Vladimír Helfert byl muzikolog, pedagog, dirigent a zakladatel brněnské hudební vědy. Do kulturních dějin se Helfert zařadil především pro své mimořádné mnohostranné badatelské a pedagogické schopnosti. Vladimír Helfert byl kombinací nové moderní inteligence, u které převládal již duch dvacátého století.

Prostředí, ve kterém se každodenně pohybujeme, má pro náš život větší význam, než si mnohdy uvědomujeme. Abychom mohli ovlivňovat jeho kvalitu, musíme ale nejdřív tento vliv vidět, cítit a chápat. Architektka Pavla Melková v pravidelném cyklu každé druhé úterní odpoledne představí situace, stavby, či například kulturní a společenské události, které ukazují, jakým způsobem architektura a prostředí obecně může utvářet kvalitu života.

Tradiční japonské řemeslné techniky inspirují západní design a architekturu již od poloviny 19. století. Není se tak čemu divit, že i dnes hledá současná progresivní generace designérů v japonských řemeslech zapomenuté kvality. Aktuálně to ve svém díle reflektovali designéři Max Lamb a Kwangho Lee, kteří na tokijském festivalu DESIGNART Tokyo představili kolekci experimentálních objektů pro značku Tajimi Custom Tiles.

Vilém Petrželka byl žákem Leoše Janáčka a později také Vítězslava Nováka. Skladatelsky byl velmi zaujat hudební modernou, velký vliv na něj měl například Arnold Schoenberg. Jeho nejznámější skladbou je kantáta Námořník Mikuláš, která je vynikajícím projevem syntetizmu moderny dvacátých a třicátých let minulého století. Vilém Petrželka byl také pedagogem, vyučoval nejprve na brněnské konzervatoři a po válce pak působil na Janáčkově akademii múzických umění tamtéž.

Robert Frost získal čtyři Pulitzerovy ceny za poezii a jednatřicetkrát byl nominován na Nobelovu cenu. Obdržel čtyřicet čestných doktorátů, mimochodem i z Oxfordu nebo Cambridge. Už za života po něm byly pojmenovávány školy nebo knihovny. Jeho básně se staly známé po celém světě. Většinu své tvorby zasadil do oblasti Nové Anglie, kde od jedenácti let vyrůstal. Na rozdíl od ostatních modernistických básníků, Robert Frost nepoužíval volný verš.

Vítězslava Kaprálová patří mezi nejtalentovanější osobnosti skladatelské generace v období první republiky. Je žačkou Vítězslava Nováka a soukromě studovala také u Bohuslava Martinů. Profilovala se rovněž úspěšně jako dirigentka.

Václav Kaprál byl skladatel a klavírista a také žák Leoše Janáčka. Velký talent české hudby. Ve své tvorbě byl zaujat modernou a později avantgardou. Vedle skladatelské činnosti se Kaprál věnoval rovněž klavírní hře, a to koncertně – nejčastěji s přítelem Ludvíkem Kunderou.

V termínu 19. – 25. listopadu proběhne online prostoru Festival francouzského filmu. Během sedmi festivalových večerů bude na portálu Dafilms uvedeno sedm exkluzivních francouzských filmů a bonusový program. Zahájení festivalu je věnováno ikoně francouzského šansonu Charlesi Aznavourovi.

Joanna Batorová se českým čtenářům poprvé představila v roce 2015 románem Pískový vrch, jehož překlad následně vynesl Ivetě Mikešové cenu Magnesia Litera. Na prózu z roku 2009 autorka o rok později navázala románem Chmurdálie a v roce 2012 vyšel třetí svazek Tma, skoro noc, za který Batorová získala prestižní literární cenu Nike. A právě druhou část této takzvané „valbřišské trilogie“, román Chmurdálie, nyní vydalo v překladu Michaly Benešové nakladatelství Paseka.

Milan Kundera je prozaik, básník, překladatel, esejista a dramatik. Rodák z Králova Pole, který od roku 1975 žije ve Francii. Syn brněnského muzikologa, prvního rektora Janáčkovy akademie múzických umění, Ludvíka Kundery.

V pondělí 16. 11. byla udělena Cervantesova cena za rok 2020. Nejvýznamnější literární ocenění pro španělsky píšící autory získal osmaosmdesátiletý básník Francisco Brines. Jeho básně u nás zatím knižně nevyšly.

Jako prototyp moderního bydlení byl v německém městě Výmar roce 1923 vystavěn Haus am Horn. Koncepce jeho architektury a interiérů je společným dílem několika tvůrců a studentů z legendární školy Bauhaus, která vznikla ve Výmaru v roce 1919. Malý jednopodlažní nenápadný dům v tradiční vilové čtvrti Gründerzeit se stal senzací výstavy Werkschau pořádané školou Bauhaus v roce 1923. Veřejnosti byl otevřen od července do září a na jeho návštěvu se musely čekat fronty.

Ludvík Kundera se narodil v Brně – Králově Poli jako nejmladší ze sedmi sourozenců v hudbymilovné rodině. Absolvoval brněnské německé gymnázium a na Karlově univerzitě v Praze studoval bohemistiku a germanistiku. Během první světové války sloužil v československé legii, kde byl kulturním důstojníkem a v Jekatěrinburgu napsal knihu Istorija muzyki čechoslovackogo naroda.

Kniha s názvem Zpětné zakreslení cesty je příběhem dvaceti pěti let souboru činohry Národního divadla po sametové revoluci, tedy od roku 1990 do roku 2015. Je vyprávěním o pronikání nových témat a stylů do tvůrčího prostředí divadla, které je zavázáno vlasteneckou tradicí a povinností být přístupné všem.

Edward Estlin Cummings cítil spřízněnost s americkou historií, i s běžným americkým jazykem. Do poezie začleňoval prvky populární kultury jako to později dělali autoři postmoderny. Na rozdíl od ostatních modernistů používal humor, a to od ironie po satiru. Současně ve svých básních zpracovával tradiční emoce jako je láska a smutek. Často si hrál s velkými písmeny, ve svém vlastním jméně dokonce velká písmena zrušil. Vycházel z teorie, že každé slovo je stejně důležité.

Královo Pole, Kénig nebo také Krpole – dnes brněnská městská čtvrť s názvem Královo Pole, původně samostatné město, které bylo k Brnu připojeno v roce 1919. Místo, které se vyznačuje nepřehlédnutelným duchem. Z Kénigu pocházejí výrazné osobnosti z oblasti vědy a kultury.

Kniha plná her a facebookových statusů režiséra a dramatika Davida Drábka, to je Play Drábek, kterou nedávno vydalo nakladatelství Akropolis.

Francouzsky píšící spisovatel Pavel Hak, který v roce 1985 emigroval z Československa a usadil se v Paříži, patří dnes ve Francii se svými pěti romány a jednou divadelní hrou k etablovaným autorům. Čeští čtenáři jej však teprve postupně objevují – po titulech Vomito negro a Warax se nyní českého vydání dočkal i jeho román Trans, který stejně jako předešlou prózu Warax přeložil Zdeněk Huml a vydal Milan Hodek ve svém nakladatelství Paper Jam.

Multikulturní festival Mezi ploty propojuje světy duševně handicapovaných a takzvaně zdravých. Má za sebou bezmála třicet ročníků, a za tu dobu v oblasti popularizace tematiky duševních nemocí a jejich léčby vykonal kus práce. „Obecně mi vadí oddělování a škatulkování osob. Ovšem to, že mezi ploty má v pozadí duševní zdraví a nemoci, má logiku. Duše je totiž základní, i když mnohdy opomíjený stavební kámen naší existence,“ říká zakladatel a ředitel festivalu Robert Kozler.

Co dělat, když kultura prakticky přestává existovat? Eva Novak přichází s jednoduchou odpovědí – číst! Již pátý autobiografický román herce a spisovatele Joachima Meyerhoffa ve volné sérii vyprávění o jeho rodině právě vyšel v nakladatelství Kiepenheuer & Witsch. Tentokrát je téma na první pohled velmi vážné, ovšem jen na první pohled.

Cena Josefa Jungmanna a další tvůrčí ocenění i prémie, jimiž práci překladatelů umělecké prózy a poezie za předchozí rok vyjadřují uznání jejich kolegové z oboru, už mají své laureáty. Hlavní „trofej“ získala Alice Flemrová za svou práci na románu Paola Sorrentina Všichni mají pravdu.

Ačkoliv toho bylo o životě i díle významného českého spisovatele a výtvarníka Jiřího Koláře napsáno hodně, přece jen zůstávají některá kolářovská témata trochu přehlížena či přinejmenším dosud nevytěžena. Patří k nim i okolnosti Kolářova dospívání ve středočeském Kladně, o němž pojednává kniha Jiřího Miky s názvem Třísky na duši, která nedávno vyšla péčí kladenského spolku Halda.

Cinematerapie a práce s podpůrným videem patří mezi relativně mladé terapeutické metody. Jako téma své doktorské práce na univerzitě ve Walesu si je vybrala dokumentaristka Dominika Švecová. „Klienti si pod vedením terapeuta natáčejí svoje krátké filmy a videa, a s nimi se pak pracuje. Proces by měl vést ke zmírňování a odbourávání traumat,“ přibližuje metodu Dominika Švecová, která stále hledá zájemce o účast v projektu.

Jacques Dupuis, který vystudoval architekturu u průkopníka modernismu v Belgii Victora Bourgeoise na bruselské škole l’Ecole nationale supérieure d’Architecture de la Cambre, je pozoruhodným představitelem belgického poválečného modernismu lehkých konstrukcí, organických forem, dokonalého řemeslného zpracování či dekorativních detailů. Dupuis byl především architektem rodinných domů, kterých postavil v průběhu padesátých a šedesátých let po celé Belgii desítky.

Pořádá kulturní akce, do jejichž příprav a organizace se zapojují klienti s různými zkušenostmi s duševními nemocemi, dává jim šanci pracovat v sociálních kavárnách, a v režii sdružení vznikla i takzvaná Živá knihovna. „Je založena na setkání duševně nemocného s jakýmkoliv zájemcem, kterému vypráví své zkušenosti s životem s duševní chorobou. Na základě konkrétního příběhu se člověk dozví nejvíc,“ přibližuje jednu z aktivit Green Doors sociální terapeutka Helena Čechová.

První ročník festivalu dokumentárních filmů Nezlomní a obětovaní přinese snímky o historických osobnostech a dramatických událostech minulého století. Představí snímky českých, slovenských a polských tvůrců, vedle jiných Olgy Sommerové, Martina Vadase nebo Heleny Třeštíkové. Festival pořádá Muzeum paměti XX. století od 10. do 12. listopadu 2020. Všechny filmy, úvody a diskuse budou dostupné zdarma formou livestream z pražského Bio Oko.

Jedinečný autor mnoha ikonických děl, myslitel, pionýr radikálních forem užitné tvorby i kontroverzní osobnost. To vše v sobě spojuje Enzo Mari, který zemřel v 88 letech dva dny po otevření své zatím největší retrospektivní výstavy.

Barbora Adolfová se věnuje takzvanému sociálnímu cirkusu. Jde o využití cirkusových technik při práci se specifickými skupinami nebo v sociální práci. „Můžou to být mentálně handicapovaní lidé, nevidomí nebo i problematická mládež, ale třeba i národnostní menšiny. Výhodou práce s cirkusovými technikami je jejich množství a možnost výběru. Každý si může vybrat to, co ho baví a co mu jde,“ vysvětluje Adolfová.

Po literární dráze toužil, nechtěl však bojovat o živobytí. Dával přednost dobře placené práci pro pojišťonu. Většina jeho spolupracovníků neměla ponětí o tom, že píše. S dalšími literáty se nestýkal, udržoval s nimi pouze korespondenci. Věřil, že básník může vytvořit svého druhu náboženství a poezie pro něj byla nejvyšší lidská činnost, jakýsi sňatek mezi představivostí a světem. Krása skutečného světa podle něj existuje jen proto, že je prožívána v představivosti člověka.

Festival Na hlavu nabízí snímky s tematikou duševních nemocí a pomáhá tak destigmatizaci psychiatrie u nás. „Především, pokud je psychická choroba ve filmu předvedena věrně. Zářným příkladem je třeba film Čistá duše. Ukazuje, že i člověk se schizofrenií může získat Nobelovu cenu. Jde o přístup lidí kolem. Společenská reakce okolí je pro pacienta často závažnější, než choroba samotná,“ upozorňuje zakladatel festivalu Petr Winkler.

Příkladem kulturní stavby určené horníkům z 1. poloviny 50. let minulého století je budova bývalého závodního klubu dolu Generál Jeremenko. Původně to byl hostinec Na Fojtství nedaleko dolu Luis, později dolu Generál Jeremenko.

Nic ve zlým, německý snímek o spiklenectví, důvěře a potřebě sounáležitosti odstartuje právě dnes Mezinárodní festival filmů s queer tematikou Mezipatra. Odehraje se v původně plánovaném termínu od 5. do 21. listopadu, ale kvůli koronavirovým opatřením jen v online podobě. Organizátoři nemuseli ze zamýšleného programu slevovat.

Pianista, zpěvák, skladatel, textař a spisovatel Filip Topol se stal zpola mytickou postavou již během svého života a jeho odchod v pouhých osmačtyřiceti letech tuto undergroundovou legendu ještě přiživil. Ačkoliv kultovní kapela Psí vojáci zanikla spolu s ním v roce 2013, vydávání Topolových textů pokračuje i po jeho smrti. Nejnovější knižní přírůstek nese název Kilián Nedory a vydala jej Knihovna Václava Havla.

Dům kultury Poklad v ostravské čtvrti Poruba je novější kulturní budovou v západní části Ostravy. Na definitivním návrhu porubského kulturního domu pracovali architekti Jiří Petrusiak, Čeněk Vorel a interiéry řešil František Michališ.

Architekt Enrico Taglietti byl jedním z nejproduktivnějších představitelů australského modernismu minulého století. Se svou originální verzí dynamické organické architektury doslova dobyl hlavní město Austrálie, kde postavil desítky svých úspěšných realizací. Jeho odkaz ale demonstruje bravurní transformaci evropských avantgardních přístupů ve specifických geografických, historických, klimatických i celospolečenských podmínkách.       

Uprostřed nejstarší části sídliště v Ostravě-Zábřehu, s jehož výstavbou se začalo v roce 1948, se nachází na jižní straně náměstí budova kulturního domu, která převyšuje jinak poměrně nízkou okolní zástavbu. V současnosti nese název Dům kultury Akord a slouží zdejšímu městskému obvodu. Autorem architektonického návrhu byl Jiří Kroha.

Už v architektonické soutěži a následném vládním usnesení se počítalo, že by měla mít budova Domu kultury města Ostravy, jak zní jeho současný název, kapacitu 3200 osob v jednom okamžiku. Na základě toho byl vytvořen velký vstupní vestibul, nad kterým je umístěn estrádní nebo též hlavní sál.

Svou modernistickou poezií se snažil šokovat americkou střední třídu. Ignoroval tradiční rýmy a rytmy, jakož i vhodná konvenční témata. Byl přesvědčen, že jeho tvorba bude lépe přijata v Evropě – pobýval v Benátkách, Londýně a v Paříži. Jako všichni modernisté, snažil se o kultivaci individuální perspektivy básníka. Je považován za zakladatele imagismu – tato odnož modernismu hledá inspiraci v orientální poezii, převážně v haiku.

Architektonická soutěž na Dům kultury pracujících Ostravy, jak zněl původní název dnešního Domu kultury města Ostravy, byla vypsaná v polovině padesátých let minulého století, tedy v době, kdy v Československu doznívalo období nejtužšího Stalinismu. Otevřen byl ale až v dubnu roku 1961, kdy se v architektuře i designu prosazoval pozdní modernismus v pojetí bruselské estetiky.

Současná česká próza nabízí řadu děl tematizujících druhou světovou válku a holocaust nebo poválečný odsun Němců, oproti tomu dění v Sudetech let třicátých bývá tuzemskými spisovateli reflektováno poměrně zřídka. Už z toho důvodu je třeba uvítat novou knihu Michala Novotného s názvem Barevné podkolenky, která vyšla v nakladatelství Pulchra.

Už jsme si zvykli: filmové premiéry se odkládají, festivaly se přesunují do internetového prostředí. Vzhledem k současné situaci to postihlo i Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Fyzicky se na Vysočině neuskuteční, díky nové formě bude ale dostupný v celé republice, a navíc potrvá o týden déle (od 27. října do 8. listopadu). Nabídne, jako vždy, spoustu filmů v obvyklých sekcích, mnohé z nich ve světových, mezinárodních nebo českých premiérách.

Pokud si u nás někdo zaslouží označení „dělník literatury“, je to bezesporu redaktor, editor a literární i výtvarný kritik Radim Kopáč. Vedle své dlouholeté práce na Ministerstvu kultury a pravidelného psaní o knihách do nejrůznějších médií se každoročně podílí na vydání hned několika publikací. Jeho nejnovějším počinem je kniha s názvem Praha jinak, vydaná nakladatelstvím Slovart, kterou připravil společně se spisovatelem a publicistou Jakubem Šofarem.

Svatý Gabriel na pražském Smíchově byl vůbec první ženský klášter beuronské kongregace. Osídlily ho sestry, z nichž řada pocházela ze slavných evropských rodů. V době největší slávy jich tu bylo víc než sto. V klášteře žily dvě skupiny sester – sestry chórové, které měly sliby věčné, a laické, které se nechodily modlit do chóru a pracovaly v hospodářství nebo se zabývaly domácími pracemi. Chórové sestry se zaměstnávaly knižní a nástěnnou malbou či výšivkami.

Letošní Státní ceny za literaturu a překladové dílo obdrželi spisovatel Michal Ajvaz a hispanistka, překladatelka i dlouholetá redaktorka a dramaturgyně Českého rozhlasu Blanka Stárková. Ocenění garantované nezávislými odbornými porotami bylo vyhlášeno ve středu 28. října a vzhledem k okolnostem se muselo obejít bez ceremoniálu.

Spolupracovat se státní mocí, nebo jí vzdorovat? To je základní téma třídílné televizní série režiséra Petera Bebjaka nazvané Herec. Její děj nás zavádí do poloviny padesátých let minulého století v komunistickém Československu a hodně i do divadelního prostředí. Tomáš Pilát mluvil s představitelem hlavní role třídílné minisérie Janem Cinou a scenáristou Petrem Bokem.

Žila celý život v osamění ve stejném domě, kde se narodila. Kolem třiceti let přestala chodit do kostela, což bylo nevídané, a ke konci života dokonce přestala vycházet z domu. Stejně záhadné jsou i její rukopisy. Psala totiž na recepty, na útržky novin, na jakýkoli papír, který měla po ruce. Ignorovala klasickou interpunkci a často používala pomlčky. Těžko říct, zda-li znamenaly něco nevyřčeného nebo mlčení.

Beuronská umělecká škola vznikla v 60. letech 19. století v benediktinském opatství svatého Martina v německém Beuronu. Už v roce 1875, když Otto von Bismarck v rámci kulturního boje s církví rušil kláštery a pokoušel se omezit katolický vliv, ale museli mniši Německo opustit, a tak se rozšířili po Evropě. V Praze obsazují klášter Emauzy a vzniká také první beuronský ženský klášter, klášter svatého Gabriela na Smíchově.

Málokterému českému prozaickému debutu se dostalo v posledních letech tak nadšeného a skoro bezvýhradného přijetí, jako knize Matěje Hořavy s názvem Pálenka, která vyšla roku 2014 v nakladatelství Host. Na útlý svazek s podtitulem „prózy z Banátu“ nyní čtyřicetiletý autor navázal druhou knihou, nesoucí název Mezipřistání a vydanou opět v Hostu.

Básník demokratický, básník kosmu, kněz americké demokracie – tak sám sebe Walt Whitman nazývá v předmluvě své nejznámější básnické sbírky Stébla trávy. Ve své době neměl kvůli užití volného verše řady čtenářů, přesto ho radikální názory na otázky doby jako otroctví, práva žen nebo organizace dělníků proslavily po celém světě. 

Návrh celé výmalby kostela přilehlého ke klášteru vypracoval německý sochař, malíř a architekt, zakladatel beuronského uměleckého stylu Desiderius Lenz. Interiér kostela, oficiálně pojmenovaného Zvěstování Panně Marii, je tak skvělou ukázkou beuronského umění, které je charakteristické harmonickým propojením jednotlivých vlivů, prvků byzantského, egyptského a řeckého světa.

Již podruhé se letos filmové premiéry a také distribuce z důvodu koronavirových opatření přesouvají na internet, protože kina jsou opět nuceně uzavřena. Co to znamená pro diváky, co to znamená pro distributory a filmové producenty? Problematiku rozebírá filmová kritička a publicistka Alice Aronová.

V knize Experiment jako kritika nacismu pojednává její autorka Zuzana Augustová o poválečné rakouské dramatice. Věnuje se tak dílu Vídeňské skupiny, Ernsta Jandla a Elfride Jelinek. Společným rysem těchto textů je kritický vztah k tradici.

Sídliště Fifejdy nedaleko centra Ostravy představovalo počátek výstavby velkých sídlištních celků na do té doby periferním pomezí. Sídliště se skládá ze tří obvodů, přičemž útroby druhé obvodu skrývají jeden poklad: dětské hřiště navržené sochařem Kurtem Gebaurem v 80. letech minulého století. 

Přímo v centru Ostravy se můžete setkat se zvláštním městským útvarem na pomezí sídliště a městské čtvrti. Sídliště Jindřiška stojí na průmyslem zasaženém a poznamenaném území. Dnes představuje heterogenní celek tvořený zástavbou několika stavebních etap.

Bizarní interiérový svět Tonyho Duquetta zůstává dodnes skryt mezi stěnami jeho rodinné rezidence Dawnridge v Beverly Hills. Tento americký scénograf a dekoratér hollywoodských hvězd je zosobněním maximalistického eklektismu dvacátého století. Ve třicátých letech začal Duquette pracovat jako reklamní a filmový designér. Ve stejné době ho také objevila slavná dekoratérka Elsie de Woolf. Další kuriózní stavbu představuje Adam Štěch. 

Historie místa, kde dnes stojí I. obvod ostravského sídliště Poruba, úzce souvisí s nástupem socialistického realismu v české architektuře. I. obvod Ostravy-Poruby měl být začátkem vzniku socialistického města nazvaného Nová Ostrava určeného pro zaměstnance podniků těžkého průmyslu.

Sídliště Nový Zábřeh vybudované na přelomu 50. a 60. let minulého století leží v obvodu Ostrava-Jih. Zdejší místní část představovala typickou industrializovanou obec blízkého okolí průmyslové ostravské aglomerace, začleněnou od roku 1924 do nově vzniklého velkoměsta Moravské Ostravy.

Název Vzorné sídliště u Bělského lesa odkazoval na záměr sídliště pojmout jako vzorové, tedy jako ukázku ideálního způsobu výstavby nové formy hromadného bydlení po roce 1945.

Narodil se do herecké rodiny, doslova za jevištěm po představení. Jako malý cestoval s kočovnou společností své babičky, v níž často ztvárňoval dětské role. Když se jeho rodiče usadili v Praze, uchytil se postupně u divadla i u filmu. A role, které ztvárnil, jsou pro diváky i posluchače dodnes nezapomenutelné.

Zatímco překlady divadelních her významné ruské spisovatelky, dramatičky a scenáristky Ljudmily Petruševské se u nás začaly objevovat už koncem 80. let, její prózy se prvních českých vydání dočkaly teprve nedávno. Zatím posledním přírůstkem je v tomto ohledu výbor nazvaný Nezralé bobule angreštu.

Adolf Loos se do Brna vracel velmi pravidelně a to nejen kvůli pracovním zakázkám. Ve svém rodném městě také přednášel, navštěvoval přátelé a svým charizma ovlivnil budoucí architektonickou tvář města. Tentokrát Simona Kostrhunová hovořila s historiky umění z Oddělení dějin architektury Muzea města Brna Dagmar Černouškovou a Jindřichem Chatrným.

Prozaik a básník Alexej Salnikov se narodil v estonském Tartu, od dětství však žije na Urale a v současnosti bydlí v Jekatěrinburgu, kde se odehrává i děj románu U Petrovových řádí chřipka z roku 2017. Jde o knihu, která autorovi tří básnických sbírek a teprve posléze vydaného románového debutu Oddělení přinesla zasloužený věhlas. Její filmovou adaptaci právě dokončuje uznávaný ruský režisér Kirill Serebrennikov.

V roce 1923 se na čas Adolf Loos vrátil do svého rodného města Brna, kde přednášel dějiny umění na fakultě architektury, psal do časopisu Bytová kultura a začal také spolupracovat s Janem Vaňkem a jeho UP závody, které později zastupoval v Paříži. S historikem uměním Jindřichem Chatrným natáčela Simona Kostrhunová.

V době svého vzniku ho považovali místní obyvatelé za nejošklivější dům v okolí. Ostatně stejně o něm hovořil i samotný jeho architekt Poul Henningsen, proslulý skandinávský designér a průkopník moderního osvětlení.

Velmi výraznou stopou, nedaleko od rodného města, jsou Loosovy práce pro Hrušovany u Brna. Tentokrát Simona Kostrhunová hovořila s Dagmar Černouškovou z Oddělení dějin architektury Muzea města Brna. Odborně spolupracovala Jana Kořínková, autorka knihy Adolf Loos a konfiskované vzpomínky rodiny Viktora rytíře von Bauera–Rohrfelden.

Ministr kultury Lubomír Zaorálek oznámil, že do čela Národní galerie Praha nastoupí od 1. ledna 2021 na šest let Alicja Knastová z Polska. Nová ředitelka vzešla z výběrového řízení, které Zaorálek vyhlásil v dubnu. Ve finále byly tři kandidáti, kromě Alicje Knastové také ředitel galerie Plato Ostrava Marek Pokorný a Jiří Fajt, který už na pozici ředitele NGP pět let působil.

První známou prací architekta Adolfa Loose pro Brno je Heroldův dům na Jiráskově ulici z let 1910 – 1911. Poslední, Jordanův dům, zůstal jen ve fázi ideové studie. Tentokrát Simona Kostrhunová hovořila s  Dagmar Černouškovou z Oddělení dějin architektury Muzea města Brna. Na pořadu odborně spolupracovala Jana Kořínková, autorka knihy Adolf Loos a konfiskované vzpomínky rodiny Viktora rytíře von Bauera–Rohrfelden.

Kameník a sochař Adolf Loos starší, otec slavného architekta, byl typickým představitelem brněnské kultury druhé poloviny 19. století a na podobě historického centra města se také sám podílel. S historičkou umění Pavlou Cenkovou natáčela Simona Kostrhunová.

Lidické ženy i děti, které přežily koncentrační tábory za 2. světové války, měly podle československé vlády dostat to nejlepší bydlení v městském stylu. Hned po válce proto započala stavba Lidic nových. Do jednoho z domků, které navrhl architekt Václav Hilský, může veřejnost nahlédnout.

Ve své předešlé knížce Žít, psát, dýchat se Dörrie věnuje své největší vášni – psaní. Nová kniha s názvem Svět na talíři, inspirace z kuchyně se soustředí na jídlo a vaření, kterému se autorka oddává s nemenší vášní. Miniaturní povídky vzbuzují chuť na obojí – psaní i vaření. Více o knize prozradí glosa Evy Novak.

Porota ocenila „její neutuchající potřebu pátrat po pravdě a čistotě“. Laureátka, která patří mezi nejvýznamnější žijící americké básníky, se ve svém díle inspiruje vlastními prožitky z dětství, rodinnými vztahy i klasickou literaturou.

Na výstavě Sluneční králové v Národním muzeu uvidíte i papyrus, který obsahuje pravděpodobně nejstarší povídkovou knihu. O čem vypráví? 

Do české literatury vstoupila Jakuba Katalpa jako autorka experimentálních próz, pohrávajících si nejen s vyprávěcím jazykem a erotickými motivy, ale i se samotným čtenářem. To se do jisté míry změnilo s románem Němci z roku 2012, který jí přinesl po několika dřívějších nominacích zisk prvních literárních cen.

Monumentální sloupové průčelí hlavní palermské pošty dominuje centru hlavního sicilského města. Dodnes zůstává okázalým pomníkem italské fašistické architektury, která byla ve třicátých letech součástí komplexní propagandy diktátora Benitta Mussoliniho. Výjimečnou stavbu představuje Adam Štěch.

Sanchuptahův oltář ve zhuštěné podobě vystihuje představy starých Egypťanů o posmrtném životě. Egyptolog Miroslav Bárta proto této památce přezdívá staroegyptská kniha mrtvých. Jak si nižší úředník mohl dovolit takový krásný předmět?

Svátek animovaného filmu se stěhuje z Třeboně do severočeského Liberce. Téma letošního Anifilmu je Slyšet animaci a přinese nesoutěžní filmový program zaměřený na hudbu a zvuk v animovaném filmu. Festival proběhne podle plánu a se stávajícím filmovým programem v termínu 6. – 11. října.

Věděli jste, že v Roztokách u Prahy je zámek, jehož historie sahá až do 2. poloviny 13. století? Tehdy ještě nebyl zámkem, ale gotickou vodní tvrzí, v průběhu let však mnoho vlastníků upravilo jeho podobu. A dnes v něm sídlí Středočeské muzeum.

Kanopy jsou nádoby, do kterých staří Egypťané vkládali orgány vyjmuté při mumifikaci. V hrobce slunečního kněze Neferínpua se však nalezly prázdné. Proč?

Sošek písařů z období egyptské Staré říše se moc nedochovalo. Ta, kterou našla česká expedice v roce 2012, má navíc i čitelný vyrytý text. Co sděluje?

V posledním dílu seriálu věnovaného osobnosti scénografa Josefa Svobody vzpomene na svého otce Šárka Hejnová a jeho vnuk Jakub Hejna.  

Vášeň, a možná až posedlost divadlem, šla v případě Josefa Svobody ruku v ruce s jeho fascinací technickými a technologickými objevy. A právě technologiím a patentům Josefa Svobody věnujeme čtvrtý díl seriálu. Tentokrát se Svobodovým žákem a později i spolupracovníkem, architektem a scénografem Vladimírem Soukenkou.

Jméno Josefa Svobody je neodmyslitelně spjato s Laternou magikou i Národním divadlem, ve kterém rozvíjel svůj novátorský přístup k inscenačnímu prostoru. A právě Svobodovo architektonické vnímání prostoru bude tématem třetího dílu seriálu, stejně jako jeho návrhy nových divadelních budov. Tentokrát společně s teatroložkou Barborou Příhodovou a architektem Jindřichem Smetanou.

Spolu s Alfrédem Radokem byl Josef Svoboda zakladatelem Laterny magiky a jejím dlouholetým uměleckým šéfem. A právě druhý díl seriálu bude věnován Laterně magice, Svobodovým experimentům s projekcí na jevišti a úspěchu československých divadelníků na EXPO 58 v Bruselu. Autorka seriálu Veronika Štefanová na toto téma hovořila s teatrologem Martinem Bernátkem a Sylvou Daníčkovou, která byla jednou z konferenciérek českého programu na EXPO58.

Josef Svoboda svým přístupem ke scénografii a řadou inovací a patentů zásadně ovlivnil podobu divadla své doby. Od 50. let minulého století v Národním divadle spolu s režiséry Otomarem Krejčou, Alfrédem Radokem, Miroslavem Macháčkem a Jaromírem Pleskotem formoval proslulou epochu českého divadla.

Vášnivá láska zbrocená krví, zrada, pomsta i vražda. Všechna tato témata v sobě skrývá Balada pro banditu skladatele Miloše Štědroně a dramatika Milana Uhdeho. Divadlo na Vinohradech si tento titul vybralo do svého repertoáru. Uvádí jej v režii Juraje Deáka.

Co archeologům říkají sochy princezny Šeretnebtej, které nálezli čeští egyptologové v roce 2012 o jejím životě? A jaké vůbec bylo postavení ženy na faraonově dvoře?

Festival Den architektury chce umožnit veřejnosti nahlédnout na své okolí nevšední optikou, kterou jim zprostředkují architekti, historici a odborníci. V rámci festivalu se lidé mohou dozvědět spoustu zajímavostí o své čtvrti, bydlišti i širším okolí. Jednou z budov, která v rámci festivalu otevře návštěvníkům své dveře, je Šalounův ateliér, ve kterém sídlí Ateliér hostujícího umělce Akademie výtvarných umění v Praze.

V německých divadlech, konkrétně v Berlíně a Düsseldorfu, měla premiéru nová divadelní hra Ferdinanda von Schiracha na téma asistované sebevraždy. Brizantní látka, nejen pro autora, ale i jistě pro mnohé z nás. Schirachův otec se upil k smrti a on se v mládí pokusil o sebevraždu. Díky Bohu – Bůh je také název jeho nové hry – bezúspěšně a tak se můžeme pohroužit do četby k tématu pomoci zvenčí při plánované sebevraždě. Glosu připravila Eva Novak.

Zádušní komplex ve starém Egyptě neměli jen lidé královského původu. Svědčí o tom hrobka hodnostáře Ptahšepsese v Abúsíru, ve které archeologové nalezli jeho sochu. Co prozrazuje o životě tehdejších úředníků?

Jedním z nejtěžších úkolů, který si může vytknout za cíl autor knih pro děti a mládež, je vyprávět dnešním nedospělým čtenářům o hrůzách druhé světové války a holocaustu. A jedním z těch, kterým se to v rámci české literatury opakovaně daří, je František Tichý, zakladatel a ředitel soukromého pražského gymnázia Přírodní škola a autor několika knih inspirovaných tragickými osudy vybraných dětí z terezínského ghetta.

Ostré hrany Vily Solly Gold v Bukurešti vrhají dlouhé rovné stíny a definují v neutěšeném a chaotickém urbanismu staré židovské čtvrti uprostřed města solidní modernistické tvary, pro které je Bukurešť třicátých let natolik typická, stejně tak jako dílo dadaisty a architekta Marcela Janca. 

Nejunikátnější památkou výstavy Sluneční králové je socha krále Raneferefa. Egyptolog Miroslav Bárta vysvětlí proč a zároveň objasní okolnosti, kvůli kterým zůstal Raneferefův pyramidový komplex nedokončený.

Model komplexu, který si nechal postavit první panovník pohřbený v Abusíru – král Sahurea – a dva fragmenty sloupu, patří mezi nejtěžší exponáty výstavy Sluneční králové. 

Kapela The Tap Tap vznikla v pražském Jedličkově ústavu v roce 1998. Založil ji hudebník a pedagog Šimon Ornest. Kapela se za dobu své existence stala úspěšnou a svými koncerty i nahrávkami pomáhá překonávat překážky v komunikaci s lidmi s hendikepem. V těchto dnech se do kin dostává dokument režiséra Radovana Síbrta, který nahlíží do zákulisí skupiny.

Zlomové okamžiky historie a osobnosti tohoto symfonického orchestru, druhé nejstarší filharmonie v naší zemi, připomíná série příspěvků připravená M. Burešem a A. Spurným.

Moravská filharmonie Olomouc oslavila ve čtvrtek 24. září 2020 slavnostním vstupem do nové koncertní sezóny 75 let svého trvání. Český rozhlas Vltava bude u toho. Zahajovací koncert vysíláme přímým přenosem z rezidenčního sálu MFO Reduta od 19:00. Na programu je světová premiéra skladby Marka Keprta „Opeření, opelnění, okluznění, zmotýlnění“.

Na přelomu roku 2019 – 2020 proběhla v Kolíně nad Rýnem výstava děl jednoho z největších malířů všech dob – Rembrandta Harmensz van Rijn. Plánovanou dubnovou pražskou reprízu zhatila koronavirová pandemie a tak výstavu Rembrandt: Portrét člověka Národní galerie přesunula na podzim.

Zlomové okamžiky historie a osobnosti tohoto symfonického orchestru, druhé nejstarší filharmonie v naší zemi, připomíná série příspěvků připravená M. Burešem a A. Spurným.

Hotel jako dokonalé umělecké dílo zpracoval ku příležitosti konání letních olympijských her 1968 v Mexico City architekt Ricardo Legorreta. I přesto, že byly některé významné původní části jeho interiéru změněny či odstraněny, stále si zachoval v některých místech a detailech svou meditativní spiritualitu.