Jsem filosof jazyka, který se věnuje temnějším zákoutím naší řeči: lžím, nenávistným projevům či konspiračním teoriím. Často o těchto věcech diskutuji s druhými a občas dojde i k nesouhlasu. Nedávno jsem například vedl polemiku s kolegy religionisty z výzkumného spolku Konspiritualita.

Smolíček byl malý pacholíček a býval u jednoho jelena se zlatými parohy. Jelen chodil každý pátek na pastvu až večer. Domů se vracíval před půlnocí, většinou v dobré náladě. Smolíček pacholíček si mezi tím hrál a nic si z toho nedělal.

V benátské laguně leží nevelký ostrov San Michele, jehož celou plochu zaujímá hřbitov. Vaporetta pendlující mezi vlastními Benátkami a ostrovem Murano zde zastavují pro ty, kteří jdou navštívit své blízké – ano, ještě v Benátkách tací jsou –, a pro ještě jiné, kdo váží cestu k místům posledního odpočinku Josifa Brodského nebo Ezry Pounda, kteří zde spočívají v protestanském oddělení ve stínu cypřišů.

Ptala se mě kamarádka, kam má v Praze jít s německou návštěvou, která se zajímá o Franze Kafku. Do muzea v Hergetově cihelně na Malé Straně, odpověděla jsem. No dobrá, ale oni jsou zvědaví na Kafkovu Prahu, na město: tak kudy vést procházku, která by ho připomínala?

Už je to tu zas. Jaro a s ním nejrůznější průvodní jevy cyklického času. Před třemi lety na podzim jsem tu vyprávěla o párku holubů hřivnáčů, kteří se usídlili u nás ve vnitrobloku. Před měsícem zahájili čtvrtou sezónu.

Nemá mobil. Ta holka doopravdy nemá mobil! Je jí pětačtyřicet, do práce chodí, děti vychovala – a přesto je to tak. Až když po mně chtěl kdosi její číslo, došlo mi, jaká je anomálie. Nemít dnes mobil je stejně podezřelé jako dejme tomu nemít řidičák. A nejspíš ještě víc.

„Co pro je pro tebe poučení z půl roku války?“ ptá se jeden z mužů.„Vždycky jsem tvrdil, že jako Židé v Izraeli musíme mluvit dvěma jazyky,“ odpovídá protějšek.

Existují otázky, jež mají nadčasovou platnost a zaujmou lidi bez ohledu na místo, kulturu či podmínky, v jakých žijí. Vyjádřil to kdysi slavný malíř Paul Gauguin, když do jednoho ze svých tahitských obrazů vložil nápis: odkud přicházíme, kdo jsme, kam směřujeme. Dal to tam bez otazníků, a je to jeho největší obraz, a taky nejznámější. Cosi jako závěrečný testament.

Mám zvyk, který asi není moc příjemný těm, s nimiž mluvím, a už vůbec nepůsobí fotogenicky třeba v televizním studiu: při mluvení zavírám oči. Proti všem pravidlům. Máme se přece dívat partnerovi do očí. Naznačuje to prý, že o něj máme zájem a že jsme připraveni k dialogu, přinejmenším pak k empatické reakci na gesta a mimiku druhých lidí.

„Ve chvíli, kdy jsem mohl začít vnímat, rozmlátili tatínkovu tiskárnu – tuším v rámci třídního boje. A pak otec upadl do nemilosti. Takže se velcí čeští básníci spíš neukazovali. Ani se moc nedivím. Nezvalův TGM byl například vytištěn v naší tiskárně – a v době, kdy jsem už myslel, měli jak Nezval, tak Halas jiné názory, než tehdy před lety. A jiné funkce… To víš, za krásné slovo se nejen dostávaly ceny. Taky se chodilo na nucené práce!“