Hnutí proti LGBTQI+ právům a proti rovnosti žen a mužů mohou vypadat jako odspodu vzniklé iniciativy obyčejných lidí. Ve skutečnosti ale za jejich financováním v Evropské unii stojí mocní miliardáři. Víc než polovina financí přichází od ultrabohatých lidí z EU, zbytek ze Spojených států a Ruska. Za deset let bylo do boje proti rovnosti investováno přes 700 milionů dolarů, tvrdí zpráva Evropského parlamentárního fóra pro sexuální a reprodukční právo.

Prezident Svazu léčebných lázní ČR Eduard Bláha nedávno pro Český rozhlas Plus vyjádřil nespokojenost nad mladou generací, která se podle něj zajímá o zážitky, nechce se upozadit a neslouží. Pro něj jako zaměstnavatele to znamená problémy a nachází čím dál míň lidí, o které by se mohl dlouhodoběji opřít. Není jediný, kdo něco obdobného tvrdí. Co za tím stojí? Opravdu si mileniálové neváží práce a nechtějí svým kariérám tolik obětovat?

Nejvyšší správní soud potvrdil výroky nižších instancí a rozhodl, že sexistická reklama nemá v českém veřejném prostoru co dělat. Rozsudek hovoří dokonce o tom, že sexuální objektivizace žen je v rozporu s požadavkem lidské důstojnosti. Rozhodnutí je důležité. Většina reklam ale dnes už nahotinky nepoužívá. Ne ani tak kvůli morálním zásadám a zákonům, ale jednoduše proto, že nahá žena sice upoutá pozornost, ale ke koupi lidi nepřiměje.

Epidemie COVIDU-19 má své další oběti. Ty ale tentokrát nemá na svědomí těžko kontrolovatelná nemoc, ale konkrétní lidé. Nenávistné projevy vůči lidem s asijskými kořeny mají formu nadávek i násilných fyzických útoků. Přitom by se jim dalo předcházet.
Johanna Nejedlová

Anonymní blogerka, zelená vdova a násoska Žena filmového kritika se úspěšně doplahočila na konec suchého února. Nebylo to ani tak těžké, jako spíš otravné. Vzešly z toho ale zásadní otázky.

Blogerka Žena filmového kritika pokračuje ve svém abstinenčním deníku. Vzdát se alkoholu se zdá být čím dál náročnější, zvlášť tento týden, kdy se kritik dožil vlastních jednačtyřicetin. Navzdory tomu se nestalo nic zajímavého. Není ani kde chytit malárii.

Jedenáct dní abstinuju a nemá to chybu. Během schůzky s finančním poradcem jsem vypila čtyři birely a začala jsem pochybovat, jestli tenhle měsíc přežiju. Zatím to vypadá, že se na mě celý svět skrz moje nepití zlobí. Špatně usínám, přítelkyně se mi vyhýbají, a když nabídnou skype nad skleničkou a já řeknu, že ráda, ale že nebudu pít, omluví se s větou „Jo, aha“ a zavěsí.

Rozhodla jsem se, že učiním poslední pokus zamezit odebrání našich dětí orgánem sociálně-právní ochrany dítěte. Protože jejich otec tráví život v kině nebo před televizí a matka v lihu, je načase vystoupit, jak se tak říká, z vlastní komfortní zóny. Upřímně, nenapadá mě v současné situaci covidu, online skautských schůzek a každovečerního sledování zpravodajství nic bláznivějšího než přestat pít.

Přelom roku byl v zorném poli mých sociálních sítí lemován několika „nešikovnými”, v horším případě creepy posty, které si braly na mušku ženy. Každý jejich pisatel je jiný a každý z těchto postů patří do jiného kruhu Dantova pekla. Jedno mají ale společné – jejich autoři se v reakci na kritiku ohánějí svobodou slova. 

Vedení Twitteru se minulý týden rozhodlo nejprve dočasně a pak trvale zablokovat přístup Donalda Trumpa na tuto sociální síť. Je tento krok skutečně tak bezprecedentní? Je vůbec správným řešením nastalé situace? A k čemu všemu může vést?

V pondělí 4. ledna vydal britský soud přelomové rozhodnutí. Jde o vydání šéfa WikiLeaks, Australana Juliana Assange, do Spojených států. Pokud jste podrobně sledovali soudní proces – což bohužel dělalo méně médií, než by si případ zasloužil –, věděli jste, že ještě těsně před koncem přelíčení to pro Assange nevypadalo dobře. Soudkyně Vanessa Baraitser v drtivé většině souhlasila s americkým ministerstvem spravedlnosti, které ale stejně svým rozhodnutím nepotěšila.

Češi nejsou rasisti. Stejně jako Češi nejsou šovinisti, nemají zlaté ručičky nebo nejsou pivaři. Nemůžeme jednoduše generalizovat. Někteří Češi ale rasisti jsou a nestydí se za to. Pokud si chcete udělat obrázek o tom, co jsou schopni různí rasisté říct o černoších, stačí kouknout do libovolné online diskuze pod články o migrantech, Afričanech nebo Obamovi. Ještě jiný level debaty ale nastává, pokud se netolerantně nebo dokonce rasisticky veřejně projevují známé osobnosti.

Každý den vaří anebo uklízí 67,4 % českých žen a pouze 15,8 % českých mužů. To ukázal nedávno zveřejněný index genderové nerovnosti. Není úplně přiléhavé označit tento údaj za šokující, protože to každý a každá přinejmenším tuší. Přesto mě zarazil.

Sousední Polsko opět omezilo potraty. Je to však jen střípek v tom, co se na poli světových potratových válek děje. Je potřeba je vidět v kontextu celých snah o obnovení ve skutečnosti nikdy neexistující „tradiční rodiny“ a návrat žen do podřízené role vůči mužům.

Nový eskapistický seriál Emily v Paříži od tvůrce Beverly Hills 902 10 a Sexu ve městě Darrena Stara šíří francouzská klišé a fotky z Pinterestu. Podívaná vyčištěná jak vydezinfikovaný záchod nepřináší emoce, je ale vhodná jako analgetikum. Proč tahle schematická pohádka plná excesivních barev přesto stojí za pozornost?

Mnoho Čechů nevěří, že pandemie koronaviru skutečně existuje a může mít fatální zdravotní důsledky. Možná jim už ale nezbývá nic moc jiného než tato falešná představa. Pohrdat jimi, vysmívat se jim a povyšovat se nad nimi může být možná úlevné. Větší smysl ale dává zamyslet se nad tím, co je k popírání současné situace vede.

Home office bývalo takové mytické uspořádání. Všichni o něm slyšeli, skoro nikdo ho neměl, poptávka násobně překračovala nabídku. Tento „benefit“ měl vyřešit všechny obtíže slaďování soukromého a profesního života, zlepšit kariérní vyhlídky matek a kdo ví co ještě. Byly i obavy, že doma nikdo pracovat nebude, vezme si jen volno a místo tabulek bude v županu pít kafe. Během letošního roku se ale v našich životech změnilo téměř vše. Platí to i o náhledu na práci z domova?

V duchu hesla „Když nemůžeš, přiber“ jsem s potěšením ukončila plavkovou sezonu. Můj výběr stahovacího plavacího prádla byl letos mimořádně šťastný a v průběhu srpna jsem se dokonce trochu líbila jednomu cizímu muži.

Ve Španělsku vyvolalo rozruch několik soudních rozhodnutí, která zneplatnila výpovědi dané zaměstnancům, jejichž práce byla zautomatizovaná. Důvody, pro které tak soudy rozhodly, byly spíše socioekonomické než čistě právní – převážil zájem na ochraně práv zaměstnanců a zachování zaměstnanosti nad volností zaměstnavatelů racionalizovat si pracovní sílu. Jak by se asi podobné spory řešily u nás? A je právní úprava připravena na postupující automatizaci a digitalizaci?

Už deset let žiju v Praze. Ale původně jsem z Moravy a blíží se situace, která už tu párkrát byla. Musím se přestěhovat. Po dvou letech bydlení v pokoji o rozměrech 25 metrů čtverečních, s balkonem, v bytě 3+1 na úpatí Branických skal, nastal čas vzhledem k přirozeným životním změnám majitelů svůj ráj za 6 000 Kč měsíčně vyměnit za nějaký jiný. Ale jaký a kde? Poslední měsíc pátrání napovídá, že o důstojném bydlení si můžu, jako spousta jiných lidí kolem mě, nechat jen zdát.

Úplně se nám s kritikem nevyplatila strategie „v červenci budeme makat jak prdlí a v srpnu si vyjedeme“, neboť všechny země, o kterých jsme v uplynulém půlroce nějak vážně uvažovali, se topí v covidu nebo politické nestabilitě, případně v obojím. Postupně jsme takhle namátkou odrovnali Srbsko, Slovinsko, Polsko (tam chtěl jen kritik) i Jihlavu.

O rasismu v USA teď mluví celý svět, Afroameričané se v ulicích dovolávají svých práv. V Česku ale rasismem trpíme také. Na rozdíl od USA ale není součástí veřejné debaty. Je skrytý, dlouhodobý a veřejnost ho má pod kůží tak hluboko, že se ho často ani nepokouší skrývat. Týká se především Romů a Romek.

Urychlila emancipaci a osvobodila ženy, dovolila jim držet v rukou svou budoucnost, nebo naopak zbavila muže zodpovědnosti? Hormonální antikoncepce je dostupná šedesát let, užívá ji celosvětově okolo 100 milionu žen a stále budí kontroverze. Měla by být hrazena ze zdravotního pojištění, nebo je to naopak zdraví i přírodu huntující farmaceutický preparát, který bychom měli zavrhnout?

Ženská práva jsou lidská práva. Když se omezuje demokracie, vlády ženská práva osekávají jako jedny z prvních. Děje se to za menšího zájmu veřejnosti. Často totiž veřejnost ženská práva považuje za věc názoru, nikoli za právo. Nejčastěji atakovaná jsou pak práva sexuální a reprodukční. A jak si právě ta stojí v době pandemie?

V zákulisí pandemie a s ní spojených krizových opatření probíhají nejrůznější boje o moc a nové uspořádání světa a výjimkou není ani technologický sektor. V rámci boje s koronavirem přichází internetoví giganti s různými nápady na sledovací aplikace a další technická řešení kontroly šíření nákazy. Ta mohou být sama o sobě dobře míněná a někdy i účinná, ale svým tvůrcům mohou sloužit k uchvácení ještě větší a nekontrolované moci.

Joe Biden, jeden z uchazečů o post kandidáta na prezidenta Spojených států za Demokratickou stranu, byl v uplynulých měsících několikrát obviněn ze sexuálního obtěžování. Obdobné skandály veřejnost tvrdě kritizovala v případě konzervativní strany. U demokratů jsou však přehlíženy. Jsme v případě, kdy je nařčen někdo z naší party, ochotni přimhouřit oko?

Chtěla jsem to rychle skončit, tak jsem postavila dětem opičí dráhu a v rámci ní jsem po třiceti letech udělala tři kotrmelce. Nestalo se ale bohužel nic, jen jsem zůstala ležet na zádech na zemi lapajíc po dechu. Děti byly nadšené a kritik opět porušil zákaz vycházení.

Karanténa je v době koronaviru potřeba. Slýcháme průpovídky o tom, že naši prarodiče byli k záchraně světa povoláni do války, a po nás se jen chce, abychom zůstali doma, seděli na zadku u knížky a Netflixu. To bychom snad měli zvládnout. Automaticky se počítá s tím, že domácí karanténa je bezpečné místo. Jenže být v ní s násilníkem není úplně ono.

Navzdory tomu, že jsem osvícená uživatelka internetového bankovnictví, bambusových šťourátek do uší i výchovy dětí bez užívání násilí, stále ještě nemám menstruační kalíšek.

Filmový producent Harvey Weinstein, obviněný téměř stovkou žen ze znásilnění, půjde do vězení. V pondělí nad ním porota vynesla verdikt a shodla se, že je vinný ze znásilnění a vynuceného orálního sexu. Dalších dvou těžších obvinění ho zprostila. Znamená to něco pro debatu o sexuálním násilí v Česku?

V liberálních kruzích se po zvolení Stanislava Křečka ombudsmanem objevila řada emocionálních a šokovaných reakcí spojených s obavami o stav české demokracie. Křečkova volba je sice na rovině individuálních osudů tragédií pro zranitelné skupiny občanů ochraňované jeho předchůdkyní Šabatovou, ale k pádu liberálního polistopadového řádu už moc přispívat nemusí. Ten je totiž v kómatu už léta a politici Křečkova typu u nás už dávno nejsou šokující výjimkou, ale smutnou normou.

Udílení Cen české filmové kritiky je jeden z největších kulturních seremoniálů, které člověka můžou v českém prostředí potkat. Stalo se to teď nedávno, i s důležitými hosty, róbami a přímým přenosem na ČT Umění. Sekala jsem latinu a v uplynulém roce jsem neporodila žádné dítě, čili mě kritik vzal na tu slávu s sebou. Tak jsem se sebrala a šla zase někam jednou vystavit svoje tělo.

Když nedávno televizní obrazovky zaplnily záběry ničivých lesních požárů v Austrálii, kromě katastrofických obrazů byly pozoruhodné projevy kolektivní solidarity a vzájemné pomoci Australanů. Z tamního kolapsu přírody i veřejné správy plyne velké ponaučení i pro naši podobně individualistickou společnost – s kolektivní akcí a solidaritou je dobré začít dřív, než si to nevyhnutelně vynutí okolnosti.

Už pár tisíc let se rozmáhá takový nešvar. Tu a tam muži bez vyžádání radí ženám, jak používat své tělo tak, aby bylo co nejužitečnější všem okolo. Se vzrůstajícím počtem neplodných párů roste i počet rozumbradů, kterým nestačí tradiční mansplaining týkající se „jen“ ideálního ženského těla a chování, ale pouští se i do výsostně soukromé oblasti početí dítěte.

Nikdy nikomu neposílej své nahé fotky, nikdy s nikým netoč domácí porno. Nikdy nevíš, co by s tím ten druhý mohl udělat. To je jedna z pouček, které se dnes učí děti během preventivních programů o kyberšikaně a slyšeli jsme ji snad všichni. Jenže k čemu nám to je, když je možné za pomoci umělé inteligence zkonstruovat realistické deepfake video, na němž může být kdokoliv z nás účastníkem bukkake party, aniž bychom kdy něco takového provozovali?

Česko je jednou z posledních čtyř zemí v EU, kde je povoleno v rodině fyzicky trestat děti. Poslední návrh ombudsmanky na postavení fyzických trestů mimo zákon se setkal s řadou negativních ohlasů z řad veřejnosti. Tři čtvrtiny Čechů takový nápad neschvalují. Snad čekáme na to, abychom si mohli zapsat pohlavky, facky, plácnutí a tanec vařečky na zadku jako kulturní dědictví UNESCO. Anebo ve fyzické svévoli vůči dětem vidíme poslední zbytky svobody.

Pražská policie požádala magistrát, aby umožnil instalaci kamerové technologie rozpoznávání obličejů na šesti místech metropole. Nejdřív zaznělo, že půjde jen o testování technologie. Posléze ministr vnitra Hamáček záměr zjemnil prohlášením, že se jedná o snahu otevřít společenskou debatu na téma automatizovaného sledování společnosti. Už tento postup dobře ilustruje, proč je třeba technologie policejního státu odmítat.

Podle studie OECD, která zkoumala finanční gramotnost v evropských zemích, dosáhli Češi ve finančních znalostech typu bankovního názvosloví jen 52 % a ve finančním chování dokonce jen 42 % optimálního stavu. V souvislosti s nedostatečnou finanční gramotností pak často slyšíme nadávání na nezodpovědné Čechy žijící na dluh, ale vzhledem k reálným podmínkám života v pozdním kapitalismu je otázkou, k čemu ta finanční gramotnost zejména mladým generacím je.

Britský deník Guardian spustil malou revoluci. Začal otevřeně komunikovat to, co, proč a jak bude dělat. Čtenáře přímočaře zasvětil do toho, že redakčním tématem číslo jedna bude klimatická krize. V rychlém sledu otevřeně deklaroval svých několik nových cílů, způsob jejich naplňování a vysvětlil důvody svých rozhodnutí. Redakce zároveň popisuje, jakým způsobem bude měnit jazyk, kterým hovoří o klimatické krizi. Vzít čtenáře do hry může být budoucností médií.

Polská vláda usiluje o prosazení zákona, který by měl kriminalizovat propagaci a schvalování sexu nezletilých. Odpůrci novely mají obavy, že zákon dopadne na všechny vyučující sexuální výchovy. Konzervativní náboženská lobby zasahuje do vzdělávání o sexu a sexualitě nejen v Polsku, ale i u nás.

Univerzita Karlova v nápadné tichosti uzavřela partnerství se společností Home Credit, spadající do portfolia PPF. Prestižní veřejná instituce se s touto informaci zatím moc nechlubí, zmínka se nejdřív objevila na twitteru samotné PPF. Nejedná se přitom o zanedbatelnou věc. Home Credit si smluvně vymínil status hlavního partnera UK, protože spolupráce dle smlouvy „převyšuje obvyklou úroveň partnerství“.

Polovojenská uskupení jsou problémem každého státu. Jejich členové by zákon, profesionální armádu a politické vyjednávání nejradši nahradili sami sebou. Jejich touhou je jednat bez ohledu na pravidla, která ještě ke všemu určují ti druzí. I u nás už tyhle bojůvky verbují mladé lidi, dokonce děti. Pod příslibem smysluplné a občanské a volnočasové aktivity. Nemělo by nám to být jedno a je načase, aby se jimi stát začal zabývat.

Produkční společnost herce Roberta De Nira podala žalobu na svého bývalého zaměstnance, který byl obviněn z toho, že v práci během čtyř dní zkouknul 55 epizod seriálu Přátelé. Bizarní soudní spor nechme stranou, jeho příčina je ale zajímavá. Jak může dojít k tomu, že někdo polovinu pracovního dne sjíždí dávno viděné seriály, které nemají ambici vás obohatit, ale spíš ukonejšit? Já tomu říkám túra do hlubin zapomnění.

Ministerstvo spravedlnosti předložilo návrh novely upravující rozvodová řízení. Ta by měla zjednodušit rozvody manželských párů, které se shodnou na rozdělení péče o děti i na výši výživného. Naopak těžší a hlavně dražší by měl být rozvod pro pár, který se o nastavení pře.

V debatách nad posledním snímkem Quentina Tarantina se zase objevují pochybnosti, zda jsou jeho filmové hrdinky silné a rovné mužům, nebo spíše zneužívané a pasivní objekty. Napomáhá tomu i atmosféra po kauze #MeToo a kauzy z natáčení, které nevypovídají o příkladném zacházení s herečkami. Číst jeho filmy jako čistě umělecké dílo bez dalšího informačního nánosu by bylo hezké, v době sociálních médií ale téměř nemožné. Můžeme je ale vykládat skrze osobní život režiséra?

V Česku Vojtěch Filip veřejně truchlí nad nedostatkem vepřového masa, v Británii naopak londýnská univerzita Goldsmith v rámci odpovědnosti vůči životnímu prostředí škrtá z menu v jídelně hovězí maso. Dobrovolné omezení spotřeby masa je zárodek institucionálního trendu, který postupně spustili sami spotřebitelé. A zájem občanů o důsledky vlastní spotřeby lze vidět bez ohledu na nezájem státu i u nás. Není to tedy zelená diktatura, ale trh.

Hnutí pro život slaví úspěch. Na stranu spolku, který se dlouhodobě snaží omezit potraty, se postavil premiér Andrej Babiš. Po konzultaci s Hnutím zadal Ministerstvu pro místní rozvoj, aby zjistilo, zda by se z Evropských fondů dala hradit jednorázová finanční podpora pro vícečetné rodiny.

Máme moc gymnázií, máme příliš humanitně orientovaných oborů na vysokých školách. Tak zní argument kapitánů průmyslu, kterým i o prázdninách kazí spaní nedostatek řemeslníků. Klesající zájem mladých lidí o vyučení přitom má řešení. Ale úplně jiná než bájný státní zásah do počtu gymnázií či humanitních oborů na univerzitách, které průmyslníkům už tradičně leží v žaludku. Znamená to ale hodně práce a je otázka, zda náš průmysl skutečně kvalitní absolventy škol vůbec chce.

Palcové titulky před pár dny vyhlásily, že novým agentem 007 bude žena a ještě k tomu černoška. Zatímco v zahraničí se objevila spousta pozitivních reakcí, na českém facebooku se strhla klasická vlna odporu a urážek. Půvabnou herečku Lashanu Lynch někteří označili za babochlapa a celé obsazení je prý zvrácená multikultigender propaganda a důkaz, že svět se už úplně zbláznil. Zazněly i rádoby vtipné spekulace, jestli Xenu příště bude hrát Jiří Bartoška nebo syrský uprchlík.

Když nedávno ve Chvaleticích v rámci Klimakempu probíhala blokáda elektrárny, dorazila tam i paní Olga z Pardubic, která protest podpořila sousedským gestem. Blokádníkům přivezla pekáč domácích buchet. Zařadila se tak mezi ty, které média označují téměř bezvýhradně jako protestující „ekology a aktivisty“. Na jejím činu jde vidět, jak je toto označování mylné a škodlivé. Vyčleňuje totiž klasické občanské jednání kamsi do sféry radikálna a domněle protispolečenských proudů.

Ani v mediálním mainstreamu už díky bohu není tajemstvím, že se ženy od útlého věku potýkají s nerealistickým ideálem krásy.  Buď hubená, měj řasy otočené nahoru, hrudník, pas a boky 90–60–90… A zde by bylo možné dlouho pokračovat. Zvlášť u nás se však málokdy mluví o tom, že i muži často zažívají frustraci a negativní pocity spojené s nároky okolí na jejich těla.

Počátkem června byl v německé obci Istha zastřelen regionální politik Walter Lübcke z vládní strany CDU. Takováto ideologicky motivovaná vražda politika se v Německu odehrála poprvé od 70. let. Jedná se o událost, která je alarmující i mimo německé hranice. Vyšetřování odkrývá, jak se terorismus a pravicový extremismus propracovaly do samotného srdce státu. Ten tak není schopen chránit politiky prosazující vládní agendu před radikály. Nemusí to být jen německý příběh.

Žadatel o azyl vyhoštěný z Německa nedávno na Litoměřicku znásilnil a okradl sedmnáctiletou dívku a ke kauze se upřela mediální pozornost. Znásilnění je považováno za jeden z nejzávažnějších trestných činů, a u lidí tak případ pochopitelně vzbuzuje strach a vztek. Přesto můžeme na takových případech pozorovat, jak společnost stále trpí rasismem.

České sociální sítě se baví případem Jana Paličky, který vyrazil za dobrodružstvím do Švédska. Služební cestu si vysloužil poté, co jako redaktor serveru Info.cz napsal článek o institucionalizované šikaně vůči švédské dívce, která se odmítá účastnit klimatických protestů. Případ nejmenované školačky v nejmenovaném městě by byl skandál, kdyby to byla pravda. Místo toho je skandál z toho, jak se v médiu vlastněném energetickým magnátem Křetínským zachází s fakty.

Osm amerických států v posledních měsících zásadně omezilo přístup žen k legálním potratům. Nejpřísnější zákon zavedla Alabama, kde interrupci úplně zakázali pod hrozbou vysokých trestů. Odpůrci zákona se obrátili na Nejvyšší soud a doufají v jeho zneplatnění. Asi není třeba vysvětlovat, proč je právo na potrat jedním ze základních lidských práv a proč je jakýkoliv zákaz potratů nebezpečný a špatný. Můžeme ale tyto snahy ignorovat jako zámořský výstřelek, který se nás netýká?

Černobyl sloužil desítky let jako memento neschopnosti komunistů, cynismu totalitárního zřízení, sovětského šlendriánu a hlavně zadržování informací, které tradičně provází jak jaderný průmysl, tak nedemokratické režimy. Nová, oceňovaná minisérie HBO teď ale prostřednictvím černobylské tragédie sžíravě a kriticky komentuje zejména naši současnost. Ne tu jadernou, ale klimatickou.

Dvě události v poslední době ukázaly, jak málo vážně bere český premiér a vláda klimatickou krizi. Miliardy určené na boj se suchem mají jít hlavně na propojování vodárenských soustav a obnovu vodovodů a ochrana klimatu nesmí podle slov Andreje Babiše ničit český průmysl. Začneme i u nás řešit příčiny environmentálního kolapsu, nebo se dočkáme jen dalšího krátkozrakého odsouvání problémů do budoucna?

Na sociálních sítích vládnou zmínky o závěrečných Avengers a poslední řadě Hry o trůny. I když se většina lidí pouští do opěvování těchto popkulturních fenoménů, zvedá se i menší, ale pořád výrazná vlna tvořená odmítači, respektive demonstrativními abstinenty. Ti se definují především tím, co nedělají, neposlouchají a nejedí, ale zároveň to dávají patřičně na odiv.

Česká republika má oproti jiným státům poměrně liberální osnovy k sexuální výchově. Učitelům však podle jejich vlastních slov chybí nástroje a znalosti na to, jak sexuální výchovu a s ní spojená témata dětem předat. Současná sexuální výchova se proto ani zdaleka neblíží podobě, v jaké by za ideálních okolností měla být vyučována.

Na jedné straně historický objev, na straně druhé další sexistická kampaň vůči ženě, která se v očích šovinistů „provinila“ tím nejhorším možným hříchem: viditelným úspěchem v rámci oboru, kde po desítky let dominují muži. Tak jde ve stručnosti shrnout bouřlivou debatu, která se na sociálních sítích rozjela po zveřejnění zásluh vědkyně Katie Bouman na publikaci prvního snímku černé díry.

Debata na českých sociálních sítích se poslední týden vydala na mléčnou dráhu. Tak velké téma se stalo z kojení na veřejnosti. Rozbuškou se stal incident v pražské Raiffeisenbank, kdy žena kojící své dítě opustila budovu poté, co po ní ochranka nevybíravě a nahlas požadovala zahalit se a „neexhibovat“. Tuto příhodu popsala na stránkách podpůrné skupiny Laktační liga a i výměna ministrů proti tomu zbledla barvou mateřského mléka.

Svět nedávno obletěla zpráva, že často používaný herbicid Roundup může způsobovat rakovinu. Spletité kauzy spojené se zákazem a opětovným povolením přípravků obsahujících rizikovou látku glyfosát probíhají i v Česku. Ivo Bystřičan se ve svém komentáři zamýšlí, proč u nás k zastavení nadměrného používání herbicidů chybí politická vůle.

Naši společnost konečně rozděluje zase někdo jiný než Miloš Zeman, uprchlíci nebo očkování. Češi konečně začínají vnímat téma klimatické změny. Po všech nudných varováních vědců zájem vyprovokovaly až ženy otázkou, zda počínat v této klimatické éře děti. Hroutí se dekády pěstovaný a reprodukovaný domácí mýtus, že smyslem života je přivádět děti na svět. To vypadá dokonce jako ještě větší katastrofa, než když chtějí ženy dostat přidáno ke svým podměrečným platům.

Už v roce 1930 předpovídal John Maynard Keynes ve svém eseji Ekonomické možnosti pro naše vnoučata, že 21. století přinese patnáctihodinový pracovní týden a pět dnů volna. Tak daleko sice nejsme, ale v posledních letech se kromě minimálního nepodmíněného příjmu jako reálné přetřásá i téma třídenního víkendu, který by do firem měl přinést více výkonnosti a osobní spokojenosti. Realizace této zdánlivé utopie je na dosah, pokud se ovšem nezeptáte Cyrila Höschla…

Pirátská strana přichází s návrhem zákona, který má regulovat prostituci. Jeho cílem je prostituci dostat z šedé ekonomiky, omezit trestnou činnost a zdravotní rizika a zlepšit situaci prostitutek a prostitutů. Oproti předchozím návrhům v této oblasti se jedná o pokrokový přístup, který neodráží jen zájmy zákazníků, ale soustředí se i na situaci žen a mužů v prostituci.