, ale vaše paměť vám okamžitě odemkne trezor vzpomínek, zavřený víc jak padesát let! A díky takovému setkání, vzniklo toto vypravování nápovědy…

Nedávno jsem si chtěla koupit v trafice na kolínském náměstí, noviny. Ale mříž před dveřmi do trafiky byla zavřená a před ní stála na chodníku prodavačka a kouřila. Když jsem šla odpoledne znovu kolem, chtěla jsem si noviny koupit na druhý pokus, ale stejná prodavačka opět stála před zavřenou mříží a opět kouřila.

Pokud si teď někdo z vás říká, proč mluvím o Vánocích v lednu, mám na to rychlou odpověď! A proč ne? Od října se na nás ze všech stran valí reklamy na Vánoce a výlohy obchodů jsou vánočně vyzdobené, tak proč bych vám dneska, 23. ledna, nemohla vyprávět vánoční příběh, který zase není tak úplně vánoční.

Ale pozor! Ne kvůli mamince! Kvůli dítěti! Netvrdím, že všechny maminky jsou jako ta, o které vám budu vyprávět, ale děti, které s takovou maminkou jedou ve vlaku, budou mít, když si k nim sednete, nezapomenutelnou vzpomínku na celý život.

To, o čem vám budu dneska vypravovat, mi vadí už hodně dlouho, ale nikdy mě to nedokoplo k tomu, abych o tom napsala. To, o co jde, znáte všichni!

Magdalénku mám ráda. Známe se asi deset let, občas se sejdeme pracovně a často se scházíme na obědě. „Jsem v krizi,“ přišla mi od ní před měsícem esemeska a tak jsme si domluvily oběd.

Nevím, jak jste na tom s denním tiskem vy, moji milí posluchači, ale já jsem závislák a noviny si kupuju každý den.

Celé léto jsem vám vypravovala příběhy z klimkovických lázní, tak mě napadlo, připomenout si lázně i v říjnu. S Davidem jsme se dali dohromady hned první den, před přijímací kanceláří. V jídelně nás posadili spolu a naše přátelství mohlo začít. Oba jsme měli po maturitě, oba jsme měli před sebou vysokou školu a co je důležité, ani jeden z nás s nikým nechodil!

Mýlí se často, samozřejmě, stejně jako se často mýlí i ženy. Na tom není nic špatného, zmýlit se. Když se zmýlíme zásadně, měli bychom si to umět přiznat před sebou i před ostatními. A třeba se i omluvit.

Kde je? Kam se ztratila? A kdy? Ta vaše mužnost totiž zmizela strašně nenápadně. Ještě v roce 1994 vám nechyběla, i v roce 1995 jste ji měli, řekla bych, že jste byli mužní ještě několik let potom a pak najednou – konec. Vaše mužnost byla pryč.

TO, o čem vám budu dneska vypravovat, se mi už hodně dlouho nestalo, tak není divu, že jsem na TO zapomněla. Před listopadem 1989, TO neexistovalo, protože jsme v běžných obchodech všichni nakupovali stejné věci. TO se objevilo až v roce 1990.

Jednou ráno jsem nastoupila do výtahu se třemi muži. Jeli jsme na snídani. Ze šestého poschodí je dolů dlouhá cesta a mně se nechtělo mlčet. Chtěla jsem jim říct po ránu něco příjemného, a protože jsem ucítila vůni svého parfému, zavedla jsem řeč na vůně.

V roce 2005 jsem byla v červenci v lázních v Klimkovicích u Ostravy. Jako každý rok. A už potřetí jsem měla mít ve zdejším kinosále besedu s pacienty, kterou každé léto zorganizuje pan Sedláček, šéf lázeňské kultury.

Do klimkovických lázní jezdí i arabská klientela. Některé pacienty znám, protože tam, stejně jako já, jezdí pravidelně, s mladšími si tykám, z těch starších mě jeden – dva zdraví, a to je co říct, protože jsem žena.

V Klimkovicích je naproti autobusové zastávce restaurace, na které visela velká cedule s nápisem KULTŮRNÍ DŮM. Rok co rok mě ten kroužek nad ů, rozesmál. Když jsem jednou o kultůrním domě řekla paní recepční, která v Klimkovicích bydlí, zarazila se.

Před lety byla první polovina července docela chladná, a protože jsem do lázní přijela jenom s tílky, rozjela jsem se do Klimkovic, koupit si nějakou teplejší mikinu. A protože miluju sekáče, zašla jsem do toho jediného, co je v podloubí na náměstí.

Když jsem si skoro před dvaceti lety pořídila pracovnu, snažila jsem se ji zabydlet z toho, co dům dá, protože se mu to už nehodí. Bohužel, nástěnky mi dům nedal, protože jsme je doma neměli. Když jsem v papírnictví zjistila, kolik by mě stály tři nástěnky, ano, musela jsem mít tři!, padla na mě deprese.

Doba coronavirová byla zlá. Každý z nás ztratil někoho, koho znal více nebo méně a mnoho z nás ztratilo někoho z rodiny. A přesto měla doba coronavirová okamžiky, kdy byla krásná. Vzpomínám si, jak bylo Václavské náměstí před rokem na jaře, překrásně liduprázdné! Vlastně by se spíš hodilo, abych řekla, že Václavské náměstí bylo překrásně turistuprázdné!

Jana vstoupila do našeho manželství před pěti lety. Využila toho, že jsem byla od rána do večera v Činoherním klubu na generálních zkouškách, a když jsem jednou zavolala panu Fuchsovi, jestli je doma chleba, řekl, že ho Jana koupila.

Divadla se pomalu chystají zase hrát. Činoherní klub se v létě předvede také na letní scéně ve Valdštejnské zahradě, kde můžete například 24. července vidět představení Bůh masakru.

Když vám zavolá neznámé číslo, občas hovor přijmete. Zvlášť když máte nový telefon a ne všechna čísla se vám do něho podařilo ze starého telefonu přetáhnout. Nebo když jdete na schůzku a domníváte se, že vám někdo volá, že se vaše schůzka ruší, z čísla, které nemáte uložené.

Je máj, lásky čas. A co byste řekli, že teď udělám? Pozvu vás na zlatou svatbu do obřadní síně kolínské radnice a mám co dělat, protože manželé Syřínkovi už stojí přede mnou a já začínám svůj svatební projev na jejich zlaté svatbě!

Začátkem devadesátých let jsem čekala ve frontě na poště. Potřebovala jsem poslat do redakce další pokračování románu, který mi vycházel v tehdejších Zemědělských novinách, a tehdy nebyla jiná možnost, než texty posílat poštou. Přede mnou stál kluk, kterého jsem znala od mládí. Otočil se na mě a začal si stěžovat, jaká je teď strašná doba, protože se nedá nikde nic ukrást jako dřív.

Nedávno jsem si v novinách přečetla, jak se lektorka finančního vzdělávání, vyjádřila ke kapesnému. Využila možnost prezentovat se v novinách s takovou vervou, že bych se nedivila, kdyby inspirovala některého z poslanců, aby inicioval návrh zákona, který rodičům bez pardonu přikáže, jak vysoké musí být kapesné pro děti.

Kamarádka se před rokem s rodinou přestěhovala z bytu do nového domu. Na moji otázku, jak se jim teď bydlí, protáhla obličej. „V bytě bylo líp. Měli jsme víc přemýšlet a udělat v bytě úpravy, a ne hned stavět barák…“

Řekla bych, že je to stejně těžké, jako si najít partnera. Musíme mít o svém budoucím partnerovi představu, když ho chceme najít. A když hledáme čtyřlístek, musíme se soustředit a hledat jenom čtyřlístek.

Opět se mi potvrdilo, že nejoriginálnější příběhy píše život sám. Samozřejmě, že si dokážeme vymyslet absurdity, kterými se bavíme, ale zůstaneme paf, když se dostaneme do situace, kterou bychom sami nevymysleli.

Napadlo mě to už před padesáti lety, ale napsat o tom jsem se rozhodla nedávno, pravděpodobně souběhem toho, s čím jsem se poslední dobou setkala, co jsem viděla v televizi nebo četla v novinách. Nic objevného to určitě není, ale stejně jako před lety, i dneska mě pobavilo, jak se bratr rozvod, se sestrou emigrací, doplňují.

Esemeskové omyly známe všichni. Jsou běžné, zajímavé, někdy trapné, jindy úsměvné. A někdy i nešťastné!

Neměl by sis co olizovat! Je to tvoje chlouba! Slyšel jsi, co ta ženská řekla?! Tak sem už nikdy nepůjdeme! To si dovolila moc, doktorka jedna zákeřná!

Když jsem zajišťovala slavnostní setkání všech zaměstnanců, bývalých i stávajících, které se mělo uskutečnit k desátému výročí založení naší firmy, sehnala jsem opravdu všechny! Pozvánkou, internetem, mobilem nebo osobním setkáním.

Podívala jsem se na hodinky. Mám co dělat! Začala jsem se převlékat a přitom jsem měla před očima Marka. Všechny ženské mi ho závidí! Je dokonalý! Vypadá jako Robert Redford, když mu bylo třicet! Ano! Už tři roky jsem manželka Roberta Redforda!

„Ahoj, Dito, to jsem já, Martina! Přijď na náměstí do hospody! Sedíme tady a čekáme na tebe!“ Mobil mi málem vypadl z ruky. Martina?! A co dělá v Kolíně? Neviděly jsme se tři roky!

Bylo pozdní srpnové odpoledne a vesnická hospoda U Karla byla plná nejenom chalupářů, kteří tady, spokojeně rozvalení, oddychovali po prací nabitém dnu, ale i místních, kteří měli své už také odpracováno.

V pátek odpoledne jsem šla z práce na pokraji sil. Při životě mě držela představa, jak budu celý víkend odpočívat. Krize totiž přišla i do naší leasingové firmy. Jednotlivci i firmy rušili smlouvy, vraceli auta a naše správní oddělení jelo sice naplno, ale z posledních sil.

Musel jsem jet služebně na druhý konec republiky, tak jsem v úterý brzy ráno vyrazil na nádraží a na kotelně, kde potřebovali zapojit novou úpravnu vody, jsem byl kolem deváté. Když jsem zjistil, že ještě nemají hotové elektrické připojení, zavolal jsem manželce, že přijedu o den později, druhý den byla elektrická přípojka hotová, udělal jsem, co bylo potřeba a večer jsem se rozjel domů.

„Tak a hotovo!“ Spokojeně jsem zavřela desky s bakalářskou prací, ve které jsem právě dodělala poslední „kosmetické“ úpravy a v tu chvíli mi zazvonil mobil. Byla to Magda, se kterou jsem se nedávno seznámila ve vlaku.

Jezdil jsem k rodičům na víkend, šel jsem se podívat na sestru, která bydlela vedle, pohrál jsem si se synovcem a s neteří, se švagrem jsme si dali pivo – prostě jsem trávil příjemné víkendy se svojí rodinou.

Maminka vtrhla do mého pokoje jako bůh pomsty a v natažené ruce držela obrovskou kytici růží. „Zuzano! To mi teď dal pro tebe před barákem Kája. Ale do kina jdeš s Markem, co?“ Usmála jsem se.

Jsou ženy, které touží po pořádné hádce s manželem, ale on před každou hádkou uteče. Jsou muži, kteří nenávidí chodit s manželkou po obchodech a ona je přesto do nákupů nutí. Jsou ženy i muži, kteří nesnáší otázky, kam jdeš, kdy přijdeš?

Na dnešek připadá Den otců. A tak jsem si řekla, že se s vámi podělím o malou vzpomínku na mého tátu, který zemřel v roce 1982.

Narodila jsem se v červnu, v roce 1950, kdy komunisté pověsili doktorku Miladu Horákovou. V polovině padesátých let jsem stála v kuchyni u rádia. Říkali tam, že se v Maďarsku střílí. Rodiče s babičkou byli vystrašení. Prý bude zase válka.

Petra Nárožného znám od května 1994, kdy jsem nastoupila do Činoherního klubu jako nápověda. Měla jsem z něho obrovský respekt a ten jsem cítila i z ostatních kolegů, nicméně já byla „ta nová nápověda“, takže můj respekt se někdy podobal strachu. Pracovní setkání s Petrem mě čekalo až v září, po dovolené, kdy jsme začali zkoušet komedii, Vodní družstvo, kde Petr hrál vodního inženýra.

Koncem února mi zavolala kamarádka a zeptala se, jak se mám. „Za měsíc asi natáhnu brka,“ řekla jsem jí a kamarádka si zklamaně vzdychla, aniž by se mě zeptala, proč chci brka natáhnout.

Chci tím říct, co se chystá na ty z vás, milí posluchači, kterým je doma dobře, protože se vaše ženy snaží, aby vám bylo dobře, ale vy to berete jako samozřejmost a na oplátku nehnete ani prstem pro to, aby bylo doma dobře i vašim ženám. Tomu se říká, pánové, nepřikládat pod kotel!

Možná je slovo „nikdy“ rezolutní, ale pokud se najdou mezi posluchači a posluchačkami výjimky, pak si troufám tvrdit, že tyto ženy a tito muži potvrzují svou výjimečností, mnou popisovaná následná pravidla.

Dnes je Den matek, a tak mi dovolte, moji  milí, abych za maminkou do nebe, poslala tuto vzpomínku. Maminka nerada telefonovala. Takže pokaždé, když mi zavolala, pokaždé se mi rozklepalo srdce, protože jsem se lekla, že se jí něco stalo.

V uzavřeném velikonočním kruhu je moje maminka, narozená v roce 1922, já, ročník 1950 a moje dcera Rita, narozená v roce 1983. Události se seběhly o letošních Velikonocích, jedna za druhou, přesně tak, jak se musely seběhnout, aby se kruh mohl uzavřít.

Nevím, jak vaše ženy, vážení posluchači, ale já jsem fotbalový a hokejový analfabet. Nikdy nevím, kdo hraje na čí branku, nikdy si nepamatuju, jestli jsme červení nebo bílí, a proto nikdy nepochopím, jestli jsme právě teď dali gól my, nebo naši soupeři. Ale na jednu výjimku si pamatuju!

Nikdy mě nenapadlo nosit kšandy, a přesto jsem si jedny kostičkové pořídila před loňskými Vánoci a druhé, červené, mi koupila dcera Rita letos, v roce, kdy mi bude sedmdesát.

Každý rok se těším do lázní. Na to, jak si odpočinu, po procedurách zalehnu ve svém jednolůžkovém, sluncem provoněném pokoji a sladce usnu, večer budu dělat korektury, napíšu si povídku, fejeton nebo blog, nebudu muset koukat na hodinky, kdy mi jede, proboha, vlak z Kolína do Prahy na zkoušku, nebudu přemýšlet, co budu vařit a jestli jsem koupila našemu Baxíkovi hovězí maso, kdy vyčistím akvárium a kdy budu žehlit… Nic. Nic. Nemusím nic, protože jsem v ráji.

V pondělí jsem si koupila noviny s magazínem a těšila jsem se hlavně na ten magazín. Ale marně! Proč je každé pondělí tak hektické, proboha?!

Čtyřicet tři let jsem nezávislý pozorovatel rodičů, kteří ráno vodí své děti do jeslí nebo do školky, která je přes park přímo proti jeslím. Zdá se vám čtyřicet tři let hodně? Tak počítejte se mnou.

Jednou jsme měli v Činoherním klubu večerní generálku a já přijela domů až po půlnoci, a protože jsem nechtěla ve svém pokoji svítit lampou, rozsvítila jsem akvárium. A zhrozila jsem se!

Když mi byly čtyři roky, dostala jsem dětskou obrnu. Je se mnou celý život, a myslím si, že díky ní jsem na tom relativně lépe než ti, kterým nikdy nic nebylo a zdravotní problémy k nim přišly až s vyšším věkem.